Rozhovor s Lucelle Pardoe vedla a z angličtiny přeložila Veronika Korjagina
S translatoložkou Lucelle Pardoe jsme mluvily o literárních potopách a jejich překladu mezi globálním Severem a Jihem. Proplouvaly jsme mezi britským, nizozemským a indonéským kontextem, narážely na neúprosné mechanismy kompartmentalizovaného literárního trhu a uvažovaly, zda je v období modernity vůbec možné dekolonizovat překladem. Lucelle mluvila o tom, jak by taková dekolonizace mohla fungovat ve výuce literatury na nizozemských středních školách, o rozdílech mezi příběhy o potopách z bývalých impérií a z jejich kolonií, o recepci těchto příběhů na britském trhu, jejím významu pro autorky z bývalých kolonií i o tom, jaké paratexty a instituce recepci nejvíce ovlivňují.
Po studiu komparatistiky a translatologie jsi nastoupila na doktorát v oborech překladatelství a pedagogika na University College London, kde píšeš disertaci o potopách a překladu. Mohla bys představit svůj doktorský výzkum?
Výzkum reaguje na výzvy k dekolonizaci učebních osnov a zabývá se nevyužitým potenciálem překladu ve výuce. Konkrétně se věnuji indonéské literatuře, která zaujímá kritický postoj k historii nizozemského kolonialismu i k pokračujícímu režimu koloniality, a vymýšlím modely výukových hodin, v nichž navrhuji, jak by šlo tyto texty použít v nizozemských školách. Pokud jde o roli překladu v současné kritice koloniality ze strany bývalých kolonií, nizozemské postkoloniální prostředí tvoří obzvláště zajímavou případovou studii, protože v Indonésii se dnes již nizozemsky nemluví. Indonéské autorstvo, které se kriticky vyjadřuje ke kolonialitě, se ve své tvorbě neobrací ani tak „zpátky k impériu“ jako spíše k samotnému obyvatelstvu Indonésie. Právě tato literatura mě přivedla k tématu potop. Když jsem začala číst indonéskou beletrii, hledala jsem v ní zobrazení útlaku a násilí z dob kolonialismu, které by mohlo zpochybnit kanonické a nostalgické reprezentace mooi Indië (krásné východní Indie) nebo tempo doeloe (starých [dobrých] časů). Rychle jsem ale zjistila, že většina indonéských autorů a autorek řeší spíše současné problémy, například pravidelné zaplavování Jakarty. Prvotní příčina těchto záplav leží v koloniálním městském plánování, ale nyní je zhoršují dopady hospodářského růstu v kapitalismu a klimatická krize. Indonéské básně a povídky, v nichž se objevují záplavy, spíše kritizují globální režim koloniality a ke kritice konkrétně Nizozemska se uchylují jen v náznacích. Takzvaný „zvláštní vztah“ mezi Nizozemskem a Indonésií, jak se mu často říká v nizozemském politickém diskursu, nestojí v popředí jejich zájmu. Tematizace povodní v nizozemské literatuře je přitom kvůli existenční hrozbě, kterou pro zemi představují stoupající hladiny moří, stále častější. Tyto narativy, které ovšem často opomíjejí koloniální rozměr klimatické krize, figurují na seznamech nizozemské školní četby. A mě zajímá, jak by to vypadalo, kdybychom četli překlady indonéských příběhů o potopách vedle těch nizozemských.
Podobné dynamiky mezi reálnými povodněmi a hrozbou potopy jsem si všimla i při přípravě tohoto čísla, které se soustředí na současnou anglofonní literaturu. Ve srovnání s realismem proběhnuvších katastrof na globálním Jihu píše autorstvo z globálního Severu často spekulativní, postapokalyptické scénáře či sci-fi z budoucnosti. Pozoruješ něco podobného u potop psaných v nizozemštině?
Současná nizozemská literatura o potopách je v drtivé většině spekulativní a futuristická, vypráví o budoucích apokalypsách. Například román Zee Nu (Moře teď) od Evy Meijer se odehrává v Nizozemsku blízké budoucnosti, kde se jednoho dne začne zvedat hladina moře, už nikdy neklesne a voda se každý den dostane o kilometr dál do vnitrozemí. Nastane politická panika, na internetu se začnou šířit dezinformace – je to zároveň parodie politické reakce na covidovou krizi – a společnost se záhy rozdělí: vzniknou skupiny „pro setrvání“ a „pro odchod“, což přidává další parodickou vrstvu, tentokrát rétoriky brexitu, a příběh se postupně stává fraškovitou kritikou rostoucího populismu. Politici a političky nicméně zůstávají anonymní, na žádnou osobu, která je v současnosti u moci, se zde neukazuje přímo. V potopě od Evy Meijer také figurují fantastické prvky, takže příběh působí přestřeleně a riziko reálné povodně nepřipouští. Když to ilustruji na příkladu: hladina moře tu stoupá pouze podél nizozemského pobřeží a sousední Belgii nebo jinou z okolních zemí nijak nezasáhne, takže je zřejmé, že politická fraška má kritizovat konkrétně Nizozemsko. To mimochodem ukazuje, že potopa v nizozemské představivosti figuruje jako možná apokalypsa budoucnosti. Nemáme tu vyprávění žitých zkušeností potop (tedy zatím).
To je zajímavé, v současných anglofonních narativech o potopě se s tímto typem fraškovité či groteskní kritiky aktuální politické situace prakticky nesetkáme. Autorky a autoři ze zemí globálního Severu, hlavně Velké Británie, naopak často pracují s mytologizujícími prvky, které jako by jejich příběhy vyjímaly z běžného chodu dějin. Zdá se mi, že nejvýrazněji tu figurují biblické odkazy a stylizace, nebo ironické komentáře k nim či jejich parodie u autorstva z bývalých kolonií, které pak zpravidla fungují jako kritika koloniality.
Myslím, že k těm biblickým motivům se nizozemsky psaná literatura tolik nepřiklání. Třeba když jsem se včera dívala do Zee Nu a snažila se najít aluze na biblickou potopu nebo archu, žádné tam nebyly, což je až překvapivé, vzhledem k tomu, že celá kniha je o potopě. Román opravdu bere potopu jako modelovou situaci pro politickou frašku, která je kritikou nefunkční vlády, takže funguje spíš jako alegorie covidu-19, kdy vláda selhávala a nebyla na pandemii připravená. A protože Meijer píše v nizozemštině, je nasnadě vyvodit, že se příběh týká specificky nizozemského kontextu. Ve srovnání s nizozemštinou anglicky mluví a píše opravdu velká část světa, takže angličtina nemusí nutně ukazovat na konkrétní lokalitu či politické území. Zároveň například Británii ve srovnání s Nizozemskem, které je známé tím, že se může každou chvíli ocitnout pod vodou, nějaké skutečné povodně přímo nehrozí. To se podle mě pak propisuje do toho, jak s potopami pracuje literatura. Takže v nizozemském kontextu je potopa také spekulativní, ale ne tak mytologická jako v tom britském. Celý ten topos je zde víc technický a inženýrský, figurují tam přehrady a zaplavená půda nebo jako v Zee Nu třeba popisy tras lodí mezi částmi zatopených budov, které vyčuhují nad hladinu.
Jak je to s anglickými překlady a recepcí nizozemsky psaných narativů o potopách?
Ostatní státy, včetně Británie, vidí Nizozemsko jako tu zemi pod úrovní moře, která je zároveň tahounem v oblasti protipovodňových technologií. Jedná se (ještě spolu s tulipány) o aktivně pěstovanou pověst, která v druhé polovině 20. století na mezinárodním poli nahradila obraz Nizozemska jako postkoloniálního agresora v indonéské válce o nezávislost v letech 1945–1949. Nechci tím říct, že si Nizozemsko tuto pověst vybudovalo účelně, aby odsunulo svou koloniální minulost na vedlejší kolej, ale rozhodně se jednalo o příhodný pozitivní narativ, který pomohl lidem pozapomenout na všechny možné ohavnosti, kterých se země dopouštěla v koloniálních dobách. Nizozemské narativy o potopách tedy skvěle zapadají do tematických celků, které anglofonní čtenářstvo od nizozemské literatury očekává, a tak se také často překládají, jako kniha Zee Nu, která brzy vyjde anglicky v nakladatelství Peirene Press. Román Het tegenovergestelde van een mens (Opak člověka) od Lieke Marsman, který se považuje za první ekofikci v nizozemštině, byl rovněž ihned přeložen do angličtiny – jako The Opposite of a Person. V tomto románu o katatonické nečinnosti a bezmoci hlavní hrdinka neustále trpí existenciálním strachem z klimatické krize, ale nikdy se nevyburcuje k jednání. Příběh končí nejednoznačně: protrhne se přehrada a zatopí údolí, v němž se hrdinka nachází. Samotná povodeň se odehraje jen na několika stránkách a nedá se ani říct, že by voda byla výrazným motivem zbytku knihy. Přesto je na obálce anglického překladu fotka mladé ženy pod vodou. Zdá se, že pokud jde o nizozemské knihy pro ne-nizozemské čtenářstvo, voda jde na odbyt.
Když ještě zůstaneme na britském knižním trhu, jaké jsou zde největší rozdíly v recepci a překladu příběhů o potopách z globálního Severu a globálního Jihu, tedy z Nizozemska a jeho bývalých kolonií?
Romány o potopě jako Zee Nu a Het tegenovergestelde van een mens na nizozemském i britském trhu spadají do nové a rozvíjející se kategorie „ekofikce“ či „cli-fi“. Pozoruhodné však je, že z této kategorie byla vytlačena patrně relevantní kniha, Waterjager (Lovec ve vodách) od Chrise Polanena, která se odehrává v zaplaveném Surinamu – bývalé nizozemské kolonii na východním pobřeží Jižní Ameriky, kde se mluví nizozemsky. Na rozdíl od románů Zee Nu a Het tegenovergestelde van een mens tato kniha často na seznamech ekofikce nebo cli-fi chybí, nedostává se do výuky literatury o klimatu v Nizozemsku a nebyla přeložena do angličtiny. Vzhledem k tomu, že se odehrává v Surinamu, je častěji recipována a čtena v kategorii postkoloniální beletrie. Tady vidíme ukázkový příklad kompartmentalizace nizozemsky psané literatury, kdy je postkoloniální literatura izolována od „pravé“ nizozemské literatury.
Ráda bych dodala, že jsem si také všimla, že se v poslední době do anglických překladových antologií zaměřených na globální ekofikci či cli-fi dostalo dost indonéských povídek, které vyprávějí o klimatických krizích (nejen o záplavách, ale také o odlesňování, suchu atd.). Je tedy zřejmé, že zde můžeme mluvit o velkém zájmu o ekofikci a cli-fi. V Indonésii ale tato literární kategorie nemá nijak zvlášť silnou pozici, protože jde o literaturu, která vypráví o žité zkušenosti. Navíc ten „eko“ aspekt bývá jen malou částí příběhu, který jinak může být napsaný třeba jako politická alegorie, kritika vlády nebo příklad rozdílů mezi městem a venkovem. V překladu pro tyto antologie se z něj ale najednou stává „ekofikce“.
Na tom se skvěle ukazuje, že ekofikce je západní pojem, který se pak přejal a rozšířil jako kategorie na knižním trhu, do níž se často napasuje i to, co tam nutně nemusí kontextuálně patřit. Jak to ale vypadá z autorské perspektivy? Říkám si, že musí být finančně výhodné mít překlady svých povídek publikované v ekofikčních antologiích. Dostat se na britský nebo americký trh s sebou přece jen nese materiální výhody.
Ano, to je pro indonéské autorky a autory velké téma. Můžou na to kývnout a nechat své dílo přeložit, protože je to přece jen čest a přinese jim to peníze a uznání. Ale zároveň můžou pociťovat frustraci z toho, že jediný způsob, jak dosáhnout uznání a ohlasu, je právě skrze překlad do jazyků bývalých kolonizátorů, kde nad recepcí svých děl nemají žádnou kontrolu a často spadají do kategorií, na které sami vůbec necílili. Takže je dost dobře možné, že když je lidé najednou čtou v kategorii ekofikce, jedná se o svého druhu dezinterpretaci.
Uvedu to na příkladu. Eka Kurniawan, slavný indonéský spisovatel, pracoval na povídce Sumur (Studna), pro niž v Indonésii nemohl kvůli jejímu formátu najít vydavatele. Byla totiž delší než běžná povídka, ale kratší než novela, takže ji žádný z klasických vydavatelů nepovažoval za něco, co by se reálně vyplatilo publikovat. To je historicky dané tím, že povídky, které jsou v Indonésii jednou z nejvýraznějších forem literární produkce, se v minulosti publikovaly v novinách, kde musely samozřejmě vycházet v rozsahu, který se akorát vešel do dané rubriky. Kurniawanova povídka byla zkrátka v rámci žánru příliš dlouhá. Až když autora s žádostí o příspěvek oslovil editor antologie Tales of Two Planets (Příběhy dvou planet), napadlo ho, že text, který v Indonésii nikdo nechce, může udat v angličtině. Takže Kurniawan prvně dokončil povídku pro překlad do anglické antologie a teprve potom vydal zvlášť indonéskou verzi v ojedinělém formátu tenounké knihy. V této speciální podobě ji mohl vydat jenom proto, že je významný spisovatel a povídka už byla publikovaná v angličtině. A pro anglofonní nakladatele zase byla povídka zajímavá potud, nakolik pasovala do kategorie ekofikce. Jak tento kontext vzniku ovlivnil finální podobu povídky? A jaké všechny zákulisní procesy a pletichy stojí za verzí příběhu, která nakonec skončí na papíře? Je tu tolik faktorů, od těch osobních až po globální překladatelský průmysl nebo žánrové zařazení. Kurniawan se tomu hlavně směje. V jednom vláknu na Twitteru vtipkuje o tom, že není jasné, jaká verze je originál a jaká překlad, když překlad prorazil jako první.
Podobné případy, kdy je dílo zajímavé pro některý západní trh a přitom nepříliš úspěšné na tom domácím, musí být časté, ne? Dokážu si představit, že zvlášť u knih, které snadno naplní některou z populárních západních knižních kategorií (např. postkoloniální literatura, ekofikce, queer literatura), je nasnadě rovnou cílit na například britský trh.
Ano, rozhodně. Je také hodně indonéských autorů a autorek, kteří píšou rovnou anglicky, protože to, co chtějí napsat, formálně zapadá více do globálního anglofonního literárního polysystému než na indonéskou literární scénu. A mnoho z nich také v Indonésii publikuje anglicky, protože pro spoustu vzdělaných Indonésanů a Indonésanek je zajímavé číst a pracovat v angličtině nebo v kombinaci s angličtinou. V Indonésii nalezneme například opravdu velké množství vícejazyčné poezie.
Obzvlášť když i doma pomalu každý umí nějak anglicky, mají spisovatelé a spisovatelky možnost rovnou psát v angličtině pro anglicky mluvící čtenářstvo. Přece jen je z ekonomického hlediska rozdíl publikovat anglicky a pak třeba v češtině, kterou všeho všudy mluví deset milionů lidí.
Ano, a pak se tu samozřejmě objevují texty, které se překládají přes třetí jazyk, jímž je často angličtina. Teoreticky je možné mít situaci, kdy jedna z povídek v některé z anglicky psaných antologií byla původně (jako ta Kurniawanova) psaná v indonéštině, pak se přeložila do angličtiny a teprve z ní například do češtiny. Protože kolik je v Česku lidí, kteří překládají z indonéštiny? Tento typ překladu pak vyvolává spoustu kontextuálních otázek jako: „Co z původního textu se v překladu mezi těmito třemi jazyky vytratilo?“
To mě přivádí k otázce po fungování literárně-teoretických konceptů na knižním trhu. Jaké instituce a procesy hrají největší roli v tom, jak bude nějaká kniha rámovaná a pak recipovaná?
Myslím, že mezi institucemi jsou to nakladatelství. To skvěle dokládá třeba příklad obálky anglického překladu knihy Het tegenovergestelde van een mens, který jsem zmiňovala předtím. V Nizozemsku platí za klimatickou ekofikci, která ale nutně nehovoří o riziku záplav v Nizozemsku. Přesto se ale britské nakladatelství na potopu upnulo a na přebal překladu dalo ženu pod vodou. Obálka nizozemského originálu takhle ani zdaleka nevypadá a v původním kontextu kniha vůbec není o potopě, záplavy jsou jen jedním z mnoha momentů v jejím příběhu. To, že se někde v románu odehrají záplavy, se ale najednou stane dominantní marketingovou strategií pro prodej překladu ve Velké Británii, protože nakladatelství napadlo, že si lidé s Nizozemskem často spojují riziko povodní. Lze předpokládat, že recepce knihy britským čtenářstvem bude tím přebalem značně ovlivněná a román bude tematicky spojován s bezprostředním rizikem povodní mnohem více než v Nizozemsku. Je tedy nasnadě, že recepci ovlivňují paratexty, jako právě obálka knihy. V éře digitálních technologií ale nemáme jen tradiční formy paratextů, jako je materialita a vzhled knihy, tedy podoba přebalu, to, jak celá kniha vypadá, jaký je v ní papír a podobně. Nyní může být paratextem i diskuse na Goodreads, kterou si lidé projdou ještě předtím, než se rozhodnou knihu přečíst. Takže samozřejmě na jedné straně tu největší roli hrají nakladatelství, protože to ona rozhodují o fyzické podobě knihy. Ale na straně druhé si lidé stále častěji čtou na čtečkách a procházejí diskuse a recenze na internetu, než se pro knihu rozhodnou, což jsou také velmi významné paratexty. Řekla bych, že nyní hrají čím dál větší roli a do jisté míry vyvažují vliv nakladatelů. Nicméně nakladatelství na to samozřejmě reagují a využívají internet pro marketing i zpětnou vazbu. Ty procesy a instituce jsou tedy vzájemně provázané a je těžké s jistotou rozkrýt, jak přesně recepce funguje.
Když se teď zamýšlím nad digitálními paratexty v českém prostředí, mám pocit, že fungují trochu jako ChatGPT, na principu opakování, pravděpodobnosti výskytu a naturalizace jednoho partikulárního typu přemýšlení. Skoro bych řekla, že tu máme takovou nadvládu hesel a klíčových slov. Jakmile se na internetu objeví první paratext k nějaké knize, většinou anotace nakladatele, ostatní tohle rámování prostě přijmou a ideálně ještě zopakují nějaké klíčové pojmy a klasifikace, kolem nichž se nakonec točí skoro všechny recenze. Všímáš si něčeho podobného na britském trhu?
Můžu potvrdit, že produkce obsahu kolem knih na internetu opravdu takto funguje. Lze to zase ilustrovat na příkladu: O Ekovi Kurniawanovi se často mluví jako o indonéském Márquezovi. Ve svých knihách totiž často mísí vlastní příběhy s indonéskými mýty a realismus s fantastičnem, a tak bývá řazen k magickému realismu. Nicméně v indonéském prostředí historicky panuje odlišný světonázor a spousta lidí opravdu věří tomu, že do jejich života na každodenní bázi zasahují duchové, a za nic magického se to nepovažuje. Nejde o nic fantastického, ale o skutečný systém víry. Kurniawan, který je velký vtipálek, se tomu směje: Pořád mi říkají indonéský Márquez, já to teda nechápu, ale tak znáte to. Podobné případy se dějí neustále a fungují, jak jsi říkala, na principu klíčových slov. Indonéského Márqueze vidíte prvně v jedné recenzi, to samé za chvíli říká jiná recenzentka, s ní souhlasí někdo v internetové diskusi a nakonec to skončí v anotaci na přebalu překladu. To se mimochodem opravdu stalo, nedávno se mi do ruky dostal anglický překlad Kurniawanovy knihy, kde bylo doslova nula magického realismu (podle mě je ta kniha prostě realistická), ale na přebalu zase figuroval indonéský Márquez. Tahle klíčová slova samozřejmě mají hlavně dopomoci co nejrychlejšímu výdělku. Nakladatelství si prostě řekne: frkněte to tam, to se bude prodávat!
To asi nemusí být nutně špatně, když se na to člověk podívá z autorské perspektivy. I takhle pokřivená kategorizace může pro autorstvo být možnost, jak získat větší ohlas, takže i peníze.
Navíc je recepce přísně vzato v posledku jenom v hlavách lidí, ne venku ve světě. Zkoumat ji je trochu jako být v Platónově jeskyni, kde sice něco studujete, ale je jasné, že jde o stín něčeho jiného, k čemu se nikdy úplně nedostanete. To, jak čtenářstvo knihu skutečně recipuje, je ovlivněné vnějšími faktory, o nichž jsme mluvily, ale my nemáme přístup k tomu, jak přesně. Při studiu recepce tak zkoumáme obraz toho, jak na knihu reaguje komunita lidí, utvořený na základě sekundárních textů. Mezi psaným důkazním materiálem a skutečnou recepcí je ale velká mezera.
Takže když se vrátím zpátky k potopám a tvému výzkumu v oblasti teorie překladu, chápu správně, že se snažíš pojmenovat a konkretizovat jednotlivé procesy, které můžou hrát roli v převodu kontextů mezi jazyky? Lze říct, že dekolonizace překladu je právě tento typ kontextualizace a konkretizace?
To je mezi teoretiky a teoretičkami překladu živě diskutované téma. Zajímá mě například, do jaké míry kooptujeme indonéské texty tím, že čteme jejich překlady v rámci nizozemské výuky, aniž bychom plně rozuměli originálu. Kdo je přesně překladatelstvo textu a jaká jsou jejich ideologická východiska? Jaká jsou ideologická východiska nakladatelství, které financuje překlad? Jak moc k problému přistupujeme z perspektivy Nizozemců a Nizozemek (nemluvě o tom, že ke všemu nutně přistupujeme ze své perspektivy)? Myslím, že hlavní otázka, na kterou narážím při svém výzkumu na každém kroku, je, jestli a do jaké míry je vůbec možné dekolonizovat prostřednictvím překladu. Další rozměr problému je praktické uplatnění. Když chceme dekolonizovat skrze překlad při výuce, musíme vzít v potaz možnosti, které nám dávají pětačtyřicetiminutové vyučovací hodiny. Samotné téma indonéské kritiky kolonialismu a pokračujícího režimu koloniality zabere celou hodinu – a pak si představ, že studující na závěr ještě zmateš otázkou, jestli je vůbec v pořádku, že to četli. Jak moc je koloniální, že jsme zrovna četli indonéský text přeložený do jazyka bývalých kolonizátorů? Největší otázkou tady podle mě je, jestli je vůbec realistické se snažit tohle všechno vměstnat do výuky a jestli je vůbec možné vést obě tyhle diskuse současně. Sama jsem to ještě nevyzkoušela, takže nevím.
Zároveň pokud do toho nepůjdeš, studující se pravděpodobně nikdy s žádným indonéským textem nesetkají, ať už s překladem, nebo originálem. A co je pak víc koloniální? Je nedokonalý a potenciálně problematický pokus o dekolonizaci lepší než žádný?
Tady bych ráda zmínila vynikající indonéskou básnířku Khairani Barokku, která nezřídka píše v angličtině a ve většině svých děl se zabývá nerůstem v indonéském prostředí a dekolonialitou. Mimo to je i překladatelka a teoretička překladu a její translatologické texty často kritizují pojetí překladu jako formy zpřístupnění. Tvrdí, že indonéské autorky a autoři nepíšou pro britské nebo nizozemské čtenářstvo, které nemá nutně právo mít přístup k vědění v indonéštině nebo jakémkoli jiném domácím jazyce. Cíl překladu není, aby obyvatelstvo Evropy mělo přístup úplně ke všemu. Říká, že Indonésané a Indonésanky si chtějí něco ze své literatury nechávat jen pro sebe. Nicméně si stejně myslím, že má cenu vnášet některé překlady do výuky.
Argument Barokky mi připadá skvělý. Také si ale myslím, že „překlad jako zpřístupnění“ funguje oběma směry. Koloniální dynamika zpřístupňování domácích textů západnímu čtenářstvu může vyzdvihnout jednotlivé autory nebo autorky a otevřít jim přístup k širšímu publiku, většímu ohlasu a finančnímu ohodnocení. Nakolik je tento typ individuálního úspěchu součástí stejného problému, je otázka.
Podle mě indonéské autorstvo frustruje hlavně to, že aby mělo nějaký finanční úspěch, musí je nejprve někdo přeložit do angličtiny a dostat na velké anglofonní trhy. Na tom indonéském prostě pro takový úspěch není dost peněz. Ale hlavní důvod, proč je na tom země finančně tak, jak je, jsou staletí koloniálního extraktivismu. Vůbec to, že indonéští autoři a autorky musí doufat, že je někdo přeloží, je koloniální. A tak je to s kolonialitou v modernitě: je nevyhnutelná. I za těchto podmínek bych chtěla do výuky zapojovat indonéské texty, které mohou nabídnout alternativní perspektivu na stávající kánon, ale také otevírat diskusi o tom, co znamená číst je v překladu. Chtěla bych se ptát, nakolik je možné tvrdit, že jsme skutečně nahlédli indonéskou perspektivu, když ještě předtím, než se k nám text vůbec dostal, proběhly všechny ideologické procesy, o nichž jsme mluvily.
Lucelle Pardoe (* 1993, New York) absolvovala bakalářské studium komparatistiky a překladatelství na Brown University v USA a následně pokračovala magisterským programem translatologie a pedagogiky na University College London. Tam v současnosti dokončuje doktorát, v němž se věnuje především potopám v překladu z nizozemštiny a indonéštiny. Zároveň se živí jako překladatelka z nizozemštiny.
Veronika Korjagina (* 1995, Praha), odpovědná redaktorka a autorka koncepce tohoto čísla, vystudovala filosofii a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde v současnosti píše disertaci o literárněvědných konstruktech dějinnosti v britském romantismu. Vedle akademické práce se věnuje překladu společenskovědních (vzácně i literárních) textů z angličtiny, publicistice i autorské tvorbě.