Rozhovor s Justinem Quinnem vedl a z angličtiny přeložil Václav Kyllar

Pedagog, kritik a spisovatel Justin Quinn je jeden z mála akademiků u nás, kteří se zabývají globální literaturou, a na Karlově univerzitě už několikátým rokem vede seminář zaměřený na globální anglofonní literaturu, jenž byl jednou z hlavních inspirací pro vznik tohoto čísla. V rozhovoru s ním přišla řeč jak na obecné charakteristiky globální literatury, tak na její vztah k české literární kritice a výuce cizích jazyků.
 

Václav Kyllar: Čím se globální literatura liší od postkoloniální, migrační nebo menšinové literatury?

Justin Quinn: Je mezi nimi zásadní rozdíl, a to zejména v modelu, podle kterého se literatura pohybuje světem, a ve způsobu, jakým ji interpretujeme. Migrační nebo menšinová literatura je vlastně část příběhu národní literatury v tom slova smyslu, že velká část národních literatur – ta americká je toho dobrým příkladem – má pro migrační literaturu vlastní škatulku. Tím je příběh například amerických imigrantů začleněn do příběhu amerického národa, který je zde primární. V postkolonialismu převažuje dynamika impéria. Je tu imperiální centrum a dále periferie, tedy kolonie. A tato dynamika centra a periferie se promítá do způsobu, jakým literaturu chápeme a jak se tato literatura pohybuje. Viadhar Surajprasad Naipaul je skvělý příklad spisovatele, který pochází z karibské oblasti a posléze se posouvá směrem k centru, a to jak v rámci svého psaní, tak v rámci snahy dosáhnout literárního uznání a občas i ve výběru témat. Tato dynamika je přítomná v postkoloniální literatuře, ale nenajdeme ji v globální literatuře – alespoň ne v té anglofonní –, ve které představa centra, bývalého imperiálního centra, ke kterému se věci snaží přiblížit či od něhož se pokoušejí vzdálit, nehraje roli, nebo v migrační literatuře, která je v podstatě součástí příběhu národních literatur. Globální literatura nemá tak jasný směr. Pohybuje se v mnoha směrech zároveň.

VK: Je globální literatura čistě literární fenomén, nebo se vztahuje také k otázkám marketingu, čtenářské obce a překladu?

JQ: Ty věci od sebe nelze oddělit. Nejspíš jsou vzájemně provázané. Myslím, že jakmile se zaměříme na globální literaturu, naše pozornost se přesouvá směrem pryč od národní koncepce literatury. Tato koncepce ve své podstatě vylučovala velké množství textů, protože zkrátka nebyly součástí národního příběhu. Globální literatura nezdůrazňuje příběhy jedinců a jejich vztah k národu, její hrdinové naopak překračují hranice zemí a jazyků a z nich vyplývající mezikulturní střety. Takže si myslím, že změna ve způsobu, jak čteme, nutně vede k jiným příběhům. Jen stěží lze říct, zdali je to důsledek změn v rámci knižního trhu. Ideálně bychom chtěli tvrdit, že tyto změny přišly až potom, ale zatím je na podobné soudy příliš brzo.

VK: Jak se v těchto změnách zorientovat? Zdá se to velmi náročné. A jak přistupovat ke čtenářstvu globální literatury, když ho najdeme po celém světě?

JQ: Těžko říct! Necítím se dost kvalifikovaný na to, abych mohl dát jasnou odpověď. V této chvíli pouze hledám možný kánon. Jako literární vědec o tom musím přemýšlet retrospektivně – existuje archiv globální literatury? Můžeme se podívat zpátky a zahrnout do něj díla, která byla vyřazena z národního příběhu? A co se současného čtenářstva týče, mohu pouze spekulovat. Řekl bych, že se jedná převážně o vzdělanou elitu, střední třídu, a to nehledě na zemi původu – může to být Indie, ale třeba také Nigérie. Budou to lidé, pro které je anglický jazyk, ať už je to jejich druhý jazyk, nebo jazyk úplně cizí, a zapojení do anglofonní kultury způsob, jakým mohou navázat kontakt s širším světem, kdežto kdyby zůstali pouze ve svém rodném jazyce a na místě, kde se narodili, cítili by se omezeni na pár témat a námětů. Anglický jazyk a anglofonní kultura pro ně mohou znamenat přístup k tématům a námětům, jež by se v jejich kultuře nenašly. V tomto ohledu můžeme chápat čtenářstvo globální literatury jako skupinu, která sdílí jisté aspirace.

VK: Zmínil jste kánon globální literatury – lze globální literaturu považovat z tohoto hlediska za dlouhodobý fenomén, nebo je neodmyslitelně spjata se současným, plně globalizovaným světem?

JQ: Musím se přiznat, že jsem daleko od jakýchkoliv závěrů. Ale jsou tu dvě otázky. Tou první je, jestli je globalizace něco nového, nebo starého. Paul Jay napsal skvělou knihu, která se jmenuje Global Matters (Globální otázky), kde shrnuje mnoho teoretických diskusí. Jedna strana v nich tvrdí, že globalizace je něco nového, a druhá zase zastává názor, že tu s námi byla již během převážné části minulého tisíciletí. Obchod probíhal globálně, kulturní výměna probíhala globálně. Někdo by ale mohl říct, že nedávný vývoj byl tak rychlý a komplexní, že si zaslouží, abychom ho označili za nový fenomén, a globalizace je tudíž něčím novým. Další by zase mohli tvrdit, že je to proces mnohem starší. A tohle je z velké části rozpor mezi postkoloniální teorií a teorií globalizace. Postkoloniální teorie věří, že její analýzu kolonialismu lze rozšířit tak, aby zahrnovala kulturní a politické fenomény, které s ní normálně nespojujeme. Jako příklad můžeme použít situaci v Izraeli – někteří kritici ji považují za projev imperialismu, zatímco ostatní tvrdí, že jsme se posunuli do mnohem rhizomatičtějšího a globalizovaného světa.

VK: A můžeme ukázat na nějaké jednotící tendence nebo charakteristiky, kterými se globální literatura vyznačuje?

JQ: Ano. Alexander Beercroft ve své knize Ecology of the World Literature (Ekologie světové literatury) píše, že jednou z nových forem globální literatury je takzvané prokládání. Jde o prokládání několika narativů za účelem zachycení různorodosti a komplexnosti globalizovaného světa. Další žánr nebo formální techniku lze najít v románu Exit West Mohsina Hamida, ve kterém se díky přístupu srovnatelnému s magickým realismem můžete dostat z jednoho konce světa až na ten druhý. Hamid toho dosahuje pomocí magie, ale jsou knihy, ve kterých lidé pouze cestují z jedné země do druhé, ať už jsou k tomu donuceni válkou, nebo ekonomickou situací. Tímto způsobem píše skvělá spisovatelka Nadine Gordimerová. V jejím románu The Pickup (Poutníci) se v Jihoafrické republice potkají dva lidé a odcestují spolu do nejmenované arabské země – je to velmi jednoduchý příběh, milostný příběh, a to je přece nesmírně starý námět. Staré je koneckonců také prokládání, které zmiňuje Beercroft. Takže bych neřekl, že je mnoho nových námětů, které jsou charakteristické pro globální literaturu, spíše dochází k recyklaci těch starých. Jedním ze zcela nových jevů může být to, co Rebecca Walkowitzová nazývá textem, který je „narozen přeložený“ (born translated). To je text, který předpokládá pohyb mezi jazyky a to, že někteří čtenáři jiné jazyky neznají. A tento druh hry s jazykovými znalostmi je pro takový text stěžejní. Můžeme tvrdit, že toto je nová forma globální literatury, ale mám pocit, že je stále příliš brzy na to, říct, jak se věci vyvinou. Walkowitzová se zabývá příklady z posledních dvaceti let a to je z literárního a historického pohledu stále příliš brzy.

VK: Lze ale i tak tento „předpřeložený“ jazyk pokládat za jednu z charakteristik globální literatury?

JQ: Určitě ano. Celá otázka překladu je pro globální literaturu velmi důležitá. Některé knihy se odehrávají v jednom jazyce, ale jsou vyprávěny v druhém. A ta představa překladu bude integrální součástí literárního stylu dané knihy. Je to jako ve filmu Pianistka s Isabelle Huppertovou, který se odehrává ve Vídni, ale celý je ve francouzštině, což je velmi zvláštní. Nesnaží se předstírat, že ve Vídni je skupina lidí, kteří mluví francouzsky – v tom filmu mluví ve Vídni francouzsky všichni. A je mnoho románů, kde dochází k podobnému prolomení jazykových hranic nebo které si hrají s podstatou překladu, překladu románů a básní. A to by také mohl být způsob, jakým se globalizace manifestuje v nových literárních postupech.

VK: Vidíte v tomto přijímání cizího a přeloženého potenciál pro budoucí literární angličtinu? Je to spíše svazující vliv, nebo má potenciál rozšířit jazyk?

JQ: Určitě je v tom velký potenciál rozšířit jazyk, a to exponenciální rychlostí. Souvisí to s globálním šířením angličtiny, která se dostává do každodenního kontaktu s tolika různými jazyky. A to ne pouze královská angličtina s jedním dalším jazykem, ale třeba nigerijská angličtina s místním pidžinem. Je to široké spektrum s mnoha styčnými body. V Nigérii samotné vedle sebe existují královská angličtina, nigerijská angličtina, pidžiny a mnoho místních jazyků a dialektů. V Nigérii má angličtina ale dlouhou historii. V českém prostředí budou nutně existovat jiné způsoby jazykové interakce a angličtina, kterou mluví a píší Češi – a pochází z Česka řada dobrých spisovatelů, kteří psali nebo píší anglicky –, podle toho bude vypadat. To plyne z rozsáhlých změn spojených s globalizací, kterými angličtina prochází, a to se zase nutně odráží v literárním jazyce, který vychází z této zkušenosti.

VK: Jak jste se k přednášení globální literatury dostal?

JQ: Původně jsem získal tradiční literárněvědné vzdělání na Trinity College v Dublinu, kde jsem studoval britskou literaturu, americkou literaturu a trochu té irské. A to bylo všechno, nebo alespoň základ. Profesně jsem po této linii dále pokračoval. Zaměřil jsem se na americkou, britskou a irskou poezii 20. století. Ale před několika lety jsem se pokoušel upravit program pro budoucí učitele angličtiny v Plzni a skoro dva měsíce jsem ležel na gauči, zíral do stropu a přemýšlel: pokud budeme lidi učit anglicky, jakou kulturu je budeme s tímto jazykem učit? Jinými slovy, jaký je vztah mezi jazykem a kulturou? Měl jsem pocit, že stará odpověď na tuto otázku už dále neplatí. Tou starou odpovědí bylo, že pokud chceme lidi učit anglicky, tak je také naučíme slávě anglické literatury od Chaucera až po současnost. Ale potom, co jsem se díval na své bývalé studenty a mluvil s nimi po jejich promoci, jsem měl pocit, že tento přístup jim při výuce vůbec nepomáhal. Čím by se dal nahradit? Má jazyk nutně svou kulturu, nebo je pouze komunikačním nástrojem, ke kterému žádná kultura nepatří? Jednou z odpovědí, na které jsem přišel, je, že studenti musí být v užším kontaktu s tou současnou anglofonní kulturou. Ale co ji tvoří? Následně mi došlo, co všechno se v současné anglofonní kultuře děje. Všechny tyto příběhy, které můžeme najít v románech a básních globální anglické literatury, příběhy lidí, kteří putují z jedné kultury do druhé, příběhy kolizí dvou kultur jsou pro budoucí učitele angličtiny mnohem důležitější než perfektní znalost Shakespeara a Dickense v souvislostech jejich domácího prostředí. A tím určitě nechci říct, že Shakespeare, Dickens a řada dalších autorů, které mám velmi rád, nejsou důležití. To samozřejmě jsou a ukázalo se, že pro Shakespeara je místo i v rámci tohoto nového přístupu, lze na něj nahlížet i tímto globalizovaným pohledem. Ten také zpětně změnil mé chápání literatury, určitě urychlil posun v tom, jak rozumím literárnímu kánonu. Ale stále je zde pro mě mnoho nezodpovězených otázek.

VK: Takže chápete globální literaturu také jako užitečný nástroj pro výuku a studium anglického jazyka v tom slova smyslu, že může učitele i žáky spojit se současným jazykovým prostředím?

JQ: Ano, ale také to nabízí nové vzory jednání. Studenti mohou vidět postavy, které se snaží spolu komunikovat navzdory jazykovým a kulturním rozdílům, což je přesně to, co oni sami musí dělat. Myslím, že zejména pro Čechy je jednou z nejtěžších věcí, že jsou na základní škole zavaleni gramatikou, ale když pak dojde na to se dorozumět, mají často potíže. Potíže kulturně navázat spojení s lidmi z jiných míst a zemí, protože si zničehonic uvědomí, že ta druhá osoba nezažila všechno, co zažili oni, a pak jsou zcela bezradní, protože nevědí, co jí musí vysvětlit o sobě, své kultuře a co se vůbec s tím dalším člověkem děje. Myslím, že příběhy ostatních lidí, kteří řeší podobné situace, ať je to strádání spojené s válkou, nebo výměnný pobyt, mohou v těchto situacích nabídnout nové vzorce chování. Proto považuji podobné příběhy za nesmírně pragmatické – což je slovo, které se v souvislosti s literaturou nebojím použít.

VK: Jakou formu na sebe bere studium globální literatury? Liší se v různých zemích?

JQ: Když jsem dokončil práci na knize o novém přístupu, který jsme spolu s kolegyní Gabrielou Klečkovou aplikovali v rámci zmíněného plzeňského programu, [1] narazil jsem na hranici svých zkušeností. Překvapilo mě, s jakou lehkostí se všem zúčastněným studentům – a budoucím učitelům anglického jazyka, kteří přicházejí z celého světa – dařilo používat naše metody výuky. To jsem pokládal za slibné znamení, že náš program může fungovat i jinde, ale obecně je výuka globální literatury z velké části nezmapovaná. Důležitou výhodou národních výzkumných institucí je, že zkoumají národní témata, a tudíž pobírají finanční podporu státu, ale globální literatura je tématem, které nemá svůj národ ani národní tematiku. Přirozeným garantem by tu mohla být Evropská unie, ale ta podporuje zejména ty výzkumy či příběhy, chcete-li, které reflektují Unii nebo evropskou kulturu samou. Pro výzkum globální literatury, která předpokládá širší záběr, je otázka financování velkým problémem, a proto částečně stále zůstává ve svém národním prostředí. Jako třeba v USA, kde se mnoho amerických literárních badatelů stává také badateli na poli globální literatury, ale stále z anglofonní pozice, přes kterou se snaží dokázat, proč americká literatura je anebo není globální. Ale to postrádá smysl. Stále si všechny otázky kladou v kontextu národa. Nechci, aby to z mé strany znělo povýšeně, ale občas si říkám: Klid, jen to nechte být. Dá se to dělat i bez národa! V tomto ohledu je zde velká profesní netečnost.

VK: Jakým způsobem se současná česká kultura a literatura vypořádává s globální literární kulturou nebo vice versa? Dochází zde k dialogu s převážně národní koncepcí literatury?

JQ: Vidím zde v tomto ohledu jen velmi malou reflexi. Myslím, že je to způsobené zejména tím, že Česká republika je úplným opakem anglofonního příkladu, s kterým jsem doposud pracoval. Jakmile překročíte hranice země, překročíte i hranice jazyka, kultury a národa. Taková souběžnost v angličtině není. Čeští literární vědci se dokonce neshodnou na tom, jak nakládat s exilovou literaturou, a je tu tendence vztahovat ji zpátky k národní historii. Škvorecký je třeba jedním z důležitých exilových spisovatelů, ale v jakém smyslu ho lze chápat jako součást anglofonní literární kultury? V exilu byl také nesmírně vlivným hlasem, stejně jako Milan Kundera nebo další autoři té doby. V Česku lze zase najít mnoho autorů, kteří nemluví ani nepíší česky. A pokud tito autoři píší anglicky, jsou vynecháni jak z českého kánonu, tak z toho anglofonního. „Abyste byl českým spisovatelem, musíte psát česky.“ Ne! Tak to není! Můžete být českým anglicky píšícím autorem, ale to je pro mnoho českých kritiků cizí představa. Je tady celá řada takových spisovatelů, kteří byli přehlíženi, protože píší jiným jazykem. A tohle by bylo skvělé místo, kde by česká literární kritika mohla začít, protože by se tím zpochybnilo velmi silné spojení mezi jazykem, národem a kulturou, které určuje stále velmi národní tvar současné české literární kritiky.

 

Justin Quinn

Justin Quinn (* 1968) je irský spisovatel žijící v Česku. Doktorát získal na Trinity College v Dublinu, docenturu pak roku 2004 na Karlově univerzitě v Praze. Přednáší anglofonní literatury a kulturu na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Vydal šest sbírek poezie, například Waves and Trees (2006, č. Vlny a stromy, 2009) či Early House (2015). Román Mount Merrion (2013, č. Mezi vilami, 2015) vyšel v překladu jeho ženy Terezy Límanové. Sám knižně přeložil výběr z básní Petra Borkovce From the Interior: Selected Poems (2008) a Bohuslava Reynka The Well at Morning: Selected Poems, 1925–1971 (2017). V současné době překládá básně Jana Zábrany. Věnuje se rovněž teoretické práci – jeho studie Between Two Fires: Transnationalism and Cold War Poetry vyšla v roce 2015 a s Gabrielou Klečkovou připravuje monografii Anglophone Literature in Second Language Teacher Education (2021).

 

Václav Kyllar

Václav Kyllar (* 1996) se narodil v Praze a vystudoval politologii, anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Žil v Praze a v Brightonu, v současné době pobývá v Bruselu, kde působí jako překladatel z angličtiny a němčiny. Podílel se na řadě divadelních produkcí a zabývá se publicistickou činností. Je členem redakce Plavu, kde dále rozvíjí svůj zájem o světovou literaturu.

 

Poznámky:

1. Více se o programu lze dočíst v plánované monografii Anglophone Literature in Second Language Teacher Education (London: Routledge, 2021), na které se Justin Quinn podílel. [Zpět]

Zpět na číslo