Michal Švec
V souvislosti s poezií se často traduje názor, že je nepřeložitelná. Diskuse o mezích přeložitelnosti literárního textu se mnohdy vede také v případě dvou navzájem velmi vzdálených jazyků, potažmo myšlenkových systémů. Je tedy převoditelnost poezie psané jazykem hodně vzdáleným češtině pro nás úkol ještě nemožnější? Když jsme před třemi lety začínali na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy projekt s cílem sestavit první českou průřezovou antologii finské lyriky, problém nepřeložitelnosti jsme si pochopitelně nepřipouštěli – to by byl předem prohraný boj. Nyní je bitva téměř dobojována, a tak se na základě nabytých zkušeností pokusím shrnout pár postřehů k úskalím i východiskům převodu poezie mezi těmito dvěma jazyky.
V Evropě bychom asi těžko hledali jazyk češtině vzdálenější, než je finština. Její specifika, z nichž zvláště lyrika ve velkém vědomě těží, představují zároveň největší překladatelské výzvy. Jsou to například neexistence gramatického rodu (a to i na úrovni osobních zájmen), velmi odlišné lexikum, bohaté možnosti kondenzace významů do jednoho slova aglutinací přípon či tvorbou kompozit, hojnost užívání participiálních konstrukcí, které elegantně stáhnou celou rozvitou větu vedlejší do věty hlavní, absence budoucího času nebo slovesa mít, četnost samohlásek a široká škála dvojhlásek (finština jich má hned osmnáct) využívaných k eufonizaci jazyka. S tím vším se překladatel pochopitelně musí vypořádat i v próze, ale na malém prostoru verše je hledání ekvivalence při co nejmenším posunu významu ještě náročnější.
Přes všechny jazykové odlišnosti je ale finská poezie, zvlášť umělá metrická, v mnoha formálních ohledech překvapivě blízká české. A to jednak díky slovnímu přízvuku, který je ve finštině kladen stejně jako v češtině vždy na první slabiku, jednak díky sylabotónické prozódii, která ve Finsku převládla od druhé poloviny 19. století (z předchozích dob je psaných literárních památek ve finštině pomálu). Výstavba verše je tak kupodivu podobná české tradici, což překladateli v mnohém usnadňuje práci. Stejně tak je podobná míra užívání základních metrických stop – trocheje, daktylu, nepravého jambu. Větší výzvu pro překlad rozměrem originálu představují jen na přelomu 19. a 20. století poměrně oblíbený anapest a amfibrach či občasný klesavý peón. Mimo jiné pod vlivem básnické tvorby v druhém domácím jazyce Finska, tedy ve švédštině, se ve finštině prosadil i koncový rým, který lidová slovesnost prakticky neznala. Formální východiska finské poezie jsou tak pro překlad do češtiny daleko příznivější, než by se zprvu mohlo zdát, a do jisté míry vyvažují náročnost překladu zapříčiněnou zásadní gramatickou a lexikální odlišností obou jazyků.
O poznání problematičtější je pro českého překladatele finská lidová lyrika. A to nejen obtížně srozumitelným archaickým jazykem, bohatým na dnes již nepoužívané lexikum a tvarosloví, ale také svou charakteristickou rytmikou. Ta je založena jednak na rozmístění jak slovních přízvuků, tak délek slabik ve většinou přísně osmislabičném verši, jednak na dalších rytmotvorných prostředcích, jako je aliterace či paralelismus. Na rozdíl od překladu umělé poezie máme ale v případě převodu finské lidové slovesnosti, potažmo z ní sestaveného eposu Kalevala, velký průkopnický vzor, totiž Josefa Holečka. Je ovšem otázkou, zda nás jeho překladatelské dílo, s nímž se každý finštinář za dobu studia nutně obeznámí tak dobře, že z něj dokáže skoro popaměti citovat, při vlastním překladu nevede spíše k epigonství a podvědomým volbám strategií a řešení, které nemusejí být nezbytně nejfunkčnější jen proto, že je Holeček sám používal.
O (ne)přeložitelnosti finské poezie do češtiny se čtenáři zatím neměli moc možností přesvědčit. Antologie Bílé přeludy na vlnách, podávající obraz finské lyriky od nejstarších písemných památek až ke sklonku 20. století, bude v tomto ohledu přelomová. Na dvě stě textů různých žánrů i forem by mělo být dokladem, že poezii lze do naší mateřštiny uspokojivě překládat i z finštiny.