Rozhovor s Annou Agapovou vedla Olga Pavlova

S ruskou bohemistkou a překladatelkou české literatury jsme mluvili o převádění hovorové češtiny do ruštiny, o Švejkovi a také o jedenácti slovech, která pomohou cizinci pochopit českou kulturu.
 

Olga Pavlova: Velkou část života žijete v Petrohradě, kde je většina obyvatel fascinována především finskou kulturou a literaturou. Jak se stalo, že se vaše profesionální dráha spojila s češtinou?

Anna Agapova: Je to pravda, obyvatelé Petrohradu mají Finsko rádi, pravidelně tam jezdí na výlety. Stalo se však, že moje nejlepší kamarádka a spolubydlící studovala bohemistiku, já rusistiku. Díky ní jsem se postupně začala zajímat o českou literaturu a kulturu. Když jsem si ve čtvrtém ročníku musela vybrat další slovanský jazyk, zvolila jsem si češtinu. Ta se mi natolik zalíbila, že jsem v jejím studiu pokračovala i po ukončení školy.

OP: Jak na katedře slavistiky v Petrohradě vypadá situace s bohemistikou? Ještě před nějakými pěti lety čeština jako filologický obor na univerzitě v Petrohradě spíš skomírala.

AA: Popravdě řečeno dnes na katedře nepůsobím a na fungování ústavu vám nemohu poskytnout pohled zevnitř, ale také pravidelně slyším nářky, že úroveň bohemistiky postupně klesá. Je to možná dané i tím, že na Petrohradské univerzitě bohemistika jako samostatný obor téměř neexistuje, nejčastěji se jedná o dvojkombinaci například češtiny a angličtiny nebo češtiny a němčiny.

OP: Co vás jako překladatelku oslovilo na díle Anny Bolavé?

AA: U každé knihy, kterou si zvolím k překladu, to vypadá takto: přečtu si ji a uvědomím si, že je mi v něčem blízká. Také vždy věnuji pozornost jejímu jazyku, zjistím, že si ji chci přečíst znovu, pomaleji, a pochopit, jak je udělána. Nejlepší způsob pomalého čtení je překlad. Musím se přiznat, že Anna Bolavá se mi překládala lépe než Marek Šindelka. Je to možná tím, že Do tmy je román, který napsala žena, a že mi proto byl jeho styl poněkud bližší.

OP: Když během překladu narazíte na hovorovou češtinu, jak se vám s ní pracuje? Přece jen ruština nemá tak zřejmou hranici mezi spisovným a nespisovným jazykem.

AA: Záleží samozřejmě na kontextu. Někdy je vhodné použít prostorečije, tedy ruskou nespisovnou řeč, ale častěji používám hovorový slovosled. Snažím se vždy najít správný syntaktický rytmus.

OP: Ještě před dvaceti lety byla v Rusku velice oblíbená hlavní postava Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. Mnoho lidí dokázalo zpaměti recitovat úryvky textu, dokonce se do této postavy stylizovali i způsobem oblékání. Je tento Švejkův kult aktuální dodnes?

AA: Těžko říct, znám lidi, kteří Haška perfektně znají a citují ho. Mají tu knihu rádi. Pro většinu ruských turistů, kteří jedou do Prahy, je Švejk symbolem české kultury, a proto se tu snaží najít takzvaná švejkovská místa. Také Alexandrinské divadlo v Petrohradě nedávno mělo premiéru hry s názvem Švejk. Návrat. Osobně se mi nelíbila, ale měla úspěch.

Mám však stále pocit, že Rusové vnímají Švejka jinak, než byl napsán. Vidí v něm dobráka, člověka, který se směje tomu, co se děje okolo. Je v tom ale něco jiného, je to taková groteska.

OP: Dokázala byste říct, proč se zrovna Švejk stal nedílnou součástí ruské kultury?

AA: Možná je to tím, že v Rusku existuje jisté napětí mezi lidem a státem. A pro Rusa je důležité, že se Švejk dokáže smát oficiálním věcem.

OP: Klasická česká literatura má v Rusku velmi dobré jméno. Jaká je pozice současné tvorby?

AA: Zatím mám pocit, že současnou českou literaturu skoro nikdo nezná, proto vedu blog pod názvem Příliš hlučná samota, kde se snažím propagovat knihy současných českých autorů.

OP: Ruští překladatelé z češtiny jsou velmi aktivní. Nemáte pocit, že občas vzniká nadneseně řečeno boj o autora?

AA: Ani ne. Když se podíváme na knihy, které byly přeloženy po roce 1990, jsou to spíš starší díla, včetně textů ze šedesátých let. Pouze čtvrtinu tvoří díla současné české literatury. Právě proto se tímto obdobím zabývám a neřekla bych, že cítím konkurenci ze strany dalších překladatelů. Každý máme trochu jiné zaměření. Navíc bych nedokázala říct, že v ruské obci překladatelů panuje nějaký druh konkurenčního boje. I když jednou se mi něco podobného stalo. Plánovala jsem přeložit Bajajův román Na krásné modré Dřevnici, pak jsem ale zjistila, že jeho druhý román Zvlčení byl již do ruštiny přeložen. Platí takové nepsané pravidlo, že pokud člověk něco od jednoho autora přeloží, bude ho překládat i dál. A v Rusku Antonína Bajaju překládá Olga Akbulatova.

OP: Jste autorkou článku 11 hlavních slov, která vám pomohou pochopit českou kulturu. Uvádíte v něm taková slova jako hospoda, knedlík, výlet, rybník a večerníček, ale najednou se objeví i lítost nebo prozvonit. Podle jakého klíče jste tato slova vybírala?

AA: Byla to zakázka ruského kulturně-vzdělávacího portálu Arzamas. Zadání znělo, že musím vybrat především taková slova, která se nedají do ruštiny přeložit jednoslovně, ale spíš větou nebo slovním spojením. Potom se také měla nějakým způsobem odrážet v literatuře nebo kultuře obecně. Podle tohoto kritéria jsem vybrala lítost, ta je však až na osmém místě. Slovo lítost bylo mimochodem reflektováno až ve 20. století, a to především Kunderou.

Dostávala jsem také například otázku, proč tam není pivo. Ano, pivo tu má sice jistou kulturní tradici, ale hodně se pije také v Rakousku nebo v Německu. Navíc to slovo není z lingvistického hlediska příliš specifické. A vůbec – spíš mám ráda víno.

Zpět na číslo