Anežka Charvátová
Letošní Státní cenu za překladatelské dílo obdržela 28. října 2020, téměř přesně rok po svých pětasedmdesátinách, Blanka Stárková. Kvůli pandemii bohužel přišla o slavnostní vyhlášení živě přenášené v televizi i o možnost sdílet radost z ocenění s nejbližšími příbuznými, přáteli, kolegy. Museli jsme Blance blahopřát pouze telefonicky a připít jen virtuálně, o to více se však těšíme, až se budeme moci znovu vídat osobně a debatovat nad texty, které Blanka už tak dlouho překládá či rediguje; zatím můžeme v této podivné době aspoň poslouchat literární a kulturní pořady, které připravuje pro stanici Vltava.
Právě práce pro rozhlas, s nímž je Blančina profesní dráha spjatá už od roku 1970, kdy nastoupila do redakce španělského vysílání tehdejšího Československého rozhlasu, je pro překládání velmi cenná zkušenost; každý překladatel ví, že číst si text nahlas pomáhá nejen při odstraňování neobratností. „Rozhlasácký“ smysl pro zvuk, melodii, rytmus slov a vět je velkou předností Blančina překládání, kterou doplňuje další výrazná kvalita, pro překladatele také nepostradatelná, zejména v osmdesátých letech, kdy Blanka začala překládat: bohatá představivost. Překládat barvami, chutěmi, zvuky, vůněmi hýřící knihy Gabriela Garcíi Márqueze v dobách, kdy se od nás do Kolumbie cestovat prakticky nedalo a strýček Google, který nám dnes všechno ukáže, ještě neexistoval, by šlo jen velmi těžko bez fantazie a hudebního i výtvarného nadání. To Blanka měla, protože v letech 1962–1968 studovala jako druhý obor vedle španělštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy výtvarnou výchovu. K nezbytnému filologickému a literárnímu vzdělání, výtvarné citlivosti, nadání pro práci se zvukovou stránkou jazyka, které dál prohlubovala prací v rozhlase, přibyla v letech 1984–1989 ještě vystudovaná žurnalistika a doktorský titul PhDr.
Čeští čtenáři mají Blanku Stárkovou nejvíc spojenou s kolumbijským nositelem Nobelovy ceny Gabrielem Garcíou Márquezem. Překladem několika jeho povídek ve výboru V tomhle městečku se nekrade (1979) debutovala, dále se mu věnovala v dalších povídkách publikovaných v časopise Světová literatura (1/1980) či později knižně; osobně mám od tohoto autora nejraději její překlad románu Láska za časů cholery (první vydání 1988, od té doby několikrát reeditován), který je nesmírně voňavý, barvitý, zvučný, malebný, a přitom významově i stylisticky naprosto přesný se zachováním typicky márquezovských dlouhých vět a magickorealistických sekvencí. Je to ohromný výkon i vzhledem k tomu, že Blanka (dodnes) nikdy v Kolumbii nebyla. Alespoň literárně se však do ní vrátila v díle dalšího Kolumbijce, Tomáse Gonzáleze, jehož útlý román Na počátku bylo moře přeložila pro nakladatelství Dybbuk a prezentovala na Světě knihy 2019, věnovaném latinskoamerické literatuře.
Dalším autorem, kterému se Blanka Stárková věnuje soustavně, je Javier Marías (Srdce tak bílé, 2004, Všechny duše, 2007, Černá záda času, 2009, Zamilovanosti, 2015). S kouzelným Kolumbijcem má tento racionální Španěl společné předlouhé věty – ty však nejsou tropicky omamné, nýbrž ohromují pitváním chování a řeči postav, které autor dovádí do krajnosti, když rozebírá všemožné varianty jejich hypotetického jednání v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Překlad takovéhoto typu literatury vyžaduje jiný talent, kromě vybroušené stylistiky též preciznost.
Tři romány přeložila Blanka Stárková také od argentinského autora Abela Posseho, který působil v Praze jako velvyslanec a s nímž se i osobně znala; román o Kolumbovi Psi z ráje (1993) vyšel česky rok po pětistém výročí objevení Ameriky, další dva romány zajímavě přibližují argentinské ikony: Evu Perónovou (Evita, 1996) a Che Guevaru. Che Guevarův pražský příběh (2012) je sice fikce, ale založená na skutečných událostech a dokumentech o utajovaném revolucionářově pobytu v Praze, než se vypravil na svou poslední misi do Bolívie.
Argentinské literatuře zůstala Blanka Stárková věrná překladem románu Julia Cortázara Výherci (2007), městské detektivky současné velmi úspěšné autorky Claudie Piñeirové Tvá (2012), části Borgesových sebraných spisů v Argu, rozhovorů argentinského papeže Jorge Bergoglia s rabínem Abrahamem Skorkou (2013). V její bibliografii dále najdeme hodně Španělů, kromě Javiera Maríase například Miguela Delibese, Javiera Cercase, Alberta Méndeze.
Vypíchnout bych tu chtěla ještě dva tituly, které jsou si podobné názvem i tíživou atmosférou: Nic Carmen Laforetové (1984), román oceněný roku 1945 španělskou Nadalovou cenou, který zachycuje bezútěšnost šedivé poválečné Barcelony a citovou vyprahlost a rozčarování mladé dívky, která do města přijíždí plná ideálů; a román Každý den nic (2001) kubánské exilové spisovatelky Zoé Valdésové o ubíjející banalitě každodenního života na Kubě v době „zvláštního období“ devadesátých let, charakterizovaného naprostým nedostatkem všeho, který si vypravěčka vynahrazuje bujnou fantazií a ohňostrojem barokních metafor, slovních hříček a erotických scén. V obou případech Blanka Stárková dokázala najít styl, který vypravěčkám sedí jako ulitý.
Při celkovém pohledu na překladatelčino dílo vnímáme jeho různorodost a široký záběr, byť lze vypozorovat, jaký typ autorů má ráda; ne všechny texty si samozřejmě našla sama, něco byly nabídky od nakladatelů, ale i z těch si Blanka Stárková vždy pečlivě vybírá, aby nemusela překládat něco, co by ji zcela nepřesvědčilo literární kvalitou. Protože překladatel sice musí dokázat přizpůsobit svá slova autorovi, sloužit mu, být jeho neviditelným médiem, skrze něž cizí slova jen procházejí, aby na druhé straně zazněla jinak, a přitom vyvolala stejné emoce, myšlenky, představy, ale nechce asistovat šarlatánským seancím, kdy se záhrobím komunikují podvodníci a jenom blábolí.
Na závěr můžeme parafrázovat úvod Maríasova románu Srdce tak bílé: Chtěli jsme se dozvědět a dozvěděli jsme se, že Státní cenu za překlad konečně dostala Blanka Stárková, od roku 2014 nositelka prestižního španělského Řádu Isabely Kastilské „za šíření povědomí o španělské kultuře v České republice a prohloubení kulturní vzájemnosti mezi oběma zeměmi“. Hip hip hurá, olé.