Lucie Koryntová
Altolaguirre, Manuel, Salinas, Pedro, Diego, Gerardo. Hlas tebou stvořený.
Ze španělských originálů vybral a přeložil Vít Pokorný.
1. vydání. Zblov: Opus – Kristina Mědílková, 2018. 105 stran.
Od konce roku 2018 mají čeští čtenáři možnost se péčí nakladatelství Opus hlouběji seznámit se španělskou poezií generace 27. Na ploše kolem jednoho sta stran antologie Hlas tebou stvořený, kterou uspořádal a přeložil Vít Pokorný, jsou zastoupeni tři její významní básničtí příslušníci: Manuel Altolaguirre (1905–1959), Pedro Salinas (1891–1951) a Gerardo Diego (1896–1987). Generace 27, pojmenovaná po roce 1927, kdy si Španělsko připomínalo třísté výročí úmrtí barokního básníka Luise de Góngory, představuje ve španělské literatuře období neobyčejného tvůrčího rozmachu, projevujícího se jak intenzivním veřejným literárním životem, tak velkou rozmanitostí a novátorstvím stylů. Předkládaný titul navazuje na antologii Obrys mušle z roku 1979, která se až dosud v českém prostředí jako jediná cele věnovala generaci 27. Zatímco uvedená kniha si vytkla za cíl představit generaci 27 v její šíři, současný výbor jde cestou užšího zaměření na vybrané básníky. Díky většímu množství textů od zvolených autorů a současně díky pečlivému výběru těch nejsilnějších momentů jejich básnického vývoje si čtenář může učinit lepší představu o zvláštnostech tvůrčích stylů každého z nich. Navíc díky připojenému doslovu Generace 27, kubismus a metafora pořízenému Juanem A. Sánchezem má čtenář příležitost proniknout do společenského klimatu této generace a pochopit tvůrčí specifičnost vybraných autorů v kontextu jejich doby.
Prvním představeným básníkem je Manuel Altolaguirre. V antologii je zastoupen intimní, až spirituální lyrikou, jejíž struktura se často organizuje kolem jednoho ústředního obrazu, který je postupně rozvíjen až do překvapivé závěrečné pointy. Například báseň Můj žal převysoko čněl, která je úvodním textem celého výboru, se otvírá čtyřverším: Můj žal tak převysoko čněl, / že i vchodové dveře domu, / odkud jsem v slzách vycházel, / mi stěží sahaly k pasu. Další dvě čtyřverší postupně rozvíjejí hyperbolizovanou představu žalu, která vygraduje v metafyzickou dimenzi v závěrečném trojverší: Můj žal tak převysoko čněl, / že nad veškerým zánikem / jsem dohlédl na onen svět. Báseň přináší originální obraz vysokého žalu, který je aktualizací ustálené metafory spojující negativní emoce s hloubkou. Báseň přitom zakrývá konkrétní důvod žalu a soustředí se na zobrazení samé jeho podstaty jakožto síly, která přesahuje normální měřítka a díky níž duchovně rosteme. Podobné prostorové metafory pro vyjádření duševního a duchovního života často spojeného s dimenzí času jsou pro vybrané básně typické: báseň Ostrov smutku začíná přirovnáním k planině: Čas je rozlehlá planina, / má paměť jak kůň brázdí ji; báseň Věčnost se otvírá obrazem zahrady: Tato zahrada, v níž jsem, / byla vždy ve mně. Neexistuji.
Oddíl věnovaný Pedru Salinasovi se soustředí kolem jeho číslované básnické skladby Hlas tebou stvořený. Skladba, která dala název celé antologii, je koncipována jako sled monologických promluv nepřímo adresovaných vzdálené milované ženě. Emocionalita nedosažitelné lásky je ve skladbě rozvíjena pomocí paradoxů plynoucích jednak z prostorové vzdálenosti: Se zvláštní rozkoší se rozpomínám / na dotek věcí, jichž jsem se nedotkl / než těma rukama, na něž nedosáhnu, / vlastníma, tak vzdálenýma rukama, jednak z časového posunu: Na světle je špatné to, / že nepochází z tebe. / Pochází totiž ze sluncí, / z potoků, z olivovníku. / Raděj mám tvou temnotu. Typickým básnickým postupem je osamostatňování vázaných kvalit a zhmatatelňování nehmotných jevů. Světlo, barvy, míry, emoce a další se stávají samostatně existujícími smyslovými substancemi, navíc prodchnutými neurčitými přenesenými významy: Zavoláš-li mě, slyš, / zavoláš-li mě! // Vše bych opustil, / vše zahodil: i ceny, i katalogy, / i modř oceánu na mapách. […] Jestli se chceme setkat / nikdy nehleď před sebe: / všude samé propasti: / data, lhůty a míle. / Nech se nehybná unést / vlnami nebo travou. Promlouvající tento postup tematizuje i v popisu jednání milované: Špičkami svých prstů tiskneš / svět a vytahuješ si z něj / svítání, vítězství, barvy, / radosti: to je tvá hudba. Zcela obyčejné, samy o sobě nebásnické elementy jazyka jsou vytrženy ze svých běžných vazeb a novým způsobem představeny našim smyslům a intelektu, a tak prodchnuty životem našeho zaujetí.
Ze stylově rozmanité tvorby Gerarda Diega se výbor zaměřuje na jeho metafyzickou vázanou lyriku. Nejsilnějším textem z této polohy je sonet Cypřiš v Silos, který figuruje i na přebalu knihy. Strukturu básně tvoří sled apostrofujících metafor, které všechny evokují vizuálně duchovní rozměr cypřiše rostoucího v klášterní zahradě: Vysoká fontáno stínů a snění […] Stožáre samoty, jejž berou věrní / za střelku, směrovku radostných novin […] standarto sladká, / v nebe jsi kladka, […] příklade třeštění, hledaje milost / mystická bytosti, jež ambit střeží, přičemž se báseň uzavírá oslovením prosté skutečnosti: němý ty cypřiši z kláštera v Silos. V kontrastu s řadou spirituálních metafor nabývá závěrečné přímé pojmenování (v originále mudo ciprés en el fervor de Silos) neobyčejné existenciální váhy. Vytváří se tak efekt názorného a současně zcizujícího zření, jako by cypřiš přesycený zlidšťujícími významy byl nakonec před nás postaven jako čirá záhada existence. Navozením tohoto stavu užaslého mlčení tak obrazná dynamika básně odráží dosažení mystické extáze. Gerardo Diego však není autorem pouze metafyzických básní. Pro dotvoření dojmu z celku básníkovy tvorby výbor předkládá několik počátečních avantgardních textů. Kanonickým textem z tohoto období je báseň Kytara: Zavládne zelené ticho / celé z rozpletených kytar // Kytara je studna / s větrem namísto vody. Báseň bez úvodu a bez závěru, složená ze dvou volně spojených rozvitých metaforických obrazů, dodnes okouzluje formální lehkostí a smyslovou plností neotřelých obrazů.
Závěrem shrňme již naznačené: vybrané texty jsou díky svým kvalitám nejenom dokumentem literárního vývoje v určité době a v určité jazykové oblasti, ale také stále aktuální výzvou k hlubokému čtenářskému zážitku, neboť díky bohaté plejádě formálně a obsahově inovativních básnických jevů mají dodnes potenciál obrodit náš vztah k světu, jazyku a sobě samým. V tom smyslu jsou ryzí poezií, oním do sebe uzavřeným, a přece lidským útvarem, který v nás vyvolává nutkání hledat smysl, a přitom nás nejvíc okouzluje tam, kde již nechápeme… Poezií, která je, řečeno verši M. Altolaguirra: Až k nespatření jasná, / sama v sobě se skrývá, / jako vzduch nebo voda, / průhledná a tajemná; / pustá ne, spíš zbrázděná / ptáky a též rybami, / poraněná je stromy. Mají-li básně tuto oživující schopnost, je to také díky kvalitám překladu. Ten se snaží být v maximální míře věrný, nikoliv však otrocký. Vyhýbá se nesrozumitelnosti a umí být i kreativní. Jednotlivé básně tak vyznívají jako významově a smyslově bohaté sourodé celky.