Klára Soukupová
Lovrenski, Oliver. Když nám bylo míň.
Z norského originálu Da vi var yngre (2023) přeložil Václav Křenek.
1. vydání. Praha: Paseka, 2024. 248 stran.
Debut tehdy devatenáctiletého Olivera Lovrenského Když nám bylo míň v roce 2023 získal Cenu norských knihkupců a už o rok později vyšel v nakladatelství Paseka v invenčním českém překladu Václava Křenka. Lovrenski v postavě Ivora a jeho náctiletých kamarádů Marca a Arjana vykresluje generaci dětí přistěhovalců, kteří do Osla přišli v sedmdesátých letech z různých koutů světa – v jejich případě z Chorvatska, Somálska a Pákistánu. Skrze krátké kapitolky skládá mozaiku feťáckého a dealerského života, který má vlastní pravidla, překážky, sny, idoly i slovník.
Text odráží způsob komunikace generace Z – je psán bez velkých písmen, s interpunkcí sledující více významovou či melodickou strukturu věty než syntaktickou výstavbu a častým fonetickým zápisem slov. Odstavce tak budí dojem, že vznikaly jako poznámky do aplikace v mobilu; leckdy imitují styl statusů na sociálních sítích, přestože jejich obsah je jiného typu a sleduje literární intenci. Text zároveň simuluje mluvenost, s velkou frekvencí využívá slovní výplňky – hej, brácho, jako, víš co, whatever, jakoby – a plynulou kadenci proudu řeči, nefrázované na uzavřené větné celky.
Odlišnost jazyka od standardní mluvy je akcentována potřebou slovníčku slangových a cizích slov; české vydání však upustilo od jeho hravého pojetí v originálu (se „školáckými“ vpisky červenou tužkou) a nahradilo ho pouhým seznamem na předsádce. Oproti originální edici také český překlad odsazuje sudé odstavce doprava, čímž se bezdůvodně více strukturuje původně homogenní text.
Lovrenski vědomě pracuje s nadpisy jednotlivých krátkých kapitol. Ty ze vzpomínané historky vytahují předměty, názory či myšlenky, které mnohdy ani nejsou explicitně zmíněny, a přesto tvoří jeho jádro, a jež danou epizodu ironizují či nasvěcují z odlišné perspektivy (diplomati, mapa a kompas, chodidla bez ponožek, paralen aj.). Skrze občasné číslování nadpisů se také propojují některé zdánlivě nesouvisející či od sebe vzdálené kapitolky (trojka, všechno je jednou poprvé, noha, žebřík), jež ve výsledku budují napříč třemi částmi knihy funkční významovou síť.
Navzdory cílené fragmentárnosti a rozkouskovanosti vypravěč dokáže mezi krátkými kapitolami vystavět napětí a spád, jakousi protozápletku. V knize však nejde o jasně sledovatelný příběh, ale o vývoj dospívajících postav a společenskou atmosféru, která je obklopuje. Přes všechny děsivé drogové a násilné prožitky vyznívají mnohé epizody pozitivně a odlehčeně. Je to dáno i tím, že vypravěč dokáže být v absurditě či dětské rozjařenosti líčených scén mimořádně vtipný: „když zastavili natankovat, řekli zaměstnanci arjanovi, seď v autě, a von odpověděl, fajn, a zůstal v autě jak řekli, ale taky se přesadil dopředu a ujel“ (233); „akorát viděly v novinách vobrázek jak někoho zatýkaj, týpek měl na sobě péřovku, takže si pak myslí, že všichni zimomřiví jsou kriminálníci“ (94); „týpek shodil víc jak šedesát pět kilo!!! šedesát pět kilo představ si to, to káreček shodil celýho filipínce“ (72).
Teenagerský jazyk je současně prosycen nejen zkratkami, anglicismy či arabismy, ale také krycími označeními mnohdy metaforického typu. Zdánlivě syrová promluva pouličních puberťáků se tak stává obraznou, i když s ironickým nádechem: „zatímco prší rány, bum bum bum vidím hvězdičky, orionův pás a tak, víš co, cesta za betlémskou hvězdou“ (114). Tímto jazykovým mixem a rytmizací textu se blíží rapu, který kluci poslouchají a Lovrenski cituje (pokud jim ovšem zrovna ve sluchátkách – vzhledem k maskulinním vnějškovým projevům překvapivě, ale adekvátně k citlivé chlapecké duši – nehraje audiokniha Deníku Bridget Jonesové). Zároveň se jazyk ne zcela integrovaných přistěhovalců vyznačuje různými přeřeky či neznalostí, při níž zaměňují podobně znějící slova (prachatý – zaprášený; procesí – proces) nebo opisují skutečnosti, pro které neznají adekvátní výraz: vnoučata krokodýla (ještěrky). Tím se vytváří další obrazná rovina a jinak smutný či tragický text získává hravý tón.
První část knihy nazvaná Bráchové působí i přes drsnost skutečnosti až mile či dojemně. Ivor označuje své tři kamarády jako „bráchy“; ve spojení s chybějícími otci vytváří jejich parta druhou rodinu: „si myslej, že se navzájem stahujem dolu, ale neuvědomujou si, že je to navopak, že bysme se sjeli tak jako tak, že jsme to my kdo se vzájemně vo sebe stará“ (82). Dospívající chlapci mají ochranářské tendence vůči mladším nezkaženým bratrům či starým babičkám. Snaží se tyto „čisté“ osoby oddělovat od nebezpečného a zkaženého světa ulice: „ale pak začal vyzvánět jonasův phone, a von zakřičel, to je babička, to musím vzít! a všichni byli zticha, dokonce i káreček na podlaze“ (75); „ale když uviděl marca chystat jointa, ztratil to a zařval, do píči co děláš, netahej sem ten shit, když je tu můj zasranej malej bráška“ (56). Když nám bylo míň tak přináší chlapecký pohled vyznačující se respektem k babičkám, bolavou láskou k matkám, a současně strachem z ostatních žen a pocitem pohrdání či nadřazenosti vůči nim, nejistotou, siláckými řečmi, dojemným bratrstvím, touhou po adrenalinových zážitcích a impulsivitou. Tato zvláštní ambivalence podporuje autentické vyznění postav mladých kriminálníků. Skrze Jonasovo banální zadrhávání v řeči je v textu, založeném na užitém jazyku, přesvědčivě zobrazena zranitelnost a nedospělost „drsných“ teenagerů.
Druhá část Pád nepředstavuje drogovou past – do té protagonisté sklouzli už v první části –, ale zlomené srdce a zabředání do kriminální a dealerské role, která je společensky stigmatizovaná. Postupně se vyprávění odklání od nevinných žertíků a pošťuchování rebelujících teenagerů a sílí téma sexuality, vyjadřované rádobysebevědomým slovníkem – mrdat, kundy, typky, postinor, doggy. Současně se roztáčí spirála násilí, zapříčiněná odplatou za podvody či zesměšnění, výhružkami kamarádům či přepadáním jiných gangů. Příběh je čím dál temnější – dochází ke ztrátě iluzí, snů, nevinnosti, a přestože témata (drogy, bitky, zážitky z ulice, krádeže, obelstění policie či sociálky, vztahy) zůstávají stejná či podobná jako v první části, ztrácí jejich vykreslování dojem lehkosti a uspokojení. Navzdory akcentovanému bratrství se vynořuje osamělost: „když se večer přehoupne v noc, (…) vzpomenu si, že sem úplně sám“ (192).
Třetí část Výjimka pak zachycuje postupný rozpad klučičí čtveřice – Jonas umírá a Arjan je odvezen z Osla, Ivor má výpadky paměti a uvažuje o sebevraždě. Dál s Marcem zůstávají ve vleku dosavadního způsobu života, ale ten je oproti předchozím částem líčen bez radosti, zároveň však i bez touhy se z tohoto směru vymanit. Závěrečný krátký oddíl nevytváří tah jako předchozí části – absentuje zde dramatická gradace, neobjevují se nové postavy či prožitky, dochází jen k variování dosavadních a vzpomínání na minulé události. Díky tomu také není až do posledních stránek jasné, zda si Ivor výstražné signály překročení mezí připustí a přijme nabízenou pomocnou ruku, nebo ne, a jestli tedy kniha skončí katarzním odsouzením, anebo úlevným oddechnutím, že protagonista souhrou šťastných náhod nespadl až na úplné dno, přestože tam soustavně směřoval.
Oliveru Lovrenskému se tak v debutu podařilo překlopit jazyk současné doby i roztěkaných a experimentujících dospívajících do mnohovrstevnatého literárního textu. Skrze výrazové prostředky, které se zdály být vyhrazeny pro rychlou komunikaci či sociální sítě, otvírá ve své knize témata, jež se souvislému narativnímu vyprávění vzpírala nebo nepůsobila věrohodně. To, jestli se jedná o zásadní generační výpověď, platnou nejen pro norskou společnost dvacátých let, a zda tímto stylem půjdou zachytit i jiné životní situace, ukáže čas.