Barbora Svobodová
Zink, Rui. Instalace strachu.
Z portugalského originálu A Instalação do Medo (2012) přeložila Martina Čáslavská.
1. vydání. Praha: Bourdon, 2024. 182 stran.
Letošním čestným hostem veletrhu Svět knihy bylo Portugalsko a do Čech zavítal také autor recenzované knihy: Rui Zink. Jeho doposud jediná přeložená kniha byla vydaná nakladatelstvím Bourdon v překladu Martiny Čáslavské, která v roce 2015 dostala za překlad úryvku Cenu Hieronymitae Pragenses (dnes Cena Pavly Lidmilové). O jazykovou redakci se postarala Šárka Grauová a text románu doplňuje obsáhlý úvod Karoliny Válové a poznámka samotného autora, jenž humorně a zcela otevřeně, jak je jeho zvykem, poznamenává, že byl požádán o delší doslov, „protože chybějí listy do svazků“.
Rui Zink (1961), vysokoškolský pedagog tvůrčího psaní na Univerzitě v Lisabonu, spisovatelské řemeslo vykonává i na internetu, protože je dle svých slov „rád tam, kde se nachází slovo“. Kromě psaní oceňovaných knih se nevyhýbá ani pozvánkám do médií, v nichž pak vystupuje jako vtipálek a performer a nebojí se silných prohlášení, dlouhých monologů nabitých citáty, velkých gest a zesměšňování sebe i druhých. Také způsob psaní, se kterým se setkáváme v Instalaci strachu, je místy na hraně blogu, beletrie a scénáře. Snad i kvůli tomu si jí v roce 2014 všiml česko-portugalský spisovatel a divadelní režisér František (Jorge) Listopad a udělal z ní svůj poslední dramatický počin. V roce 2016 vznikl stejnojmenný krátkometrážní film od portugalského režiséra Ricarda Leiteho, jenž příběh zpracovává po svém a nabízí dost jasné řešení nejasného konce knihy.
Zinkův výrazný, poněkud invazivní a stereotypizující humor se prolíná celým vyprávěním. Samotný autor jako by ostentativně vykukoval zpoza postav a šíleně se smál. Častým terčem vtipů jsou ženy, sex, nahota a erotika. Při čtení narážíme na věty typu: „Žena je nahá, zrovna se zabývá něčím, co se lépe dělá bez šatů“ (25), „Podrbe se v rozkroku“ (29) nebo „Přece víte, že v dnešní době už se to nemusí dělat v ložnici.“ (31) Implicitní a jemnější humor by však knize jen prospěl a jí nastiňovaná témata by více mrazila, kdyby je neustále nedoprovázely laciné narážky. Daleko komičtěji naopak působí sehranost mužských postav Carlose a Sousy prezentujících a instalujících do domácnosti produkt a téma celého textu – strach. Dělají to tak přesvědčivě, že se ke slovu nedostane ani vypravěč:
„Sarajevo, 1914. Nikoho to nenapadlo.“
„Nikoho nic nenapadlo.“
„Nikoho nenapadlo ani prd.“
„Berlín, 1939.“
„Nikoho nenapadlo ani hovno.“
„Nikdo nic nevěděl.“ (89)
Kniha je rozdělená do čtyř kapitol a každá je uvedená příznačným citátem. Příběh je jednoduchý. Nacházíme se v antiutopické společnosti, text nastiňuje autoritářský stát. Jednoho dne zazvoní u dveří bytu instalátoři strachu, zřejmě vyslanci tohoto režimu. V bytě se zrovna nachází žena (možná s dítětem, možná bez něj), která se nedávno nastěhovala, jak se postupně dozvídáme od vypravěče. Muži přišli, aby do bytu nainstalovali strach, jako by to byl třeba internet nebo nová televize.
Celý text tematizuje strach v různých podobách. Zink velmi aktuálně ilustruje, čeho se máme tendenci bát, často nesmyslně, co s námi strach dělá a jak tomu mohou napomáhat příběhy typu jedna paní povídala či média. Zink už v roce 2012 předznamenává jakousi pandemii (za níž si zpětně můžeme představit covid-19). Stejně neviditelně, jako se šíří nemoc, pracuje Trh (s velkým T jako jméno děsivé rostliny, které se předkládají lidské oběti) a ekonomická krize. Také se můžeme bát sériových vrahů nebo jedovatých hadů. Navíc není třeba jezdit do Austrálie, abychom na taková zvířata narazili. Můžou si nás totiž najít i tady, třeba při vykonávání potřeby, tedy na místě, kde by se člověk měl cítit relativně bezpečně. Strach můžeme mít z nezaměstnanosti, z toho, že nás nahradí někdo zdatnější anebo že společnost zaplaví všehoschopní imigranti. Ale aspoň pracují, na rozdíl od důchodců, kteří, jak tvrdí postavy v románu, nedělají nic a hodí se pouze při hlasování u voleb: „Kdyby se z nich aspoň dala uvařit polévka.“ (109) Kniha se dotýká i konspiračních teorií. Kritizuje především antisociální stát, jenž funguje na bázi přežije ten nejsilnější a slabé články nechá rozválcovat systémem: „Všechny chránit nelze. Ani to není žádoucí. (…) Stejně jako ve firmách. Proč by se stát neměl řídit jako firma? (…) Přebytečných tuků se zbavuje bez zbytečné sentimentality.“ (108–109)
Strach paralyzuje, zatemňuje mozek a tělo, a tudíž vede k nečinnosti. Ale jak v knize nesčetněkrát naznačují instalátoři strachu: bát se je skvělé. A vůbec nejlepší je nedělat nic a do ničeho se neplést. Strach podporuje stát a jeho ideologii. Je ovšem dvojsečný, může se vymknout kontrole a otočit se proti těm, kdo ho vysílají. Některé totiž sice udržuje nečinně stát stranou a řešit si jen svou otázku přežití, jiné však může povzbudit k akci, již by třeba bez strachu nikdy neudělali. Román sice povšechně působí temně, hypnotizujícím způsobem, vedoucím k negativním emocím ze světa, nicméně jeho závěr může čtenáři dodat také naději. Naději, že jsou i tací, již se nenechají zastrašit a budou proti zlu bojovat.
V knize jsou hojně zobrazovaná i netextová média. Vyprávění je prosyceno různými zvuky, holografickými obrazy, najdeme také útržky novin, dopisů nebo narážek na jiné autory, jimž tak Zink vzdává hold – mezi nimi například J. Cortázar, H. P. Lovecraft, Ch. Buarque nebo L. Jorge. V sazbě textu se střídá kurziva, tučné písmo, obyčejné písmo, písmena velká i malá. Forma tak působí experimentálně a občas pomáhá k navození potřebných emocí třeba svou repetitivností. Například při vyprávění pohádky o Karkulce jako by se najednou zasekl gramofon a na dalších třech stranách čteme jen: „A proč máš tak velké zuby?“ (96–99) Nebo ve třetím dějství se autor rozhodne opakovat různá hesla či nedokončené a nic neříkající věty – nejdříve co výraz to řádek, pak všechna hesla spojí v jedno slovo: „ReformyBudoucnostBohatstvíMír…“ (79–80) S jazykem a formou se v textu pracuje působivě.
V románu se tedy objevují pouze tři postavy – dva muži a jedna žena. Právě tento počet umožňuje, aby scéna držela pohromadě. Oba muži vystupují jako takové papírové postavičky, ploché charaktery, které zpočátku působí jako protiklady, ale postupně splývají v jedno. Sousa – fyzická síla, hrubost, neurvalost, pán v montérkách – odvádí špinavou práci a Carlos – ten výřečný, slovo, intelekt, upravenost v obleku – se jeví jako mluvka. Když ženě vysvětlují, jak funguje instalace strachu a co to obnáší, dokonale se přitom doplňují. Předvádějí neutuchající dialog, jenž znemožňuje jakoukoli reakci ze strany přihlížející ženy. Ta na hru ovšem nepřistupuje a nechává je dělat svou práci. Předstírá, že toho moc neví (v duchu se jich možná občas bojí, občas se jim zas trochu směje), chytře čeká na svůj okamžik, jenž nakonec přijde, a role se obrátí.
Čtenář může být z postavy ženy místy až zmatený. Zprvu působí nervózně, zakoktává se, přemýšlí, co s nimi, přeje si, aby už odešli. Kromě strachu o dítko, jež údajně předtím schovala v koupelně, nemyslí na nic jiného a muže příliš neposlouchá. Nicméně ke konci příběhu to vypadá, jako by od začátku měla jasný plán a rozhodně se ho nebála uskutečnit. Stejně tak se nikdy nevyjeví, jestli dítě existuje, nebo ne. Možná je jen výplodem ženiny fantazie. Právě tato nejasnost připomíná absurdní drama, kdy je čtenář nucen stát rozkročen jednou nohou v realitě, druhou v jiném světě a sám neví, co je skutečné. Tomu také přispívá nadužívání slovních spojení jako „zdá se“, „jako by“, „jenom se jí to zdá“, která podkopávají jistotu a vytvářejí dojem, že i samotná realita může být iluzorní. Místo jasných odpovědí dostáváme náznaky a nejednoznačnosti. Dojem posilují i zvláštně stylizované rozhovory dvou mužů, působících sice vzdělaně, ale zároveň až papírově, jako by někdo takový ani nemohl existovat. Chvílemi se jejich dialogické monology mění v podivně nucené lichocení, jindy připomínají výslech, reklamu, přednášku či právě moralizující proslov. Jejich jazykový projev tak přispívá k celkové atmosféře absurdity, prostupující celým dílem.
Zink nastiňuje spoustu zajímavých témat a kritizuje antisociální stát, nicméně kdyby celou knihu zredukoval do povídky, udělal by možná lépe. Tempo textu je sice chvílemi fascinující, občas se do toku dialogů a vjemů lze ponořit, ale místy to drhne, čtenář zažívá dlouhé chvíle a ptá se, kdy už to skončí.
Rozhovor s Ruiem Zinkem o jeho knize Instalace strachu jsme publikovali v Plavu 4/2025 a také na našich webových stránkách.