Vojtěch Šarše
Africké frankofonní literatury nesou nejen tíhu koloniální historie, ale také samotného přídomku frankofonní. Oba tyto faktory je predeterminují: jsou určeny především evropským čtenářům, publikovány v drtivé většině v Paříži a teprve na základě tamního přijetí je francouzští nakladatelé vyvážejí zpět do afrických zemí. Ne nadarmo konžský literární kritik a nakladatel Boniface Mongo-Mboussa v roce 2014 nazval Paříž africkým literárním hlavním městem (capitale littéraire africaine).
Již v úplných počátcích se literatury Afriky rodily právě na francouzských univerzitách. Ve třicátých letech se na Lyceu Ludvíka Velikého začalo formovat hnutí négritude, jehož zakladatelé, básníci (A. Césaire, L. G. Damas a L. S. Senghor), tvořili a publikovali právě v Paříži, odkud se následně proafrické přesvědčení šířilo do států subsaharské oblasti. Romány afrických autorů psané francouzsky byly ve svých počátcích také vydávány zásadně v bývalé koloniální metropoli, např. Karim (1935) Senegalce Ousmana Socého Diopa či Doguicimi (1938) beninského spisovatele Paula Hazoumého.
Stejně tak i první africké nakladatelství {Présence africaine vzniklo v Paříži (1947), zatímco jedno z nejstarších nakladatelství na africkém kontinentě, {Les Nouvelles éditions africaines, bylo založeno v Dakaru o celé čtvrtstoletí později a udrželo se pouze do roku 1988. Doplňme, že ve francouzské metropoli se frankofonním africkým autorům každoročně uděluje prestižní cena {Grand prix littéraire d’Afrique noire (Velká literární cena černé Afriky), jejíž porotu tvoří z velké části Francouzi.
Literatury frankofonní Afriky jsou dodnes závislé na francouzském
literárním průmyslu a na naplnění horizontu očekávání tamních čtenářů.
V roce 2016 vyšlo ve Francii přes 500 románů, z toho však méně než dvě
desítky byly africké provenience. A proto i v dnešní době vznikají
organizace, jako např. {Promouvoir la diffusion et la création
de la littérature africaine francophone, které slouží k podpoře tvorby
frankofonní africké literatury a jejímu šíření. Jak se stále
potvrzuje, afričtí autoři píšící francouzsky se chtě nechtě podrobují
pařížskému centralismu. Jediné možné řešení spočívá v podpoře afrických
místních nakladatelství, která se prozatím nejsou schopná dlouhodobě
prosadit.
Nová vlna ruské antiutopie?
Kateřina Středová
Dmitrij Gluchovskij je spisovatel a žurnalista známý po celém světě, především díky své dlouhodobé, otevřené kritice Ruska a možná také díky první reportáži přenášené živě ze severního pólu, kterou natočil roku 2007. Ve stejném roce získal jeho knižní debut ocenění Evropské společnosti science fiction (ESFS). Právě pro svou literární tvorbu se těší popularitě i u nás.
Gluchovskij už o svých prvních dílech mluvil jako o antiutopiích. Jeho první román Metro 2033 (2005, č. 2010) sice nese vybrané prvky antiutopické literatury – hlavní hrdina postupně odhaluje určité struktury, které ze zákulisí ovládají rádoby demokratické zřízení a jeho přeživší obyvatele pomocí strachu z neznámého nepřítele –, důraz je však kladen na dobrodružný příběh. Ve své druhé knize Metro 2034 (2009, č. 2011) se však od antiutopického žánru vzdaluje ještě více: svět postapokalyptického metra zde zaplní různými mutanty a příběh soustřeďuje především okolo dilematu osobní vzpoury ústředních postav vůči jejich povinnostem.
V posledních letech se však autor k antiutopii vrací: jednak románem Buduščeje (2013, č. Budoucnost, 2015) situovaným do zdánlivě dokonalého světa, kde už lidé neumírají přirozenou smrtí, ale za narození svých potomků platí tu nejvyšší daň, a také závěrečnou knihou z prostředí spletitých podzemních tunelů, nazvanou Metro 2035 (2015, č. 2016), v níž odhaluje část moskevské podzemky obývanou pouze vyvolenými. Právě poslední kniha poukazuje na řadu problémů současného světa, a to nejen Ruska. Vyvolení neznají ani hlad ani nemoci, sužující obyvatele druhé části metra, zato je však jejich blahobyt vykoupen bídou a otroctvím ostatních. Morální dilemata, jež by mohla z takové situace plynout, neexistují – vše je závislé na rozhodnutích totalitního vůdce, stínově řídícího i druhou část podzemky, včetně bojů jednotlivých ideologických frakcí. Tematizuje tedy například i problém zneužití náboženství a ideologie k válce či vyhlazení části populace. Výrazně se tak liší od prvních dvou knih o {Metru, a proto je přinejmenším problematické nazývat tuto sérii trilogií. Přesto je kniha často označována jako závěr trilogie, nehledě na fakt, že tentýž hrdina a podobné téma spojují pouze první a poslední knihu.
Zdá se tedy, že pokud bude Gluchovskij pokračovat v linii, kterou
naznačil ve svých posledních románech, mohl by navázat na odkaz
Jevgenije Zamjatina a jeho románu My (1920, č. 1927).
Málomluvné Dánky
Adam Jelšík
Pod pojmem severská či skandinávská literatura si většina čtenářů nejspíš představí temné detektivní romány. Jedno z jejích zajímavých odvětví však tvoří minimalistické prózy, v českých překladech zastoupené zejména dánskými spisovatelkami Helle Helle a Dorthe Norsovou.
S Helle Helle není nutné české publikum sáhodlouze seznamovat. V převodech Heleny Březinové se spisovatelka představila již čtyřmi romány a jednou povídkovou sbírkou, nicméně autorčin charakteristický styl se naplno rozvinul až v jejím zatím posledním románu Hvis det er (2014, č. Jestli chceš, 2016). Oproti tomu Dorthe Norsová byla uvedena na českou literární scénu teprve vloni povídkovou sbírkou Kantslag (2008, č. Na hraně, 2015), ověnčenou mnoha zahraničními oceněními. V letošním roce se její příznivci mohou těšit na český překlad autorčina nejnovějšího románu Spejl, skulder, blink (Spojka, dvojka, plyn, 2016), který chystá k vydání nakladatelství Argo.
Pokud mají tyto dánské prozaičky něco společného, je to nepochybně mistrné zacházení s jazykem. Pro jejich styl je typický nízký výskyt deskriptivních příslovcí, přídavných jmen a velmi realistický popis situací. Se zdánlivě jednoduchým, ode vší květnatosti oproštěným jazykem však obě autorky umí bravurně zacházet. V jejich kondenzovaných prózách má každé slovo, každý detail své místo i svůj význam a jen těžko z nich lze cokoli vypustit. Na rovině tematické se v příbězích nezřídka setkáváme s velmi závažnými, zato reálnými situacemi, jako jsou životní či tvůrčí krize, smrt blízké osoby nebo nefungující vztah. Jelikož hlavními protagonisty často bývají obyčejní lidé se všedními starostmi, není pro příjemce textu náročné se s jejich osudem ztotožnit.
Minimalistická poetika klade bezpochyby vyšší čtenářské nároky. Kromě skromného jazykového vyjadřování je pro díla obou autorek typická převaha nevyřčeného nad vyřčeným, neboť jejich prózy jsou plné náznaků a v mnohém je třeba se spoléhat na svou představivost. Čtenář se tak stává jakýmsi spoluautorem příběhů, neboť vypravěč mu často poskytuje pouze kulisy a hledání smyslu ponechává v jeho režii. Jazykově precizní, minimalistické prózy autorek Helle Helle a Dorthe Norsové, jdoucích ve svých příbězích často až na dřeň, patří nepochybně mezi jeden z proudů současné skandinávské literatury zasluhující si pozornost.