Olga Pavlova
Krohnová, Leena. Vysněná smrt.
Z finského originálu Unelmakuolema (2004) přeložila Ema C. Stašová.
1. vydání. Praha: Dokořán, 2021. 237 stran.
Román finské spisovatelky Leeny Krohnové Vysněná smrt v originálu vyšel v roce 2004, česká verze vznikla po sedmnácti letech od původního vydání. Načasování bylo více než vhodné, neboť jedním z témat polyfonního díla je nekontrolované šíření nevyléčitelné nemoci – bludné staroby, kterou se mocným fikčního státu nedaří zastavit.
Smrt, či nesmrtelnost
Tato nemoc je jen jeden z problémů, které sužují fikční dystopickou společnost. Výchozím bodem románu je posunutí morálních hranic konzumního egoteismu. Novým obchodním artiklem se stává smrt. Základní myšlenka je jednoduchá: když už si můžeme vybírat zubní pastu ze šestatřiceti různých značek, nebyla by vlastně nehoráznost, kdybychom nedostali možnost zvolit si také vlastní chvíli odchodu, jeho místo a způsob? (11) Zdá se, že autorka záměrně překroutila všechny argumenty pro a proti eutanazii. Na jejich základě následně vytvořila zvrácený svět, kde se dá vydělávat mimo jiné na designových odchodech ze života v ústavu s názvem Vysněná smrt. Vybraní klienti po zaplacení značné finanční částky pobývají v zařízení maximálně týden, a opouštějí tedy tento svět, aniž poznají rozdíl mezi koncem slasti a začátkem smrti. Nabídka ústavu je vskutku široká a nevynechává ani méně majetné zájemce, kteří si mohou objednat rychlé, všední skoncování; nejvíce se ovšem zajímá o ty movitější, kterým nabízí pomalou a nádhernou smrt.
Děj románu nepohání pouze touha dobrovolně a legálně skonat, ale i opačná tendence – pradávný příslib věčného života. U konkurenční firmy se tu platí za naději, kterou ještě počátkem 20. století zcela vážně prosazovali ideologové kosmismu – Nikolaj Fjodorov, Vladimir Vernadskij, Alexander Čiževskij nebo Konstantin Ciolkovskij. Podobně jako v knize Vysněná smrt se i víra a přesvědčení ruských filosofů a fyziků opíraly o pilíře nesmrtelnosti, budoucího evolučního vývoje a mysticismu. Druhé románové společnosti s výmluvným názvem Posterus, který lze přeložit jako „následující“ či „příští“, se v románu obecně říká Mrazírna. Smyslem existence tohoto ústavu je kryonizace čerstvě zesnulého a příslib jeho probuzení k novému životu v příznivějších dobách, ovšem jen po uhrazení patřičného finančního obnosu.
Vytvořením těchto dvou ústavů Leena Krohnová nekritizuje pouze povrchní společnost, která míří především za krátkodobou zábavou, ale také vytěsnění smrti z obecného diskursu. Ve Vysněné smrti se dětský strach ze tmy a pomíjivosti stal obecnou diagnózou pro většinu dospělého obyvatelstva. Dospělí se o tomto tématu raději moc nezmiňují a vydávají se cestou zábavy a potěšení, mezi které bezpochyby začala patřit i smrt. Záhadná nemoc, jež během tří čtyř týdnů dovede mladého jedince proměnit v starce na prahu života, se tak stává jednou z reakcí na komercializaci zubaté a zároveň v sobě nese to nejjednodušší poselství – pokud se nenaučíš stárnout, naučím tě to já! (121).
Sny minulosti
Druhou polohou románu jsou deníky Leopolda Krohna, spisovatelčina dědečka a zakladatele finského Červeného kříže, které autorka ocitovala a tímto propojila s dystopickou fikcí. Slouží jednak jako příklad skutečné nesmrtelnosti v pomíjivých myšlenkách a krátkých záznamech: Sen o metalurgické peci, která sálala tak, až se z toho sama roztavila (126), jednak jako připomínka původního smyslu lékařské profese – záchrany lidského života.
Tyto záznamy se ani protagonistka románu, anestezioložka Lucie, ani autorka textu nesnaží nijak vysvětlovat či interpretovat, záměrně je nechávají bez komentáře. Pro hlavní hrdinku představují nečekaný dárek od jejího pradědečka a fungují jako přístav klidu z dávné minulosti, neboť pouze při čtení těchto krátkých úryvků se dokáže odpoutat od okolního světa, ponořit se do svých úvah a zapomenout na pracovní shon, při kterém musí vystřídat tři zaměstnání: městskou nemocnici, kde provádí standardní úkony spojené se svou profesí, asistenci ve Vysněné smrti a také v Mrazírně. Nebere je však příliš vážně, je ráda, že má aspoň něco, čím může zaplnit a zpestřit si bezesné noci, kdy občas ze strachu z vytvoření závislostí vynechávala vlastní uspávací elixíry, a aspoň dočasně vytěsní prázdnotu skrze sny svého zesnulého předka.
Dystopická groteska
Ani toto ještě není poslední románová linka. Románem se proplétají úvahy o roli umění a umělce. Bohužel jejich soud zní příliš nekompromisně – z moderního umění v románu zůstala jen touha po spektáklu za jakoukoliv cenu, včetně vraždy. Zároveň ani novináři už údajně nesepisují nestranná hodnocení, ale hrají roli nadšených vychvalovačů a papouškovačů.
Vysněná smrt nese spoustu rysů dystopické literatury, včetně naděje na změnu, která se objevuje na konci příběhu. Nepostrádá rovněž pokus o systémovou sabotáž, takzvaný tumultus, který se do jisté míry inspiruje legendárním Klubem rváčů (1996) Chucka Palahniuka.
Takové množství dějových linek, příběhů a dost zřejmých intertextových odkazů může vypadat jako bizarní směsice povídaček propojených postavou Lucie. Mohlo by to tak být, pokud by všechna „poselství“ jednotlivých příběhů zněla přímočaře, ale dystopická poloha románu přímo svádí k hyperbolizaci osudů a soudů nad společností a autorka tomuto pokušení s radostí podléhá. Tento dystopický svět je funkční. Jistá roztříštěnost místo sjednocení, nenaplněná touha po seberealizaci, hledání toho pravého místa a poslání v životě – tyto a další lidské touhy poháněné pocitem unikátnosti společenské hodnoty vlastního ega lze brát vážně a lze se na jejich úkor bavit. Čtenář si musí jen vybrat, jestli k tomuto textu přistoupí jako k vážnému varování, nebo jako k dystopické grotesce a výsměchu všemožným osobním démonům a strachům.