Petra Paťchová
Přeleželé ruce, brnící prsty, ztuhlá záda. Hodinky ukazují 00.43, zbývá jen dočíst kapitolu. Jenže… ani si nepamatuji, kdy přesně to začalo, ale asi brzy.
O dobrých třicet let později stojím před tabulí a pozoruji neklidné děti kroutící se v lavicích, těkající pohledem po místnosti, po spolužácích, na strop, z okna, na hodiny. Čas se jim nepředstavitelně vleče. Když se jich po dvaceti minutách ptám, co četly a jak to hodnotí, jen ledabyle pokrčí rameny. Mají-li to vyjádřit na škále, zeptají se mě se spikleneckým pohledem, co je to škála. Osmáci. Přemýšlím, jak moc se budou muset hecnout, až budou za rok touhle dobou psát přijímací test z češtiny.
Z věty „současné děti nečtou“ se stala jen otřepaná fráze, ale bohužel s ní musím souhlasit. Samozřejmě to neplatí pro všechny – stále existují hltaví čtenáři, kteří čtou fantasy ságy současných autorů a čtyři sta stran považují za jednohubku. I u nás v Chocni, na malém městě, tak občas na stole zahlédnu knihy od Leigh Bardugo, nechybí Tanya Stewner či Suzanne Collins a její Hunger Games. Na třídu tu jsou dva až tři. Ostatní – alespoň u nás, alespoň podle toho, co tvrdí – nečtou.
Vyplývá mi pár dílčích závěrů: to málo dospívajících čtenářů bych měla spíše označovat „čtenářky“, to, co současní mladí čtou, jsou současné, často zahraniční tituly a tyto tituly jsou převážně trendy ságy, v ideálním případě zfilmované. (Byť pevně doufám, že knihovnice by vám mou malou sondu do hodiny literatury vyvrátila.)
Nezávidím nám tuhle situaci. Nezávidím ji dětem, sobě jako učitelce ani jako rodiči. Všichni se zmítáme ve svitu chytrých telefonů, čteme titulky, překlikáváme krátká videa a ani ta nedokoukáme do konce. Samu sebe jsem nejednou přistihla, jak utíkám od rozečteného článku na facebook, abych si odpočinula. Jak pak můžu po třináctiletých chtít, aby vydrželi u náročnějšího textu, než je Kinneyho Deník malého poseroutky (tři řádky textu – komiksový obrázek s bublinou ŠKODA! ŠKODA! ŠKODA! – dva řádky textu a konec kapitoly)?
Často vzpomínám na svého vysokoškolského učitele Ondřeje Hausenblase, jehož poznatky k rozvíjení čtení s porozuměním mi už tenkrát dávaly smysl a v praxi se do nejvyšší možné míry potvrdily. Jeho semináře „Čtením a psaním ke kritickému myšlení“ byly založené na práci s textem, a to jak na percepci, tak produkci, na té nás školil především. Soustředěná práce, neustálé precizování a vytrvalost se staly mottem celého kurzu. Něco, co jsem se musela naučit, a současně něco, co bych teď ráda předala svým žákům a žačkám. Seznámili jsme se tenkrát s rebelskou myšlenkou neučit pravopis izolovaně na základě pouček, ale nechat děti tvořit vlastní texty – a chyby, které samy udělají, s nimi následně rozebrat. Četli jsme texty po částech, předvídali, jak bude příběh pokračovat, byli jsme nuceni uvažovat a své odpovědi obhájit, hledat v textu podklady pro své tvrzení. Pro vysokoškoláky přirozený postup učení, jenže tentokrát s didaktickým přesahem a tím, že takhle máme pracovat s dětmi na základní škole.
Všechno výše zmíněné se snažím do výuky pravidelně zapojovat, všechno výše zmíněné naráží víceméně na odpor. Děti, zvyklé na pasivní frontální výuku, brblají, že musejí přemýšlet, nahlas mluvit a že je to úplný nesmysl, rodiče – pro mě překvapivěji – přicházejí s výtkami, proč se neučíme, jestli takhle chci jejich děti připravit na přijímačky a že pravopis je přece mnohem důležitější než psaní slohů. Nejvíce jsem u dospělých narazila s metodou, která pro rozvoj čtenářství – rozuměj lásku ke čtení – funguje podle mého názoru nejúčinněji, taktéž z balíčku metod kritického myšlení, a to: čtěte dětem a nic za to nechtějte.
Přijdu do třídy, představím knihu, kterou jsem si donesla, a čtu… Baví mě sledovat, jak se z otrávených, ospalých či znuděných výrazů ve tváři s rádoby vtipnými poznámkami postupně stávají soustředěné bytosti, které se zvoněním posmutní, protože nevědí, jak de Fombellův Vango v takové výšce unikne svým pomstychtivým pronásledovatelům.