Klára Soukupová
Fosse, Jon. To je Ales.
Z norského originálu Det er Ales (2004) přeložil Ondřej Vimr.
1. vydání. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2024. 88 stran.
Po dvaceti letech od vydání v norštině vychází český překlad novely Jona Fosseho To je Ales, iniciovaný pravděpodobně Nobelovou cenou za literaturu, již autor získal v roce 2023. V jádru příběhu stojí žena vzpomínající na svého muže, který kdysi zmizel na moři. Fosse svým specifickým stylem zachycuje cykličnost a repetitivnost myšlenek, které se popírají navzájem, při tom se upřesňují a posouvají od tématu k tématu.
V knize nahlížíme do myšlenek staré ženy – tak jako tomu bylo v druhém dílu Melancholie, kde Fosse literárně působivě zobrazil rozbíhavé, znejistělé a mezerovité uvažování stařeny Oline. To je Ales se však spíše než jazykově podobné, ale myšlenkově plnější Melancholii (1995, 1996, č. 2007, 2009) blíží Mámení (2007, č. 2009) – i zde se jedná o baladický příběh opuštěné dvojice a v obou dílech nese hrdina jméno Asle.
Novela se vyznačuje krouživým rytmem krátkých sekvencí jednotlivých slov nebo víceslovných pasáží či krátkých vět, do kterého se čtenář snadno zamotá. Fosse však dokáže vystavět text, který se sice neustále vrací k centrálním situacím a opakovaným pasážím, ale přesto se posouvá dále. Ve svém pomalém víření vyprávění není monotónní.
Na dojmu neuzavřenosti se podílí to, že mnohé věty promluv postav nejsou ukončovány interpunkčními znaménky. Otázkám pak chybí základní tázací charakter; i kvůli převládajícímu užívání nespecifického uvozovacího slovesa „říct“ (nikoli například „zeptat se“) vyznívají spíš jako konstatování: „Tak na co se díváš, řekne Signe .“ (10). Přestože pravděpodobně o otázku jde, bez otazníku zní trochu jako výčitka, trochu jako smířené konstatování, což odpovídá zobrazované situaci. Otazníky se naopak objevují na místech, kde bychom je nečekali: „ale že je tam dlouho, pomyslí si, že už se po něm musí jít podívat? pomyslí si, teď musí jít ven a podívat se, kde vězí? pomyslí si.“ (56) Buduje se tak dojem nejistoty, sebetázání, které nemá syntaktickou podobu otázky, ale významově jí je. Vykřičník je použit pouze ve dvou případech, příznačně ve výkřiku matky při pádu dítěte do vody. Fosse si tak interpunkci uzpůsobuje svému vlastnímu literárnímu záměru, a to aniž by násilně rušil její funkci. Zároveň se tím udržuje iluze plynulosti myšlenek, protože všechny promluvy se odehrávají v mysli některé z postav.
Mezi nimi se přechází velmi volně; změna perspektivy je leckdy signalizována jen zájmeny: „a dál od něho pluje jeho lodička a on vidí lodičku a ona vidí, když tam tak stojí na Pobřeží, že Asle postupuje dál vodou.“ (75) Přestože se myšlenky Signe a Asleho prolínají, je v těch jejích cítit útrpná melancholie, v těch jeho neklidná nestálost, puzení. Podstatné je v novele „hledění“ – na moře, do plamenů, do tmy – a „vidění“, zvláště pak repetitivně užívané spojení „vidí samu sebe“. V mysli se Signe neustále vynořují neodbytné otázky, ale „asi to nemá žádný důvod, prostě to tak je, pomyslí si.“ (27) Nejde o výčitky, co tehdy měla nebo neměla říct, ale o ruminační přivolávání posledního společného dne, obohacené o starší společné zážitky i události spojené s postavami z minulosti Asleho rodinné větve, tedy těmi spjatými s chalupou a sednicí, kde se nyní Signe nachází.
Časové roviny se zcela přirozeně prostupují, jako v mysli starých lidí. Asleho jako by na moře lákal oheň, který budou po jeho zmizení zapalovat na slunovrat dva kluci z vedlejšího statku; Signe hladí po vlasech Britu, pohřbívající před sto lety svého syna; ve fatálnosti smrti splývá sedmiletý utopený Asle, oplakávaný matkou, a dospělý Asle, oplakávaný ženou. Toto prolínání je podpořeno absencí konkrétních pomístních jmen – jednotlivé prvky prostředí jsou označovány jako Stráň, Molo, Hora, Fjord, Nebe, Cesta aj. Nacházíme se tak v jakési archetypální krajině, kde se stále opakují podobné tragédie. Pád (nakonec zachráněného) Kristoffera do vody předjímá utonutí jeho syna při hře s loďkou a to zase anticipuje zmizení Asleho na moři. Může se zdát, že situace se jen variuje, ale zároveň se mění starostlivé figury okolo (matka – otec – žena) a postava tonoucího se čím dál víc rozplývá ve Fjordu: Kristofferovy prochlazené údy jsou popisovány jednotlivě, jeho syn je už jen mrtvým tělem, Asle zmizí na moři beze stopy.
To je Ales je jakési poetické komorní drama, neboť v okolí se nevyskytují (a v příběhu téměř nejsou zmíněni) další lidé. Vše se odehrává jen mezi omezeným počtem postav jednoho rodu. Celé vyprávění ve výsledku připomíná stínové divadlo s otáčivým hledištěm – vidíme jen nasvícené, ostře řezané, a přesto nekonkrétní siluety a střídají se (někdy překrývají a opakují) určité scény či výjevy z různých dob, ale ze stejného místa. V závěru tak doputujeme na místo, odkud jsme vyšli.