Rozhovor s Jonasem Suchankem

Z dánštiny přeložila Lada Halounová

K rozhovoru nejen o jeho vlastní emigraci z ČSSR zachycené v debutovém románu záměrně nazvaném Do Danska, současné dánské imigrační politice a nové nižší třídě v blahobytném pohádkovém království jsme se s mladým dánským spisovatelem českého původu sešli stylově v útulném kodaňském Café Švejk. Část české kultury zde zapustila kořeny na velice úrodné půdě a nabízí Kodaňanům alternativu k dánskému hygge: „českou pohodu“. Hygge v posledních letech rozhodně není samozřejmostí pro všechny obyvatele Dánska, ačkoliv si země ve světě tuto svou image neúnavně buduje.
 

Lada Halounová: Váš debutový román Do Danska velice střízlivě popisuje radosti a strasti života v nové cizí zemi očima dospívajícího dítěte. Jak se taková kniha píše? S nostalgií? Nebo jinými pocity?

Jonas Suchanek: Pro mě to bylo spíš něco jako trip. Vrátit se zpátky k některým věcem, které jsem na čas vytěsnil. Chtěl jsem tu komnatu zase otevřít a podívat se, co se tam vlastně stalo a proč. Proč jsem se sem dostal a jak to tenkrát probíhalo. Bylo to jistým způsobem vysvobozující, osvěžující a hodně mě to bavilo.

LH: Kolik vám bylo, když jste se do psaní pustil? Plánoval jste to dlouho?

JS: Bylo mi okolo třiceti, když jsem se skutečně pustil do spisovatelství – na literární akademii jsem přišel jako čtyřiadvacetiletý. Román Do Danska jsem nijak dlouho neplánoval. Do nakladatelství Gyldendal jsem poslal část rukopisu a pak ještě další a dostal jsem odpověď, že to je velice zajímavé a ať jim to pošlu celé. Vlastně jsem tenkrát neměl vůbec chuť psát právě tento román, pracoval jsem na spoustě jiných projektů.

LH: Bylo těžké pro vás jako pro spisovatele s jiným než dánským původem prorazit, nebo vám to cestu naopak usnadnilo?

JS: V případě románu Do Danska jsem se svezl na vlně zájmu o přistěhovaleckou literaturu. V té době tu byla hrstka dalších spisovatelů s různým původem, třeba Alen Mešković, Yahya Hassan, Lone Aburasová nebo Hassan Preisler. Když jsem román odevzdal nakladateli, byl nadšený a ptal se mě, jestli nemám chuť nechat knihu prodávat v supermarketech Bilka nebo Føtex. Tenkrát mi román téměř vytrhli z ruky a okamžitě ho poslali do tisku, nebyl čas na nějaké dlouhé úpravy, chtěli ho mít venku co nejdříve.

LH: Kým se cítíte být dnes?

JS: Tuhle otázku nemám rád, lidé se na ni ptají neustále. Začal jsem proto odpovídat, že jsem jednoduše Evropan a je mi jedno, nakolik jsem Dán nebo Čech. Abych se přiznal, taky mi nedává žádný smysl určovat, nakolik kdo jsem. Ale můžu přiznat, že když jsem v Čechách, cítím se Čechem z 80 procent, a když jsem v Dánsku, cítím se z 80 procent Dánem. Myslím ale, že pocit pospolitosti je také hodně svázaný s jazykem a česky už zas tak dobře nemluvím.

LH: Co vlastně znamená stát blahobytu pro někoho, kdo přijde zvenčí? Nepociťuje to dotyčný jako místo, kam ho nechtějí pustit a dívají se na něj jako na záškodníka, který jim přišel ukusovat z koláče? Do Dánska prý v poslední době míří hodně lidí.

JS: Existuje tu neuvěřitelně velká byrokracie. A je legrační, že říkáte, že do Dánska přichází hodně cizinců, protože to není pravda. Systém je totiž tak přísný, že nyní je Dánsko evropskou zemí s nejnižším počtem přistěhovalců. To jen politici celou dobu vytvářejí fiktivní obraz, že existuje obrovská migrační vlna. Přistěhovalectví se v Dánsku víceméně zastavilo, Dánsko se mu uzavřelo podobně jako Austrálie. Právě včera jsem se díval na statistiky a největší počty přistěhovalců k nám v tuto chvíli míří z Rumunska. Myslím, že Dánsko začíná mít v zahraničí skutečně špatnou pověst.
Nedávno jsem četl o vysoce vzdělaných lidech, kteří při hledání zaměstnání v zahraničí záměrně Dánsko vynechávají, protože je zdejší byrokracie známá svým šikanováním. Ilustruje to třeba nedávný případ členky orchestru v Aalborgu původem z USA, která ve svém volném čase a zcela dobrovolně vypomohla jinému orchestru v Odense, kde jim onemocněla hornistka. Stát ji za to potrestal desetitisícovou pokutou a na několik let ztratila možnost žádat o dánské občanství. To je úplně šílené. Ale to se děje lidem, kteří tu ještě nejsou tak dlouho. My, co zde žijeme od konce osmdesátých let, už máme všechna práva. Ovšem pro nově příchozí se to rok od roku přitvrzuje. Nyní je skutečně těžké dostat občanství, což platí i pro samotné Dány, respektive partnery dánských občanů z jiných zemí. Bohužel i oni jsou v poslední době tvrdě postihováni, a to napříč sociálními třídami. Tohle Dány velice rozčiluje, protože se ten smutný fakt začíná dotýkat i jich samotných.

LH: Ale vy sám jste tedy v klidu?

JS: Ne, to nejsem. Vyčkávám. Zdejší politici jsou velice oportunističtí. Samozřejmě že by mohl nastat den, kdy třeba řeknou: tak si vybereme pasy od všech, kteří sem přišli po roce sedmdesát a see you later.

LH: Myslíte, že by něco takového opravdu mohlo nastat?

JS: Upřímně jsem uvažoval, jestli by k tomu mohlo dojít. Přemýšlím, podle jakých kritérií by to případně brali – nejspíše podle odpracovaných let a podle toho, jestli tu člověk má rodinu nebo děti. A kdyby někdo třeba jako já v některých obdobích pobíral podporu, byl single nebo společnosti nic nepřinášel – já naštěstí nyní píšu knihy a pracuji v oblasti tvorby webových stránek a správy sociálních médií –, tak se může stát, že si kritéria proškrtají a: nashle, těšilo nás a díky. Ale doufám, že na nic podobného nebudou mít právo, protože jsme součástí EU. Kdybychom ovšem nebyli, měl bych skutečně docela obavy.

LH: Dokážete si představit, že byste v Čechách našli lepší život, kdybyste se po pádu režimu vrátili domů?

JS: Vlastně jsem o tom hodně přemýšlel. Myslím, že v Čechách bychom se setkali s daleko větším přijetím a jsem lehce náchylný k tvrzení, že by to možná bylo lepší, ale s jistotou to prohlásit nemůžu. Doufali jsme totiž, že když půjdeme sem na sever, dosáhneme svobody a všech práv, vzdělání, které bych si přál, vyděláme si lepší peníze, ale byla to jen naše iluze. Dorazili jsme sem s iluzemi, ovšem pak taky existuje něco jako realita, a ta znamenala začít úplně od začátku v nové společnosti, která je zcela přebyrokratizovaná a plná nepochopitelných, mnohdy kryptických sociálních kódů a norem – a teď se v ní vyznejte.

LH: Myslíte si, že jsou Dánové jako národ xenofobní?

JS: Ne, myslím, že jsou spíš hodně autoritářští. Jako národ jsou sympatičtí, milí, klidní, uvolnění. Poslouchají ovšem svého šéfa.

LH: Takže xenofobní jsou spíš politikové?

JS: Ano, tohle dokážou velice lehce rozvířit politici.

LH: V Dánsku se tedy případná xenofobie šíří shora? Není to ten nejhorší případ, naočkovat lidi, aby se na někoho dívali svrchu?

JS: Ano a lidé to pak bohužel berou vážně. Někdy až moc vážně.

LH: Nakolik vážně myslíte, že brali několik čerstvých politických návrhů z poslední doby? Třeba návrh předsedkyně sociální demokracie Mette Frederiksenové na zbudování táborů pro uprchlíky na severu Afriky?

JS: Přijde mi, že se to podobá začátku moderního vydání toho, co se odehrávalo v polských koncentračních táborech za války. Sociální demokracie ovšem v současné době jedná tak, aby se v nadcházejících volbách dostala k moci.

LH: Ovšem Mette Frederiksenová argumentuje, že by uprchlíkům – kteří si tedy projdou strastiplnou cestu Evropou až k dánským hranicím, kde by je naložila a odvezla do Afriky – chtěla pomáhat přímo na místech blízkých jejich domovu.

JS: Jenže problém je v tom, že lidé, kteří by jim měli pomáhat tam dole, mají úplně jiná pravidla a systém. Neexistuje tam žádný dánský standard. Je jasné, že je tam tamní pobijí. Vždyť je to do očí bijící. Jestliže do něčeho takového skutečně půjdou, katastrofa je na spadnutí. Také nikdo neví, jak takové tábory můžou vypadat zevnitř, kolik tam bude plotů, kdo do táborů bude mít přístup a kdo bude kontrolovat, co se tam děje.

LH: A co říkáte na nedávné plakáty opět s předsedkyní sociálních demokratů a s nápisem Dánsko, spojme se opět dohromady?

JS: Ano, zahlédl jsem je a samozřejmě jsem se nad tím zamyslel. Kdo Dánsko rozdělil a kdo by ho měl opět spojit?

LH: Být přistěhovalcem, netuším, jestli to není zacílené třeba na mě, že svou přítomností rozděluji Dánsko.

JS: Ano a o tom to přesně je. Jenže tohle dělají někteří politici a taky si to sami dobře uvědomují. Vědí úplně přesně, co dělají. V novinách a na facebooku ustavičně šíří obavy, úzkost a strach. A když dnes člověk sedí v jednom kuse nalepený na sociálních médiích, vidí věci jinak, než jak ve skutečnosti vypadají. Existují tu hmatatelné rozdíly mezi tím, jak se situace doopravdy má a jak ji prezentují političtí spin doctors. Jak kdysi ve veřejnoprávní televizi prohlásil Lars Løkke Rasmussen, lídr středopravé strany Venstre: Politika je jen a pouze o politice samé.

LH: Je tedy na dánském přístupu k přistěhovalectví něco pozitivního?

JS: Ale ano, v podstatě je velice pozitivní. Dánové k němu ovšem mají velmi pragmatický postoj. Přistěhovalci tu většinou zajišťují služby typu úklid nebo řízení prostředků veřejné dopravy. Samozřejmě, že Dánsko je státem blahobytu. A blahobyt patří Dánům, a i bychom se o něj rádi podělili, ovšem potřebujeme také nějakou nižší třídu, a tak si ji vytvoříme. Hraje tu ale roli také více aspektů. Většina Dánů dnes má výborné vzdělání a dánský proletariát tudíž téměř vymizel. Další věcí pak je, že se tu nerodí dostatek dětí – jenže kdo pak jednou bude pečovat o silnou poválečnou generaci? Kdo bude mýt záchody a podlahy? Asi zrovna ne ti, kteří mají vyšší vzdělání.

LH: Takže, když to trochu přeženeme, žadatelé o azyl se prakticky stávají novodobými otroky?

JS: V podstatě něco na ten způsob, novou nižší třídou. Ale zcela černobílé to také není. Například mnoho žen původem z Blízkého východu má statisticky lepší vzdělání než muži. Je třeba se zorientovat v dánských společenských nárocích na vzdělání. Ovšem na druhou stranu to je skutečně trochu legrační: když se třeba podíváte na Dánsko v 18. a 19. století, tedy dobu, kdy se lidé z venkova – především z Jutska a z ostrova Fyn – stěhovali do větších měst, často se o tomto novém proletariátu hovořilo stejně, jako se dnes mluví o přistěhovalcích.

LH: V tomto směru se toho tedy za posledních dvě stě let mnoho nezměnilo?

JS: Ne, nyní se to akorát přesunulo na strach z globalizace, xenofobii, islamofobii nebo návrh decentralizovaných táborů. Docela děsivý vývoj. Když jsme přišli do Dánska my v roce 1989, bylo to něco jiného. V Hesselholtu [1] jsme tenkrát byli první přistěhovalci a setkali jsme se s otevřenou náručí, lidé byli zvědaví. Po nás přišli uprchlíci z válkou sužované Jugoslávie a pro Jugoslávce už to začalo být tvrdší. Nám se Dánové otevřeli a přijali nás mezi sebe. Měli jsme tehdy třeba osobního lektora dánštiny. S příchodem Jugoslávců část vřelosti odpadla. Bylo jich také daleko více než nás a mnozí z nich byli hluboce traumatizovaní válkou, což jejich začlenění valně nepřispělo. Přesto se dnes většině až na nějaké výjimky vede dobře. Je zajímavé, že nás Čechů v dánských statistikách figuruje neuvěřitelně málo. Částečně to je i tím, že se po revoluci hodně lidí vrátilo domů.

LH: Jako dítě jste zde nikdy necítil, že by s vámi ze strany státu bylo zacházeno špatně? Na několika místech v románu těžkosti integrace tematizujete.

JS: Ne, jako dítě ne. Tohle mě dohnalo až daleko později, protože se na začátku nultých let – kdy jsem se také přestěhoval do Kodaně – politika ostře stočila doprava. A od té doby se doprava stáčela pořád víc a více a teprve tehdy jsem zjistil, že jsem jiný než ostatní a že tu přese všechno možná nemám svoje místo. Ze strany státu jsem se vždy cítil uznaný a akceptovaný, mám přeci dánský pas a dánské občanství, jenže poslední dobou se bohužel mění společenské smýšlení. Mohu uvést příklad: ačkoliv mluvím bezchybně dánsky, lidé na mě najednou začínají na ulici nebo v supermarketu mluvit anglicky. Tohle jsem nikdy dříve nezažil. Od nultých let nastal tento zvláštní posun, o kterém bych netvrdil, že má nějaký zlý podtext, ale vytváří odtažitost k cizím prvkům bez ohledu na to, jak nepatrná tato cizorodost je. Samozřejmě že to potom má vliv na vnímání sebe sama. Někdy se pak ve vlastní zemi cítím jako turista. V Čechách si naopak od toho můžu odpočinout. Nanejvýš se mě zeptají, z jakého podivného kouta země pocházím; přeci jen mám mírný dánský přízvuk. Ohledně současné přistěhovalecké situace nevím, jestli to v Čechách nemáte podobné, ale tam jsou asi hranice víceméně uzavřené.

LH: U nás je situace v tomto ohledu dosti komplexní a na dlouhé povídání. Máme se hodně co učit, ale doufáme, že se máme kam pozitivně vyvíjet. U Dánska se ovšem zdá, že dosáhlo vrcholu a vydalo se nyní opačným směrem. Nemáte takový pocit?

JS: Ano, ale to opět souvisí s našimi politiky a politickou agendou – málokdo ví, co se za ní skrývá. Většina si asi nepřeje rovnocennou a soudržnou Evropu, protože by to znamenalo snižování platů v bohatých zemích a navyšování v těch chudých, dělení se s ostatními, a do toho se ještě neustále snažíme dát na frak Rusku a Číně. V politice je spousta zajímavých témat, která spolu v širším záběru souvisí.

LH: Když na závěr od politiky odbočíme do Čech, možná jste zaznamenal, že letos máme osmičkový rok a slavíme sté výročí vzniku Československa. Sledujete to?

JS: Ne, bohužel. Do podobných věcí se vůbec nezapojuji. Někdy se ke sledování českých zpráv musím skutečně nutit. A sem tam se mi stane, že místo seriózních zpráv skončím u českého bulváru nebo zábavných pořadů jako Ano, šéfe! nebo Den D. Během vašich voleb jsem třeba věděl, kdo to je Okamura jen díky tomu, že jsem zhlédl tento pořad. Ale nechávám si z Čech pravidelně posílat knihy. Ucelený přehled o současné české literatuře ovšem bohužel nemám. Dostaly se mi do rukou knihy například od Topola, Krchovského a různé výbory české literatury.

LH: Co si myslíte o původně českých spisovatelích, jako je třeba Milan Kundera, kteří podobně jako vy emigrovali, píší v jiném jazyce a nenechají pak své knihy do češtiny přeložit?

JS: Vlastně tomu docela rozumím. O překlad románu Do Danska byl v Čechách zájem, ale zatím jsem to uložil k ledu. Obával jsem se, jestli by si kniha našla českého čtenáře. Co k tomu vede Kunderu, netuším.

LH: Kundera zastává názor, že by to do češtiny přeložil nejlépe sám, ale nemá na to čas ani chuť, takže jeho poslední romány si v češtině asi nikdy nepřečteme.

JS: U tak skvělého spisovatele to je tedy skutečně velká škoda. Kniha smíchu a zapomnění je jednou z nejlepších, jakou jsem kdy četl. V tomto případě tedy anglicky.

LH: A máte nějaké oblíbené české autory?

JS: Třeba právě Krchovského mám moc rád. Zkoušel jsem ho i překládat do dánštiny, ale je to těžký autor, protože hodně pracuje s přízvukem a rýmem. Dokonce jsem zjistil, že zde od něho vyšlo několik básní ve sbírce s dalšími českými autory. Sám tuto kapitolu neuzavírám a myslím, že bych se v budoucnu k překladu rád vrátil.

LH: To by bylo skvělé, překladatelé z češtiny v Dánsku citelně chybí.

JS: Vůbec se tomu nebráním. A mám i další přátele původem z Čech, kteří už také zkoušeli překládat. Myslím, že v budoucnu na nějaký projekt určitě dojde.

Poznámky:

1. V románu jde o smyšlené maloměsto. (Pozn. překl.) [Zpět]



Zpět na číslo