Rozhovor s Tihanou Hamović
Se srbskou bohemistkou, překladatelkou a básnířkou jsme mluvili o překladu české poezie, prózy a filosofie a také o balkánské literární vášni.
Olga Pavlova: Proč jste se pustila do překladu české prózy a poezie?
Tihana Hamović: K tomu došlo úplně přirozeně, začala jsem překládat už během studia bohemistiky. Miluji jazyk a literaturu, proto to dělám. Čeština je krásný jazyk, je to mateřština spousty nadaných tvůrkyň a tvůrců. Prostřednictvím češtiny jsem se seznámila s vzácným duchem, uměleckým výrazem, světonázorem a humorem mnoha lidí. I když sama také píšu, nic jsem zatím knižně nevydala. Dalo by se tedy říct, že to částečně kompenzuji překládáním.
OP: Čemu dáváte přednost, překladu poezie, nebo prózy?
TH: Jsou to odlišné způsoby práce. Asi bych řekla, že překladu poezie, protože když se mi báseň líbí, většinou ji přeložím rychle, s velkou lehkostí a radostí. Próza je naproti tomu trochu dřina. Jsou ale samozřejmě autoři prózy, kteří mají vytříbený styl, kde také není žádné zbytečné slovo a jejich věty sledujete skoro jako verše. Je důležité mít zkušenosti s různými texty, protože ani literatura, ani život nejsou a nemají být jednotvárné. Rozmanitost je nutnost. Práce s každým kvalitním literárním textem mě moc baví.
OP: Až na výjimky, například román Petry Hůlové, se věnujete spíše nemainstreamovým autorům české literatury. Co stojí za takovým výběrem autorek či autorů?
TH: K překladům se dostávám různě, někdy je to moje doporučení, jindy je to výběr vydavatelů, kteří jsou poslední dobou často vedeni tím, jestli kniha dostala Evropskou cenu za literaturu. Tak jsem se dostala k překladu Jezera Biancy Bellové. Cena Magnesia Litera má také vliv na výběr, právě se chystá můj překlad úžasného románu Stropy Zuzany Brabcové. Stává se také to, že se setkám s nějakou zajímavou knížkou, buď náhodou, nebo mi ji doporučí někdo z mých českých známých, a pak se ji snažím prosadit. Je to štěstí, když překládáte něco, co se vám osobně líbí. Není tomu tak vždy, ale zatím jsem většinou to štěstí měla. Asi spolupracuji s dobrými nakladateli, kterým jde o kvalitu.
OP: Pokud mám správné informace, vaším prvním knižním překladem bylo Utrpení knížete Sternenhocha Ladislava Klímy. Jak se vám toto dílo překládalo? A jaká byla reakce čtenářů?
TH: Nebyl to můj úplně první knižní překlad, ale byl jedním z prvních. Bylo to zvláštní, dokázala jsem se naladit na tu expresionistickou „horečku“ a pak se mi překládalo velice dobře. Překládala jsem intenzivně, neklidně a poměrně rychle.
Reakce čtenářů byla skvělá, dočetla jsme se třeba na nějakých internetových fórech, jak si tu knihu mezi sebou doporučují. Měla jsem široký ohlas i od představitelů současné srbské literární a překladatelské scény. Úryvek z knihy se četl ve vysílání největšího srbského rozhlasu. Zdá se mi, že srbští čtenáři, včetně mě, mají rádi nezvyklosti a podivnosti, dokonce trochu autentického šílenství. Všeobecně musím zdůraznit, že česká literatura je v Srbsku uctívána.
OP: Jak se taková úcta projevuje?
TH: Kdykoliv jsem odeslala překlad nějakému časopisu, poezie anebo prózy, vždy byl přijat. Starší generace dodnes zbožňuje Hrabala. Když překládám něco nového, lidé projevují velký zájem. Nakladatelství Akademska knjiga, které vydalo výbor z Patočky, začalo teď kromě odborné literatury vydávat i romány. Z toho už jeden český a připravuje se další. Rovnou vám řeknou: „Češi dobře píšou, pojďme se podívat, co nového bychom mohli vydat.“
OP: O něco později po Klímovi jste se vrhla na překlad výboru z díla Jana Patočky. Co vás na podobných filosofických dílech přitahuje?
TH: Nic přece neexistuje bez filosofie. Není dobré literatury bez filosofie. Jan Patočka je velký evropský myslitel. Je to můj zatím nejvážnější překlad a nedokázala bych to přeložit bez pomoci srbského fenomenologa profesora Časlava Koprivici, který mi vysvětloval odborné termíny a odhaloval spojitosti, pro které mi chybělo filosofické vzdělání. Během překládání jsem se hodně naučila, to je také krása mého povolání. Nebylo to snadné, ale bylo to obohacující. Patočka je toho názoru, že základy Evropy jsou duchovní, za podstatnou považuje „péči o duši“ – řečeno s Platonem, kterého si velice vážil – a ta péče má být neustálá, skrze myšlení, pokládání vždy nových otázek, vedení rozhovoru se sebou samým. „Duše je středobodem filosofie“ a péče o ni stvořila evropského člověka a evropskou kulturu. To se mi líbí. Zní to skoro jako poezie.
OP: Poezii překládáte hojně, ale jestli tomu správně rozumím, žádný z překladů dosud nevyšel knižně. Znamená to, že na srbském literárním trhu jsou současné básně méně žádané?
TH: V roce 2011 vyšel knižně dvojjazyčný výběr z poezie Kateřiny Rudčenkové v nakladatelství Treći Trg. Bylo to v rámci básnického festivalu, který toto nakladatelství pravidelně pořádá a už několik českých básníků bylo jeho hosty. To určitě bude pokračovat. Když jsem v Praze, sháním hlavně nové básnické sbírky. Je pravda, že se poezie vydává méně než próza, proto ji také dávám na svůj blog. Rovněž je ale pravda, že se v Srbsku současná poezie čte nadšeně. Máme mnoho básnických vášnivců, především z řad mladší generace. Poezie se čte veřejně, existuje hodně internetových časopisů, které se jí věnují, a spousta lidí ji píše. V Srbsku vůbec spousta lidí píše. Kdesi jsem se dočetla, že se podle nějakého výzkumu zjistilo, že největší touhou balkánského člověka je napsat knihu.
OP: Přeložila jste mimo jiné několik básní Ondřeje Buddeuse. Jak se vám s ním spolupracovalo?
TH: Ondřej Buddeus je básník mé generace. Velmi dobře mu rozumím a ten malý výběr, který jsem přeložila, je něco, co se mi osobně líbí. Jelikož to nebyl knižní překlad, ale překlad pro můj blog, neptala jsem se ho, jestli s tím souhlasí, a neměla jsem ani žádné jiné otázky, protože se mi to překládalo bez potíží. Doufám, že se nezlobí. Je to atypický autor širokých zájmů a jeho svéráznosti si velice vážím.
OP: Jak pracujete s různými odstíny hovorové češtiny například u Filipa Topola nebo i u jiných současných autorů?
TH: Čemu jen trochu nerozumím, ptám se, prověřím, hledám na internetu. Dnes máme možnost dozvědět se všechno. Internet je největší pomůckou překladatelů. Komunikace se samotnými autory, pokud je možná, je také důležitá. Se současnými autory, které jsem překládala, obvykle navážu kontakt a poprosím je o vysvětlení. Vždy byli ochotní pomoct, krásně jsem spolupracovala s Jáchymem Topolem, Petrou Hůlovou, Markem Tomanem a dalšími. Co se týče Filipa Topola, přeložila jsem například jeho píseň- báseň Samozřejmě a dala ji na svůj blog, také jsem ji sdílela přes sociální sítě, lidem se to moc líbilo, básníkům se to líbilo. Srbští čtenáři výborně rozumí českému humoru a ironii, asi proto tak milují českou literaturu a samozřejmě český film.
Tihana Hamović
Tihana Hamović (* 1981) je srbská překladatelka z češtiny, prozaička a básnířka. Do srbštiny přeložila mimo jiné díla Jáchyma Topola, Ladislava Klímy, Jana Patočky nebo také vybrané básně Kateřiny Rudčenkové, Petra Hrušky a Ondřeje Buddeuse. Vede vlastní blog tihaham.blogspot.com, kde publikuje ukázky svých překladů i vlastní tvorby.