Tereza Marková

Faber, Michel. Neskonalá: příběh jedné lásky.
Z anglického originálu
Undying: A Love Story přeložili Viktor Janiš a Richard Podaný.
1. vydání. Praha: Argo, 2017. 143 stran.
 

Ještě jsem netušil, jaké mám štěstí, když jsem / na sklonku roku 88 potkal ženu, / která zemře na rakovinu. (161) Michel Faber – autor, který se do povědomí čtenářů zapsal jako spisovatel mnoha žánrů, od neoviktoriánského románu až po romány a povídky na pomezí sci-fi, hororu a společenské satiry – se rozhodl představit také jako básník, a to sbírkou Neskonalá: příběh jedné lásky, jež z valné většiny vznikla mezi lety 2014 a 2016, kdy se Faber vyrovnával se smrtí své manželky Evy, která v červenci 2014 podlehla rakovině.

Básně jsou řazené chronologicky nikoliv podle doby svého vzniku, nýbrž podle toho, jak postupoval Evin boj s rakovinou a jak se Faber smiřoval s tím, že ho nakonec prohrála. Do značné míry jsou to básně univerzální – univerzální v tom smyslu, že se v nich snadno najde každý, komu buď nemoc, nebo náhlá smrt vzala milovaného partnera. Volné verše vyprávějí příběh jedné lásky z tisíce i tisíce lásek najednou. Procházejí jednotlivými stádii truchlení, jsou plné vzteku, bezmoci a zoufalství (Takhle jsem ti pomáhal / v počátcích tvého martyria: // Pocitem viny. / Pocitem úzkosti. / Srdcem z olova. / Tlučením hlavou do zdi, a to doslova. Práskl jsem sluchátkem tak prudce, / až povolilo. / Připomínal jsem ti, že i mě / to bolí. [42]), sebeobviňování (Dnes jsem skočil na horské kolo / a jel třináct kiláků si něco zařídit, / šlápl jsem na to, krucinál. / Byla to hračka. / Ostudně netaktní. / Hanebné chlubení, / že to, co mám, je tak jiné. / Nutil tě překousnout, / že jsem naživu, / a ty ne. [86]), neutuchající lásky a něhy (Nevnímáš mě, jdeš dál, dál se snažíš / udržet rytmus kroků, / osvěžuješ si paměť, / jak jenom se ten fígl s chůzí dělává. / Levá noha dopředu, / pak před ni ta pravá. / Ach, ty moje holčičko, jak jsi teď / nesnesitelně roztomilá. [41]). Mapují autorovo postupné seznamování s manželčinou diagnózou. Odrážejí v sobě sterilní, odosobněný chlad nemocničního prostředí, nemilosrdnost rakovinných buněk i nasazených léků, zmatek vyvolaný nespravedlností života. Zachycují čas, který utíká pomalu i překotně zároveň, čas, který hraje důležitou roli a zároveň je vlastně k ničemu – vždyť člověk nikdy neví, kdy to bude / naposledy. Bylo důležité / to nevědět. // Milovali jsme se / napředposledy, / vždycky napředposledy / tolikrát, / jak jen čas dovolil. (49)

To vše je prodchnuté černým humorem, bez něhož by člověk ve fázi boje s nemocí jen těžko neztrácel naději a po smrti milovaného se sotva zvedl z postele. Často se zakládá na paradoxech vznikajících při střetu rozbolavělého vědomí se všední realitou: Plánování tvé smrti / mělo spoustu nedostatků. / Umřela sis uprostřed / školních prázdnin. (76) Budíček. Ty jsi mrtvá další den. / Hotel doufá, že jsem byl spokojen s pobytem. (95) Faber staví banality každodenního života do nového světla a činí z nich okamžiky hodné hořkosladkých vzpomínek. A právě v těchto významných maličkostech se skrývá druhá, intimní poloha básní. Autor nám ukazuje onen cár papíru, na němž je napsána diagnóza: [nerozluštitelné] kappa, imunoglobin [překlep] (19). Vzpomíná, jak si manželka v návalech horka tahala výstřih dolů – laškovně, rajcovně, indiskrétně. Popisuje milování vedle zásuvky plné zásob vložek, které už ona nikdy nevyužije. Bez příkras nám předkládá scénu „oderotizace“, nejintimnějšího aktu mezi manželi (A ty prameny zplihlých tmavých vlasů / […] / vzal jsem je do prstů, zvedl je / a přepečlivě jsem tě / oderotizoval. [28]), čistí své ženě zuby, propírá paruku od krve. Otevřeně přiznává, že spolu za celou dobu, kdy se znali, tančili jen párkrát. Volá spolu s námi na asistenční linku a předkládá Evin úmrtní list. Vytřeštěně před námi zírá na dolmades ve vitríně letištního občerstvení, manželčinu oblíbenou pochoutku. Prochází místa v okolí bydliště, k nimž byla v různých stadiích nemoci ještě schopna dojít. Narušuje posvátnou neporušitelnost její poloviny postele. Vkládá si do úst poslední zrníčko zamraženého rizota, které navařila do zásoby. Loučí se s ní a nechává nás nahlížet do nejniternějších vzpomínek v podobě oblečení a fotografií, pocitů a doteků, až se občas máte sklony červenat nad vlastní impertinentností: Po celém těle ti vyskákaly bradavky. / Vzrušené vrcholky plazmy. / Rudé, nachové, některé s dvorci. / Tvé tělo se odvázalo rozkoší / dravčích buněk. / Každá bradavka / každý den o trochu víc zduří. (58)

Faberovy básně si své místo v knihovně bezesporu zaslouží. Sbírka Neskonalá není četbou na dlouhé cesty přeplněným autobusem. Nutí vás najít si tichý koutek a krabici papírových kapesníků. Její síla spočívá v přímočarosti výpovědi, v zachycení myšlenek a pocitů tou nejsyrovější formou. Jazyk není nikterak složitý. Přesto – nebo možná právě proto – se často nebudete moct hnout z místa, přenést se z jednoho verše do druhého, budete jen lapat po dechu a utírat slzy. Budete Evě držet palce, i když budete od začátku vědět, jak to skončí. Budete ji oplakávat spolu s Michelem. A ze všeho nejvíc budete cítit nutkání obejmout toho, kdo je vám blízký, což je asi nejdůležitějším poselstvím celé této sbírky: užívejme si každou společnou chvíli, protože čas i osud mají nemilosrdnost v krvi.

Český překlad tohle všechno zprostředkovává s citlivostí a věrností vůči originálu. Aby taky ne – ujaly se ho dvě význačné osobnosti české překladatelské scény, Faberův dvorní překladatel Viktor Janiš a redaktor Richard Podaný. Je škoda, že se čtenář z knihy nedozví, jakým způsobem probíhala jejich spolupráce, zda převáděli do češtiny každý jednu část, nebo se společně postupně zamýšleli nad jednotlivými básněmi. Rozhodně se však tohoto nelehkého a citově vyčerpávajícího úkolu zhostili na výbornou a na výsledné podobě sbírky není práce ve dvou nijak znát.



Zpět na číslo