Matouš Jaluška
„Někdy dojde k zvláštním věcem…“ Pět středohornoněmeckých textů o strastech dvorské lásky. Ed. Jiří Starý.
Z německých vrcholněstředověkých originálů přeložil Jakub Vondra. Předmluvou uvedl Jan Hon, doslovem a obrazovou přílohou opatřil Jan Dienstbier.
1. vydání. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2022. 210 stran.
Dvorná, dvorská či vytříbená láska jako fin’amor či Minne prostupuje středověkou poezii a epiku zemí románské i germánské kulturní sféry a bývá považována za jeden ze svorníků evropské kultury. Zdá se, že by mohla tvořit základ společného jazyka starší literatury, a přitom se okolo ní množí spory. Ta láska zůstává ve všech svých verzích podivná, plná problémů. [1] Je uměním nemožnosti unést nenaplnitelnou touhu. Aktéři příběhů, které se kolem této lásky točí – rytířští milenci a milenky, manželky a dcery, balamucení otcové a manželé, básníci i jejich publikum –, nepříliš úspěšně zacházejí se svými těly drcenými touhou a snaží se dosáhnout na vytoužené objekty, jež zpravidla mívají rovněž tělesnou povahu.
Recenzovaná knížka, šestý svazek ediční řady Medium, [2] dokumentuje tyto vtělené nesnáze na příkladu polymorfního korpusu středohornoněmeckých veršovaných povídek. Jak ukazuje Jan Hon v zevrubné úvodní studii, tento korpus stojí na dynamickém pomezí subverze a kanoničnosti. Právě s očekáváním podvratnosti, nějakých „zvláštních věcí“, k nim čtenářstvo obvykle přistupuje. Když se však s nimi a s jejich kontextem obeznámíme, zjišťujeme, že krátké texty kánon složený z textů dlouhých (zejména z rytířských románů) nepopírají, ale spíše podpírají a dodávají k němu sice tělesnější, ale v zásadě harmonický hlas. Poznáváme z nich, o čem se v příslušném období a v příslušné societě diskutovalo. A o tom, že šlo o diskusi širokou, snáší dost důkazů závěrečná studie Jana Dienstbiera, která svým zaměřením na středověké umělecké artefakty ve tvaru penisů a vagin skvěle navazuje na „priapické“ příběhy o putování „ocasu“ a „píči“ oddělivších se od příslušných těl, jimiž kniha končí. Obě studie jsou přehledné a plné informací, v té závěrečné se navíc lze potěšit hojností obrázků. Jen by snad bylo lepší sdružit bibliografie k oběma studiím, v zájmu čtenářského komfortu.
Mezi povídkami na prvním místě stojí a nejdelší je Mauricius z Kraúnu, anonymní příběh o rytíři, jemuž jeho dáma odpírá zaslouženou (tělesnou) odměnu. Příběh je plný odkazů k milostné kazuistice i ke klasickým dějinám milostného umění, začínajícím u trójských hradeb a končícím prozatím ve Francii, kde své rytířské činy koná i titulní hrdina. Nakonec tu všichni selžou. Dokonale nemírný a zákony pohrdající římský císař Nero v úvodním historickém exkurzu i Mauricius, který se naopak na pravidla dvorských vztahů na své cestě za slastí spoléhá až příliš. Podle Jana Hona je možným důsledkem četby pobavené přitakání. Dvorská pravidla tu nejsou podvracena ani parodována, ale ironizována, a to právě díky setrvalému kontaktu s těly, která v těch nejméně vhodných chvílích umírají či usnou.
Následující Pás proslul jako jediná památka středohornoněmeckého písemnictví, kde se jedna z postav přihlásí k homosexuální orientaci. Pro zdejší publikum je zajímavý i proto, že jeho autor Dietrich von der Glesse byl spojen s Vidnavou na česko-polské hranici. Povídka je tu navíc – zejména v subkultuře šermířů a příznivců living history – známá díky doslovnému převodu Romana Vaverky. Slova o „prvním coming outu“ v německé literatuře jsou samozřejmě přehnaná, příběh je přesně tak homofobní, jak by člověk od středověkého vyprávění určeného publiku složenému především z nezaopatřených mladíků a jejich budoucích manželek čekal. Subverze tu probíhá spíše na frontě ženské moci, která je pro dvorněmilostné narativy obvyklá.
Třetí příběh, Pověst o srdci velmi plodného autora Konrada von Würzburg, je variantou vyprávění o snědeném srdci (coeur mangé) známého i z okcitánských trubadúrských životopisů či z Boccacciova Dekameronu. I v této německé verzi servíruje žárlivý manžel své manželce srdce jejího milence jako chutnou krmi, po jejímž pozření páchá hrdinka sebevraždu. Brutální jednání manžela tu nicméně působí překvapivěji než v textech románských, vše je mnohem méně konkrétní, postavy ani nemají jména a jejich motivace jsou vágní a děravé. Podle Hona jde o drama značení, které (možná parodicky) reaguje na Gottfrieda von Strassburg a jeho epického Tristana, určeného pro „urozená srdce“.
Pak následují dva již zmíněné příběhy o dobrodružstvích pohlavních orgánů. Turnaj jeptišek pojednává o zdatném rytíři, který je miláčkem dam, dokud mu jedna z nich nenamluví, že bez penisu bude ještě oblíbenější. O useknutý a v klášteře uschovaný úd se pak servou jeptišky, k čemuž odkazuje onen titulní turnaj. Jan Hon klade při výkladu důraz na nekonsekventnost a řídkost tohoto vyprávění, kupodivu si však příliš nevšímá moci, jež se zde připisuje ženskému slovu, působícímu ještě výrazněji než v Pásu. Kdyby rytíř milence neuvěřil a nevztáhl její slova k sobě jako dobrou radu a rozkaz, k ničemu by nedošlo.
Poslední povídka, Růžový keř, je o dost sevřenější. Intenzivně se tu pracuje s přirovnáním ženského rozkroku k zahradě, které nacházíme již v literatuře biblické. Uvítal bych jen, kdyby se překladatel či komentátoři chvíli zdrželi u rozhodnutí učinit z titulního růžového „trnu“ (Rosendorn) „keř“, který v příslušné metaforické soustavě funguje dost odlišně.
Přebásnění jsou plynulá a sémanticky nepřetížená, jejich úroveň je vyrovnaná, svou texturou i díky častému užívání archaizující koncovky -ti připomínají překladové práce Františka Vrby či Jaroslava Vrchlického a v eroticky vypjatých chvílích se blíží pornografickému Rytíři Smilovi (např. „[rytíř] ten svůj kůl / od těla si odejmul“ v „priapickém“ Turnaji jeptišek na s. 119). Enjambement se děje často a různými způsoby. Díky tomu všemu texty působí hravě a kratochvilně, jaksi nekanonicky, což jim s ohledem na obsah sluší. Tento dojem zesílí, pokud pět povídek srovnáme s úryvkem z Tristana Heinricha von Freiberg, který byl kdysi Jindřichem Pokorným pro výbor středohornoněmecké poezie z českých zemí [3] přebásněn mnohem sevřeněji – či důstojněji. Širším korpusem „vysoké“ středohornoněmecké rytířské epiky, k němuž by bylo možno styl pěti vyprávěnek vztáhnout, v českém překladu zatím nedisponujeme, Parzival Wolframa z Eschenbachu od téhož překladatele má odlišnou poetickou mechaniku, Vondrův styl tudíž zůstane referenčním bodem i pro další pokusy na tomto poli.
Bylo by dobré k nim přikročit. Máme před sebou pět různě přestavěných Rubikových kostek mezilidských vztahů, toužení a moci. V povídkách se pokaždé jedna stěna kostky rozpadá, pokaždé jiná – a pokaždé některá z ostatních stěn drží barvu. Nyní je třeba poohlédnout se po dalších textech, tentokrát dlouhých a kanonických, abychom poznali, co ty barvy znamenají.
Poznámky:
1. Srov. texty o lásce, které přinesl Plav 2/2015. [Zpět]
2. Nejpozději zde je třeba přiznat, že jsem členem redakční rady této edice, podpořil jsem vydání knihy, a čeho jsem si nevšiml při čtení rukopisu, těžko si všimnu nyní. Rád ale využívám příležitosti vstoupit znovu do textu v jiné roli a Plavu za ni děkuji. [Zpět]
3. Moravo, Čechy, radujte se! (Němečtí a rakouští básníci v českých zemích za posledních Přemyslovců). Ed. Václav Bok a Jindřich Pokorný. Praha: Aula, 1998. 149–160. [Zpět]