Magdalena Císlerová
Jako každý rok, i letos Austrálie 26. ledna oslavila svůj národní svátek, Den Austrálie. V posledních letech se ovšem oslavy nenesou pouze v duchu obvyklých pikniků, grilování a výletů na pláž, ale také protestních pochodů za změnu data oslav. V roce 1788 se totiž v tento lednový den poblíž Sydney vylodili Britové. Pro původní obyvatele tak jen těžko může být oslavou národní identity, ze které se často cítí vyloučeni, naopak jej nazývají Dnem invaze. Stejně tak jako jejich hlasy sílí ve společnosti, děje se tomu i na literární scéně.
Rok od roku se objevují čím dál výraznější díla aboridžinských autorů, která přispívají svým osobitým pohledem na minulost i současnost do stále živé debaty o tom, co vlastně znamená být Australanem. Vítězství románu Too Much Lip Melissy Lucashenkové, spisovatelky s ukrajinskými a aboridžinskými kořeny, v nejprestižnější australské literární ceně Miles Franklin Award za rok 2019 je tohoto rostoucího vlivu důkazem. Australští nakladatelé čím dál častěji sahají po aboridžinských autorech a jejich díla obsazují víc a víc míst na žebříčku nejprodávanějších knih. Podle Anny Moultonové, manažerky nakladatelství Magabala, které se specializuje na aboridžinskou literaturu, ještě nikdy nebyla aboridžinským knihám doba tak nakloněna.
O to větším překvapením se zdá být neudělení ceny David Unaipon Award za nejlepší aboridžinský rukopis, které koncem roku oznámilo nakladatelství University of Queensland Press. To vítězný titul publikuje a autorovi uděluje cenu v hodnotě 15 000 australských dolarů, nepřetržitě již od roku 1988. Cena nastartovala kariéru autorkám jako Ellen van Neervenová, Jeanine Leaneová nebo Vivienne Clevenová. Od obou posledních zmíněných jste si mohli přečíst ukázky jejich vítězných textů v loňském čísle Plavu 4/2019 věnovaném právě aboridžinské literatuře. Poprvé po třiceti letech však pro rok 2019 nakladatelství nezveřejnilo ani užší výběr. Členové poroty jako důvod uvedli, že ačkoliv všichni autoři prokázali jistý talent, žádný rukopis nedosahoval dostatečných kvalit. Vybraným autorům se dostane alespoň rad mentora a editora. Na základě čeho budou vybráni či o jak významnou podporu půjde, již zveřejněno nebylo.
Na význam literárních cen a výběr vítězů, který má mnohokrát málo co do činění pouze s literární kvalitou textu, se v posledních letech snáší kritika. Ale ceny jako tato, které objevují nové talenty, nepochybně smysl mají. Porota má jistě právo cenu neudělit, pokud žádný z rukopisů nesplňuje požadavky. Je možné, že se opravdu poprvé po třiceti letech sešel slabý rok. Nicméně je škoda, že nebyl podpořen žádný autor či autorka, kteří díky fi nanční prémii mohli mít dostatek prostoru na to, aby rukopis uvedli do publikovatelného stavu. Předchozí vítězné texty jistě také nešly rovnou do tisku. A ač doba aboridžinským autorům přeje na úrovni nakladatelů a čtenářů, na státní úrovni se naopak v posledních letech obecně australské literatuře podpory nedostává.
Cena David Unaipon Award spadá pod Queensland Literary Awards financované vládou, která rozpočet na kulturu neustále seškrtává. Také univerzity se odvrací od své národní literatury jako předmětu vědeckého zkoumání ve prospěch mezinárodně atraktivních témat. Příkladem budiž rozhodnutí Sydneyské univerzity zrušit pozici vedoucího katedry australské literatury, což na literární scéně způsobilo značné pozdvižení. Australská literatura vždy byla důležitým nástrojem národního sebeurčení a dekolonizace. I v době, kdy se již vymanila z vlivu svých kolonizátorů, je tato role důležitá, protože umožňuje dosud upozaďovaným skupinám uvést donedávna exkluzivně bílý národní narativ na pravou míru. Proto si zaslouží jak podporu začínajícím autorům, tak vědecké zkoumání. Loňským neudělením ceny David Unaipon Award nakladatelství University of Queensland Press promeškalo příležitost se o podporu národní literatury zasadit.