Rozhovor s Liborem Dvořákem a Ondřejem Mrázkem

Dva zavedení překladatelé z ruštiny Libor Dvořák a Ondřej Mrázek – oba se značnými zkušenostmi s dystopickým žánrem – v následujícím rozhovoru nejen vzpomínají na počátky své profesionální kariéry, ale také uvažují o roli ruštiny a ruské literatury a kultury v současné české společnosti.
 

Počátky

Olga Pavlova: Vaše jména jsou české veřejnosti známá. Jak byste se dnes představili někomu, kdo o vás nikdy neslyšel?

Ondřej Mrázek: Lepší by bylo, kdybys začal ty. Ty už jsi slavný a zkušený, kdežto já mám pořád takový pocit, že vlastně začínám.

Libor Dvořák: K překládání jsem se dostal přirozenou cestou. Po absolvování rusistiky na filosofické fakultě jsem se dostal do redakce překladového, ale mírně podezřelého časopisu Sovětská literatura, který také fungoval jako normalizační nástroj. Na druhou stranu sovětská literatura byla v tomhle časopise jakoby na vývoz, proto se tam objevovala úžasná jména typu Vasilije Šukšina, Jurije Bondareva nebo Vasilije Bělého. Těch osmnáct let, které jsem tam strávil, se mi velmi vyplatilo. Po revoluci, když jsem končil jako šéfredaktor tohoto časopisu a posléze i celého nakladatelství, jsem si uvědomil, že předchozí zkušenost mi hodně pomohla do začátku překladatelské kariéry.

OP: Kdo je tedy Libor Dvořák jako překladatel?

LD: Za prvé to budu asi já. Za druhé – teď jsem popsal cestu, jak jsem se k překladu dostal, ale asi každý překladatel baží po tom, aby si mohl sám vybírat, co bude překládat. Mně se to po zkušenostech se Sovětskou literaturou podařilo. Začínal jsem překládat a velice rád tehdejší čtyřicátníky (sorokoletnije) Serjožu Jesina, Tolju Pristavkina a některé další. Byla to taková generace sovětských rozhněvaných mužů a pro mě to byla předehra k překladu dejme tomu Strugackých a později Pelevina nebo Sorokina. Počínaje Pelevinem a jeho knihou Omon Ra už jsem si mohl autory vybírat sám. A když už tu sedíme s Ondřejem, Ondra si například u Pelevina potrpí na ty zaumnější věci, já osobně mám naopak rád ta díla, která vypadají jako klasická realistická próza.

OM: Překladatelem jsem se stal vlastně náhodou. Hrál jsem lehce absurdní a surrealistické divadlo s uměleckým sdružením Jitro modré slonice, a když jsem v roce 1986 přijel do Volgogradu na stáž, hrál jsem a zpíval pro československé studenty, svoje kolegy. Naše tamější profesorka fonetiky se na moje představení přišla podívat a pak mě s manželem pozvali domů, že mi ukážou nějaké ilegální texty, které se mi budou líbit. Její muž se jmenoval Saša Pčelincev a byl to typický undergroundový muzikant. Pracoval jako topič na Čtvrtém traktorovém závodě, kde jsme se setkávali v kotelně. Měl tam tlusté sešity, do nichž si vlastnoručně opisoval povídky i verše autorů, jejichž knihy nemohly vycházet. Právě z těchto sešitů jsem po večerech opisoval Charmse nebo Mandelštama a rovnou v Rusku jsem je překládal. První překlad měl premiéru na našem závěrečném večírku a vzbudilo to skandál, protože pár Charmsových textů sice tehdy už vyšlo v časopise Ogoňok, ale na volgogradské profesory to bylo ještě trošku moc.
Dnes se soustřeďuji hlavně na překlady textů mně blízkých. Nedokázal bych překládat text, který mě nebaví, to by pro mě bylo utrpení.

OP: Nemyslíte si, že dnes, v roce 2018, je poptávka po překladu z ruštiny spíš druhořadá? Aspoň ve srovnání s překládáním z jiných velkých jazyků jako angličtina nebo francouzština.

LD: Po roce 1989 jsme se dozvěděli, že překládání do jazyků se děje následovně: existuje jeden velký jazyk, a to je angličtina, ostatní jazyky jsou malé – včetně ruštiny, francouzštiny, němčiny a tak dále. Úplně s tím nesouhlasím, ale když se podíváte na praxi českého překládání, zjistíte, že anglosaský monument ční nade vše.
Já si ruštiny velice vážím. Zároveň nejen moje překladatelská zkušenost praví, že se ruská klasická literatura v této zemi bude číst pořád, to jest máme vystaráno a budeme překládat. A pořád na to bude publikum.

OM: V české společnosti existuje velké ruské trauma. Zažil jsem to na vlastní kůži, do druhého ročníku na gymnáziu jsem neměl ruštinu rád, protože byla spojovaná s okupací. Ale přes Gogola a přes divadlo jsem se pro její melodii, rytmus a hloubku nadchnul a pochopil, že ne všichni Rusové říkají totéž co Brežněv. Když jsem lépe poznal ruské divadlo, definitivně mi došlo, jak velice se odmítáním ruské kultury ochuzujeme. Díky bohu, že existují takoví autoři jako Sorokin, Pelevin nebo Charms. Kdo k nim najde cestu, nesmírně ho to obohatí jako člověka.
Dodnes u nás bohužel přetrvává a priori odpor ke všemu, co je ruské. Když se podívám na televizi, přečtu si zpravodajství na internetu nebo noviny, pořád dokola do nás hustí, že Rusko je nepřítel, hlavní hrozba a může za všechny naše problémy.

LD: Navázal bych na Ondřeje. Potkal jsem nedávno své mladé kolegy z rádia a byl jsem příjemně překvapen, že nevnímají Rusko pouze jako velmoc ideologických trollů. Chápou, že moderní ruské umění velmi přesně popisuje to, co se dnes v Rusku děje. Navíc to chtějí vědět, chtějí tomu porozumět.
Teď se vrátím do minulosti. Když jsem přišel v roce 1968 na fakultu, jedna z mých prvních fakultních učitelek Eva Boučková řekla: „Vážení kolegové, jazyk a literatura za tu okupaci nemůžou! To si prosím laskavě uvědomte a takhle s tím pracujte. Pokud nebudete schopní tomu porozumět, tak to radši nedělejte.“

OP: Čemu dnes dáváte přednost, próze, nebo poezii?

OM: Není to volba, ale lépe přenosná je próza, proto ji překládám častěji. Ovšem pravou překladatelskou slastí je přenášet do českého řečového prostředí ruskou poezii nebo divadelní scénáře.

LD: Mám to jednoduché. Jsem vyloženě prozaický typ.

Job tvoju mať

OP: A jak při překladu prózy zacházíte s kulturními reáliemi? Převádíte je do českého kontextu, nebo spíš dáváte přednost poznámkám pod čarou?

LD: Poznámky pod čarou se dnes totálně nenosí. I když si pamatuji, že ještě v padesátých letech byl Jules Verne plný poznámek pod čarou. Dnes je běžnější takzvaná vnitřní vysvětlivka, tj. něco do původního textu dopíšete, ale zcela ústrojně, aby čtenáři došlo, oč jde. To je jedna cesta. Další cesta, kterou například razíme v nakladatelství Pistorius a Olšanská, je, že méně srozumitelné věci opatříme poznámkovým aparátem na konci textu. Což je podle mého soudu velmi dobrý způsob.
Jinak, když jsem vyučoval umělecký překlad na Ústavu translatologie, říkával jsem svým studentům, že mají najít významové synonymum v českém kontextu nebo že se mají pokusit udělat něco, co v češtině není, ale aby to znělo aforisticky. Je to velmi obtížné, ale dá se to vytvořit.

OM: Úplně s tím souhlasím. A to přesto, že jsem se vždycky učil, že je správné používat poznámky pod čarou. Umožní to překladateli v textu zachovat některé výrazy opravdu tak, jak znějí v originálu, pak je ale praxe taková, že je nikdo nechce.

LD: No jo, co třeba s takovým Job tvoju mať.

OP: A jak byste tento výraz přeložili do češtiny?

LD: To je hrozně těžké. Skoro nemožné, musíte užít nějaký český vulgarismus. Zároveň se to komplikuje tím, že takzvaný ruský mat, tedy zvláštní systém ruských vulgarismů, je mnohem expresivnější, bohatší, košatější, silnější. I když třeba v češtině existují podobně silná slova, například zkurvysyn, nejde to použít po každé.

OM: Mám mat velice rád, protože miluji překladatelské oříšky. Zde se projevuje překladatelská svoboda: nezbyde vám nic jiného, než to tvůrčím způsobem vymyslet tak, aby to sedělo v kontextu češtiny, a zároveň přesně vyjadřovalo myšlenku originálu. Obecně jsem si všiml tendence mat překládat natvrdo, nebo třeba běžně se opakujícími třemi sprostými slůvky. Stejně špatné je, když někdo tu nadávku úplně vynechá.

Mezi dystopií a entropií

OP: Viktor Pelevin a Vladimir Sorokin; dva autoři, již často bývají označováni za politické. Přitom je zajímavé, že sami sebe za politické nepovažují. Například Sorokin rád zdůrazňuje, že události ze Dne opričnika jsou náhodné. Jak podobnou pozici interpretujete?

LD: No, pokud jde o Sorokina, řekl bych, že jsou to takové legrační řeči. Když tu Vladimir byl a křtili jsme knihu ve Slovanské knihovně, tvrdil, že Den opričnika opravdu nemínil jako politický pamflet. Pak prý potkal kamaráda historika, který mu řekl: vždyť ti to jedno po druhém tak přesně vychází. Podobné řeči jsou trochu hra, protože být Vladimirem Sorokinem a tvrdit o sobě, že nejsem autorem politických textů, je velká póza.

OM: Otázkou je, jestli to není spíš náš úhel pohledu. Možná to tak chceme vidět, protože se nám to hodí do krámu. Myslím si, že zrovna Pelevin se upřímně pokouší zachytit svět v celé jeho šíři, nejen politiku. Pro mě je důležité i jeho postesknutí si nad tím, jak lidé na politiku reagují, jaké řiťolezectví a jakou zášť v nich probouzí. Pelevinovy texty podle mne hodně vypovídají o tom, jak současní lidé ztrácejí imunitu vůči ohlupování politiky a propagandou. To je věc, kterou Pelevin zrcadlí ruskou společnost, ale v tom zrcadle se můžeme vidět i my, Češi.

LD: Mám také za sebou čerstvě překlad Pelevinova románu Snuff. Je to opravdu mnohovrstevná věc mimo jakoukoliv ideologii. Jedná se o vizi velkého autora, který vážně přemýšlí o tom, kam se to opravdu zdegenerované lidstvo ještě může dopracovat, když už i pornografie je povýšena na náboženství.

OP: Je konkrétně tento román dystopií?

LD: Pro mě to je velmi realistická věc. Jestli to je, nebo není dystopie, pro mne není důležité.

OM: Přiznám se, že termín dystopie pro mě není rozhodující kategorií. Například v Čapajevovi a Prázdnotě jsou jednoznačně dystopické prvky, ale pro mne je určující ona fantasmagorie, hra či nezkrotná fantazie.

Proroci a literáti

OP: Nemáte náhodou obzvlášť u Pelevina pocit, že se ve svých tématech často opakuje?

LD: Naopak, každý jeho text je úplně jiný a za tím bych stál.

OM: Kdo z nás Čechů si může dovolit tvrdit, že se Pelevin opakuje? Pořád píše literaturu krásnou a mnohovrstevnatou, ze které prýští lidskost a je štědře kořeněná humorem. Nevím o žádném současném českém autorovi, který by to dokázal.

LD: To jsou správná slova. Velká ruská literatura je prostě velká. Srovnatelné fenomény jako Sorokin nebo Pelevin u nás v tuto chvíli nenajdeme. Velcí ruští autoři jsou stejně jako v 19. století i dnes prostě globální. Jak říkala moje stará máma: „Škoda že Čapek nepsal ve světovém jazyce.“ Ten má ke světovosti asi nejblíž.

OP: Dovolím si jednu otázku pouze na vás, pane Dvořáku. Jak se vám překládala druhá polovina Sorokinova románu Třicátá Marinina láska?

LD: Dobře. Pro mě je Třicátá Marinina láska zajímavá v tom, že byla psána v roce 1983, kdy měl Sorokin dojem, že i přes to, že na místě generálního tajemníka viditelně umíral Jurij Andropov, je brutální komunismus nekonečný, nevykořenitelný. Proto je Třicátá Marinina láska tak beznadějná, tak brutální, tak surová. Sorokina tehdy ani nenapadlo, že se ten režim už do dvou let prostě skácí. Právě to mě fascinuje na tomto románu: ani tak inteligentní člověk jako Sorokin vůbec netušil, že režim je v hajzlu.

OP: Pro některá díla ruské literatury devadesátých let existuje pojem černucha. Jak byste charakterizovali současnou ruskou literaturu?

LD: Máte pravdu, černucha je fenomén devadesátých let. Platilo to ale spíš o bijáku než o literatuře. Zahrnuje beznaděj, chaos, prostě všechno, co bylo typické pro devadesátá léta. Myslím si, že pod pojem černucha bychom mohli zahrnout i značnou část jak Pelevinova, tak Sorokinova díla. Dnes ale už žádné škatulky neplatí, můžeme ji pojmenovat jako dystopickou, ale osobně bych volil pojem entropie, kdy nevíte, co přijde a co tam je.

OM: Ani černucha, ani dystopie. Osobně mě na ruské literatuře láká zejména její zvýšená citlivost, jak k jazyku, tak ke skutečnosti. Ruští autoři, o nichž se bavíme, dokážou pozornému a citlivému čtenáři zprostředkovat takovou krásu i utrpení, přivést jej k takové katarzi, že mu to dokořán otevírá bránu do jiné dimenze. Jako magické houbičky, o nichž s takovou oblibou píší. Nesmírně důležité přitom je, že jakkoli moderně se vyjadřují, berou sílu z kořenů velké ruské literatury. Celá ta jejich literární magie a zaklínání se táhnou ještě od Gogola.

Zpět na číslo