Rozhovor s Haraldem Gaskim vedl Michal Kovář
Proč jsou sámská témata v severských literaturách v poslední době tolik populární a jak jsou v nich Sámové vykreslováni? Co mají literatury původních národů společné a v čem je ta sámská specifická? A jak je na tom sámská literatura ve vztahu k ostatním národním literaturám? O tom a mnohém dalším si povídal Michal Kovář s Haraldem Gaskim, profesorem sámské literatury na Univerzitě v Tromsø a Sámské univerzitě v Kautokeinu.
Michal Kovář: Čtete veškerou literární produkci psanou v sámských jazycích? Kolik knih v sámštině či napsaných sámským autorem vlastně ročně vychází?
Harald Gaski: Nejspíš bych měl číst všechno, ovšem naštěstí knih vychází tolik – pokud tedy počítáme všechny žánry a všechny jazyky –, že by mi jejich četba zabrala příliš mnoho času. Nicméně se pokouším souhrnnou sámskou produkci alespoň evidovat, a to včetně děl nových autorů, kteří se na literárním poli objevují. Baví mě sledovat, s jakými novými tématy a myšlenkami začínající spisovatelé přicházejí. Beletristických titulů nevychází ročně zas až tolik, protože každý nakladatel je co do počtu vydaných titulů víceméně omezen výší finanční podpory ze strany sámských parlamentů v Norsku, Švédsku a Finsku. Nelze počítat s tím, že by se sámskojazyčných knih prodalo velké množství, což se v ještě větší míře týká produkce v menšinových sámských dialektech a jazycích. Řekl bych, že ročně vychází asi dvanáct až patnáct sámskojazyčných titulů a kromě toho asi osm až deset knih pro děti. Hlavní část produkce pak představují výukové texty, jichž vychází mnohem více.
MK: Rozumíte textům psaným ve kterémkoli ze sámských jazyků?
HG: Bohužel ne. Nejlépe rozumím severní sámštině, v níž naštěstí vzniká osmdesát procent veškeré sámskojazyčné tvorby. Dokážu číst v lulejské sámštině, ale v jižní sámštině jsem se zabýval pouze texty Anderse Fjellnera a Nilse Mattiase Anderssona. Ve východosámských jazycích číst nedokážu.
MK: Čtete také jiné „národní literatury“?
HG: Snažím se sledovat literaturu norskou, a když jsem býval členem komise udělující Cenu Severské rady za literaturu, užíval jsem si četbu děl všech nominovaných autorů ze všech severských zemí. Poté, co jsem z komise odešel, už severskou literaturu tolik nesleduji. Místo toho se snažím číst literaturu ostatních původních národů, což je však obecně vzato nesplnitelný úkol, jelikož v poslední době vychází ohromné množství textů autorů inuitských, autochtonních havajských, novozélandských maorských, australských aboridžinských, nemluvě o literatuře příslušníků původních národů Kanady a Spojených států. A vedle poezie a prózy vychází mnoho knih zaměřených na teorii a metodologii širokého pole indigenous studies, jehož se účastním nejen jako zaujatý čtenář, ale též jako aktivní badatel.
MK: Co je literaturám původních národů včetně Sámů společné?
HG: To je široká otázka, pokusím se ji zodpovědět stručně. Dalo by se říct, že jedním z opakujících se témat je identita, druhým pak způsob, jakým lze nakládat s tradicí a tradičními hodnotami v našem současném životě.
MK: Čtete díla autorů původních národů. Zabýváte se také, alespoň ze solidarity, texty jazykově příbuzných uralských autochtonů, například Komijců, Udmurtů, Něnců, nebo je opona oddělující ruský svět pro vás neprostupná?
HG: Jednou z hlavních překážek sledování literárního života původních národů je překážka jazyková a nedostatek překladových děl těchto literatur ve větších jazycích. Též z tohoto důvodu podporuji tvorbu antologií sámské literatury v angličtině. Dalším důležitým krokem by bylo vytvořit síť překladů mezi samotnými evropskými jazyky původních národů, což by ovšem bezpochyby vyžadovalo finanční podporu EU či jiného mezinárodního partnera. Kdysi jsem pomýšlel na založení ediční řady věnované právě literaturám původních národů, nicméně jsem v tomto velkorysém projektu neuspěl – nepodařilo se mi získat dostatek financí. Nápad s radostí přenechám komukoli, kdo by edici literatur takzvaného čtvrtého světa chtěl vytvořit.
MK: Jaký máte názor na současnou norskou literaturu?
HG: Norská literatura si vydobyla mezinárodní pozornost, jak se zřetelně projevilo vloni na Frankfurtském knižním veletrhu. I akce spojené s literaturou sámskou tam měly hojnou návštěvnost a být součástí této show bylo příjemné. Myslím, že norská literatura je populární proto, že v jejím rámci působí několik dobrých autorů, kteří dokážou načasováním svých knih a jejich tématy vyvolat u světových čtenářů zájem.
MK: Jak si vysvětlujete skutečnost, že se v současné severské nesámské literatuře objevuje tolik děl se sámskými tématy, například ono množství detektivek, a to včetně televizní produkce, s dějem zasazeným do sámského prostředí?
HG: Připisuji to hlavně obnovenému zájmu o Sever, o klimatickou změnu a také hlubší obeznámenosti s tím, co se na Severu děje. Avšak u některých spisovatelů se tento zájem spojuje – aspoň do určité míry – se skutečným zájmem o Sámy, neboť v současnosti se původní národy a jejich kultura obecně těší větší pozornosti, než tomu bývalo dříve. Příčinou je také samozřejmě fakt, že samotné původní národy pronikly na scénu, pozdvihly hlas a nenechaly se již pouze reprezentovat někým jiným. Jen se domnívám, že v případě komerčních médií zůstává zájem na úrovni exotismu, do reprezentace Sámů nepřináší hlubší rozměr, nemluvě o možnosti se od Sámů a ostatních autochtonů něčemu přiučit.
MK: Má tento trend zobrazování „sámských záležitostí“ v nesámské beletrii nějakou dynamiku, vývoj? Při pohledu na tematizaci Sámů v díle švédského lingvisty Jense Andrease Friise, norského spisovatele Knuta Hamsuna a finských spisovatelů Samuliho Paulaharjua a Arvida Järventause a dalších se mi zdá, jako by přicházel a odcházel ve vlnách a v různé kvalitě.
HG: S tím mohu souhlasit. Sámům se věnovala pozornost vždy, ale neustále se proměňovala dle aktuální módy ve vědě i populární kultuře. Osobnosti, které jste zmínil, byly o Sámech a jejich kultuře dobře zpravené. Buď byly přímo odborníky v daném oboru, nebo měly se svými sámskými sousedy užší vztahy. To platí i pro některé současné spisovatele a filmové tvůrce, ovšem bohužel nikoli pro všechny. Mnozí, jak se obávám, pouze využívají sámské rekvizity, dnes vnímané jako atraktivní, pro zviditelnění vlastní tvorby. V těchto případech jsou Sámové a původní národy zobrazováni jako neznámé a do určité míry tajemné a mytické bytosti ztělesňující odlišný typ vztahu k lidem a zemi.
MK: Překládají sámští spisovatelé cizí texty do sámštiny podobně, jako například středoevropští básníci překládají cizí poezii do vlastních jazyků?
HG: Snad to lze říci i o autorech sámských, ovšem jistě nikoli do téže míry jako v případě mnoha jinojazyčných autorů.
MK: Existuje literární dílo či díla, do sámštiny dosud nepřeložené, jež byste rád četl v sámském překladu?
HG: Bylo by myslím skvělé mít v sámštině některé z děl světových klasiků a také některé výborné texty autorů původních národů. Globální autochtonní literatury rozličným způsobem vytvářejí alternativu ke světové literatuře.
MK: A překládá se sámská literatura do cizích jazyků?
HG: Překlady ze sámštiny obvykle tvoří vědci nebo nesámští spisovatelé, kteří se sámsky naučili a chtějí se o svůj objev podělit se čtenáři. Nalézt lze i případy sámských básníků, kteří na překladech do norštiny, švédštiny, finštiny, ale i do angličtiny nebo španělštiny spolupracují se svými severskými kolegy.
MK: Jaké specifické rysy nese sámská literatura?
HG: To je příliš široká otázka na to, abych ji mohl zodpovědět stručně. Řekl bych, že sámská poezie je nesmírně ovlivněna a inspirována joikem – tradičním žánrem sámské ústní slovesnosti, poskytujícím současným básníkům ohromný tvůrčí repertoár, jejž lze dále rozvíjet. Sámská poezie má tak vlastní tradici, na níž může stavět, a zároveň se může vztahovat k mezinárodním trendům, jež přirozeně také mají na sámskou tvorbu obecně dopad, a to jak na prózu, tak i na poezii. Rozvinutá vypravěčská tradice obdobným způsobem nabízí současným sámským prozaikům bohatý základ pro další experimenty.
MK: Specifické rysy, jež jste zmínil, jsou překvapivě pozitivní. Předpokládal jsem, že váš výčet bude sestávat z temných témat jako role internátních škol v akulturaci dětí, ekologie a podobně, ač tedy právě ekologickou tematiku není dnes už asi možné vnímat jako rys odlišující literatury původních národů od ostatních…
HG: Jsem přesvědčen, že ekologický prvek je v sámské literatuře přítomný již od jejích počátků. Sámští spisovatelé viděli docela brzy, kam se spotřební společnost ubírá, a před následky této společenské proměny už před dlouhým časem varovali. Původní národy obecně se vždy zabývaly vztahem mezi člověkem a Matkou Zemí a tím, jak se k ní chováme. Obecný rys sámské literatury zaměřený dovnitř sámské společnosti je pak po dlouhém období asimilace vytváření nového a silného sebevědomí kladením důrazu na skutečnost, že sámské hodnoty a postoje jsou rovnocenné hodnotám a postojům většinové společnosti.
MK: Mohl byste případným čtenářům sámské literatury sdělit, na co se mají při četbě soustředit?
HG: To je další záludná otázka; vždyť na literatuře je dobré právě to, že je otevřená různým způsobům četby – nejen z pohledu čtenáře. Domnívám se, že každý čtenář potřebuje najít vlastní cestu k porozumění textu, aby se mu stal poutavým, a jsem si jist, že čtenáři vztahují příběh tím či oním způsobem k osobní zkušenosti. Avšak je zřejmé, že významnou roli hraje kulturní zázemí spisovatele tvořícího text i čtenáře text přijímajícího. Proto se bezpochyby vyplatí v případě, že hodlám číst nebo zkoumat cizí text, věnovat úsilí studiu jazyka a kultury. Totéž přece platí pro porozumění kterémukoli kulturnímu dílu.
Harald Gaski
Harald Gaski (* 1955) působí jako profesor na univerzitě v norském Tromsø, hostoval na několika univerzitách v USA, Austrálii a v Grónsku, zabývá se literaturou a kulturou původních národů, přičemž se specializuje na sámskou literaturu a zasadil se o to, aby se stala předmětem akademického zájmu. Je také expertem na orální tradici, především na převod tradičních sámských zpěvů, joiků, do současných textů. Podílel se na překladech sámské prózy i poezie do angličtiny, přeložil díla sámského autora Nilse-Aslaka Valkeapääho do norštiny a angličtiny. Je autorem několika publikací o sámské kultuře a také beletristických young adult titulů. Za svůj výzkum obdržel několik cen včetně Gollegielly, severské jazykové ceny, jejímž účelem je rozvíjet, uchovávat a oživovat sámské jazyky.
Michal Kovář
Michal Kovář (* 1974) se narodil v Praze. Na FF UK vystudoval fenistiku a filosofii a na Univerzitě Loránda Eötvöse v Budapešti uralistiku. Bezmála patnáct let působil na Ústavu lingvistiky a baltistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, v současné době vyučuje v oddělení finských studií Ústavu germánských studií FF UK. Píše, překládá a rediguje texty, které se věnují menšinovým uralským kulturám a starší finské literatuře.