Rozhovor s B. Mönchbajarem vedla a z mongolštiny přeložila Veronika Kapišovská
Odráží se kočovnictví v moderní literatuře? Jak se mladí Mongolové staví k socialistickému realismu a jaká jsou specifika tamního knižního trhu? Může mongolská literatura konkurovat překladové literatuře ze zahraničí? Jak ovlivnila její vývoj politická situace 20. století a existuje dosud propojení mezi bohatou ústní lidovou slovesností a současnou tvorbou? Na literární tradici země dvou civilizací se komparatisty B. Mönchbajara z Ústavu pro mongolský jazyk a literaturu Mongolské akademie věd ptala na půdě ulánbátarské univerzity mongolistka Veronika Kapišovská.
Úvodem bych se ráda zeptala, kde byste hledal počátky moderní mongolské literatury.
Začal bych tím, že pojmem moderní mongolská literatura se u nás označuje literatura poměrně dlouhého období – zahrnuje celé 20. století a trvá až do současnosti. Tento poměrně obsáhlý celek se pak dělí na menší úseky orámované historicko-politickými událostmi, které vývoj literatury ovlivňovaly.
Zárodky naší moderní literatury sahají k představitelům mongolského národního obrození 19. století, kdy bylo Mongolsko pod nadvládou mandžuské dynastie Čching. K důležitým mezníkům faktického počátku jejího vzniku ale patří pád dynastie Čching v roce 1911 a vytvoření teokratické monarchie v čele s osmým dževdzundamba chutagtou neboli bogdgegénem. Literatura tohoto období výrazně čerpala z tradičních kulturních a literárních kontaktů, zejména z tibetské a staroindické literatury, a nesmírný význam pro ni měl rozmach periodického tisku. Ačkoliv byla v té době spousta lidí negramotná nebo pologramotná, noviny jako Šine toľ (Nové zrcadlo) nebo Níslelín sonin bičig (Noviny hlavního města) si u pastevců bažících po novinkách rychle získaly oblibu. Vedle informativně, osvětově nebo agitačně zaměřených textů v nich dostala prostor i tradičně populární didaktická poezie nebo podobně laděná próza.
Za „průkopnické“ období se v moderní mongolské literatuře považuje období dvacátých a třicátých let 20. století, kdy především během jeho relativně krátkého vyvrcholení mezi lety 1930 a 1937 vznikla díla patřící dnes do „zlatého fondu“ mongolské literatury, jako například Charanchuj chad (Tmavé skály), Lambugajn nulims (Slzy ctihodného lamy) či lidová opera Učirtaj gurvan tolgoj (Tři smutné kopce) D. Nacagdordže, Alsyg dzorison altan dzagasny ülger (Pohádka o zlatých rybkách na cestě do dalekého světa) S. Bujannemecha a celá řada dalších. Tvorba „otců“ naší moderní literatury – D. Nacagdordže, S. Bujannemecha, Ši. Ajúše, M. Jadamsürena, B. Rinčena, C. Damdinsürena, D. Namdaga a dalších, tehdy vesměs třicátníků, byla jen zlehka, pokud vůbec, dotčena nějakým ideologickým nánosem. Tito autoři do své tvorby přetavili svou ryze mongolskou náturu a dokázali využít znalost původního, předrevolučního kulturního prostředí i nově nabytých zkušeností se západní kulturou, které získali na studiích v zahraničí, hlavně v Rusku, ale v některých případech také v Německu. Jejich tvorba, ještě bez vlivu socialistického realismu, je svébytná a sálá z ní duchovní svoboda, podobná té, kterou známe dnes.
Jaký dopad měl příklon Mongolska ke komunismu?
V roce 1937 v Mongolsku kulminovaly politické a protináboženské represe prováděné po vzoru stalinských čistek v Sovětském svazu. Část autorů aktivních ve třicátých letech přišla o život nebo byla vězněna a pronásledována. Byli i takoví, co se zradikalizovali a byli naopak přesvědčeni o správnosti prosazování ideologických norem v literatuře. Nová generace, která přišla po roce 1937, už neměla takový rozhled, znalosti ani zápal, a nadto ji svazoval strach a ideologický diktát. Tento stísněný stav paradoxně pomohla uvolnit druhá světová válka, díky níž se pozornost odklonila jinam. Mongolsko stálo na straně Sovětského svazu a jako spřízněná země mu po dobu války téměř na hranici svých možností vypomáhalo dodávkami masa, potravin, kožešin a vojenské techniky. Pro literaturu tohoto období je typická buď bezmezná oslava udatnosti Sovětského svazu, popřípadě verše přivolávající zhoubu na Hitlera ve stylu tradičního žánru charál, „prokletí“, nebo sem tam nějaká bajka o porážce zlého démona statečným bohatýrem. Tyto texty měly mimo jiné povzbudit obyčejné lidi, kteří, například, z deseti kusů dobytka odevzdávali devět na frontu, a udržovat v nich pocit hrdosti a sounáležitosti s lidem Sovětského svazu.
Dozvuky těchto nálad v literatuře přetrvávaly ještě nějakou dobu po válce, než se od poloviny padesátých let začala pozvolna prosazovat nová, silná generace autorů, povětšinou absolventů sovětských vysokých škol. Ti na rozdíl od autorů předchozích období kladli důraz na psychologii postav, na jejich vnitřní svět, myšlenky a prožitky. Byla to svým způsobem nová vlna, která s sebou přinesla zároveň duševní klid, pohodu a harmonii a také nové náměty a témata. Jedním z nich je například reflexe kočovnického vnímání smrti jako přirozené součásti života. Tento motiv zpracovaný v básni B. Javúchulana Techín dzogsól (Kozorožčí skála) z roku 1969 vyznívá ještě intenzivněji díky paralele ze světa přírody, konkrétně starému kozorožci, kterého z kočoviště své rodiny v údolí pod skálou pozoruje starý lovec. Když totiž kozorožci cítí, že se blíží jejich konec, vylezou na vyvýšené místo a odtud se naposledy pohledem rozloučí s rodným krajem. V mnoha dalších ohledech se literatura za socialismu samozřejmě pohybovala v přesně vymezených hranicích a témata se proměňovala podle toho, co bylo právě aktuální, takže se psalo o obdělávání celin, zakládání JZD, budování průmyslu, o švadlenách, lékařích, učitelích, studentech a podobně.
Jaký je vlastně dnes v Mongolsku postoj vůči literatuře období socialismu?
Jako celek zavržena nebyla. Souvisí to asi také se vkusem čtenářů. Tato literatura je blízká generaci padesátníků a starších, kteří socialismus zažili, a tak odpovídá jejich estetickému vnímání. U mladší generace jsme ale svědky zcela odlišného pohledu, a to i v případě skutečně hodnotných děl, která patří ke klasice moderní literatury, jako například román Průzračný Tamir Č. Lodojdamby z roku 1961. Dnešní mladí lidé vyrůstají v jiném světě a dobové reálie a hodnoty těchto děl jsou jim i přes výklad rodičů nebo učitelů velmi vzdálené. A když už je číst musejí, vyhledávají spíše audioknihy nebo zjednodušené verze.
Jiné je to už v oblasti literární historie. Zde došlo k přehodnocení periodizace moderní literatury zavedené za socialismu, včetně pokřiveného pohledu na její vznik. Oficiální výklad jejích počátků totiž před rokem 1990 vyzníval tak, jako kdyby moderní literatura vznikla z čista jasna, div že ne hned druhý den po socialistické revoluci v roce 1921, bez návaznosti na předchozí období. Až od devadesátých let pak postupně vyplouvají na povrch informace o životních osudech a díle některých dříve politicky nepohodlných osobností ze začátku století, které velkou měrou přispěly k formování naší moderní literatury. K takovým patří například publicista, literát a později první mongolský premiér D. Bodó, publicista, spisovatel, básník, dramatik a literární teoretik S. Bujannemech nebo spisovatel, básník a dramatik M. Jadamsüren a mnozí další.
A co současná literatura?
V roce 1990 došlo k pádu komunistického režimu a obrovským změnám ve všech oblastech života společnosti. Ty s sebou přinesly demokracii a s ní spojenou svobodu a volnost, i když určitou dobu trvalo, než si lidé na nové podmínky a příležitosti zvykli. Také byla zrušena cenzura a otevřela se dříve zapovězená témata, například Čingischán, buddhismus, mongolské písmo a mnoho dalších, jejichž reflexe se objevovaly napříč všemi oblastmi kultury, ale nejvíce asi v kinematografii, divadle a populární hudbě. Literaturu devadesátých let ovládaly dva silné proudy. Jeden tvořili zralí autoři středního věku, žáci B. Javúchulana a jeho generace, kteří byli konzervativní, kriticky se stavěli ke změnám probíhajícím ve společnosti a ve své tvorbě upřednostňovali orientaci na východní kulturu a pro ni příznačnou symboliku, paralelismus a vnímání lidské duše. V opozici proti nim stáli mladí, začínající autoři, vesměs pocházející z městského prostředí, což je v mongolském prostoru stále velmi mladý fenomén. Tito autoři odmítali socialistický realismus a vyznávali svobodu při hledání své vlastní tvůrčí cesty bez jakýchkoliv omezení stran žánrů, stylů a témat. Ačkoliv se oba tyto proudy někdy po roce 2000 rozpadly a část jejich členů se později věnovala jiným aktivitám v oblasti kultury, myslím, že jejich dílo se stalo solidním základem dnešní literatury.
V současnosti máme velmi pestrou, rozmanitou literaturu, autoři se nebojí experimentovat, využívat fantazii, abstrakci nebo hledat inspiraci v zahraniční, klasické i ústní literatuře nebo v reálném životě. Je pro ni typické lyrické zabarvení vnitřní reflexe, často velmi intimní, Mongolům obecně vlastní láskyplný vztah k rodné zemi a rostoucí důraz na kočovnictví, protože v tom spatřujeme svou výjimečnost. Trvalé oblibě se těší historická témata, k těm z dávné a slavné minulosti přibylo postupné otevírání tíživých momentů relativně nedávné minulosti. Současní autoři, z nichž mnozí mají vskutku široký záběr, jako G. Ajúrdzana, D. Galsansüch, Lchagvasüren, D. Urianchaj, D. Batbajar, D. Códol, D. Norov, L. Öldzítögs, C. Chulan a další, dokázali vtisknout své tvorbě osobitou, nezaměnitelnou tvář. Díky tomu je dnešní literární scéna velice bohatá a různorodá.
O Mongolech se ví, že mají velmi bohatou ústní lidovou slovesnost. Existuje nějaké propojení mezi ústní lidovou slovesností a moderní literaturou?
Ne všem mým kolegům by se líbilo, co teď řeknu, ale pro mentalitu kočovných národů je ústní slovesnost ze své podstaty přirozená. Tradici psané literatury jsme převzali od národů s rozvinutou písemnou kulturou a odlišnými společenskými vztahy. Bohatá klasická psaná literatura, která díky tomu vznikla, do sebe vstřebala spoustu prvků naší ústní slovesnosti. A platí to i pro moderní literaturu. Projevuje se to na každém kroku – od jazykových a uměleckých prostředků až po některé postupy a celé formy. Což je typicky například hojně využívaná forma pohádky. Ostatně, co jiného než pohádka je třeba všude tolik populární fantasy literatura?
Kromě toho je v naší literatuře někdy patrný ostře vyhraněný kontrast dobra a zla. Souvisí to jak s ústní slovesností, tak se samotným vnitřním nastavením Mongolů. Kočovníci totiž žijí v úzkém kontaktu s přírodou, považují ji za živou. Přírodní síly vnímají jako dobré, které si lze naklonit, nebo zlé, které mohou přinést neštěstí – třeba vlky nebezpečné pro dobytek –, a ty je třeba zažehnat. Víra v sílu slova je proto v naší kultuře velmi silná.
Možná právě kvůli tomu, jak je naše literatura provázaná s ústní slovesností a kočovnickým způsobem života, není právě nejjednodušší pro překlad do cizích jazyků, a tak může být pro zahraniční čtenáře těžké jí porozumět.
Nejen ve vztahu k tématům, ale i z hlediska jazyka je mongolština bohatá na kulturně podmíněná tabu. Jak se to má v literatuře?
Obecně se má za to, že do literatury nepatří vulgarismy. A když už, tak s citem, jen pokud je to nutné kvůli přesvědčivosti situace nebo postavy. Ostatně i to je určitý kulturní jev, který je záhodno podchytit a zachovat. V zacházení s nadávkami byl mistr například B. Rinčen, který s jejich pomocí dokázal znamenitě vystihnout záporné postavy. Sprostá slova frekventovaná v hovorovém jazyce se běžně objevují v populárních scénkách žánru chošin šog, comedy art, nebo textech písní některých, spíše mladších, rockových kapel. V textech zavedených skupin nebo uznávaných spisovatelů a básníků už tolik běžné nejsou.
Je pro mongolské autory složité se prosadit?
Na regionální úrovni nebo při institucích, často například při univerzitách, dnes působí poměrně hodně literárních sdružení a spolků. Tyto spolky pořádají různé literární akce, soutěže nebo prezentace prózy či poezie, které jsou pro jejich členy dobrou příležitostí, jak o sobě dát vědět. Výborným odrazovým můstkem může být i účast v některé prestižní celostátní literární soutěži, které pořádá Svaz mongolských spisovatelů. Pravidelnou soutěží v poezii je Bolor com (Křišťálový pohár), v krátké próze pak soutěž s názvem Utgyn čimeg (Ozdoba smyslu). Autorům v různých kategoriích je také každoročně udělována cena Altan öd (Zlaté pero). Vedle nezanedbatelného finančního příspěvku získávají ocenění autoři reálnou možnost, jak se dostat do povědomí čtenářů.
Mimo to u nás už tradičně bývá zvykem, že začínající autor osloví nějakého renomovaného spisovatele nebo básníka a požádá ho o vedení a zpětnou vazbu ohledně své tvorby. V podstatě to znamená, že ho požádá, aby se mohl stát jeho žákem. Někdy to s sebou ovšem může nést určité riziko, že se umělecký styl učitele až moc silně podepíše na tvorbě žáka.
A jak se to má v Mongolsku s nakladateli? Pomáhají autorům při vstupu na knižní trh?
Především je třeba si uvědomit, že knižní trh Mongolska s třemi a půl miliony obyvateli je velmi malý. Dle mého u nás působí příliš mnoho nakladatelství. Doslova jen pár z nich se zaměřuje výhradně na krásnou literaturu. Většinou jsou však nakladatelé nuceni přemýšlet komerčně, což v praxi znamená, že vyhledávají nebo si sami objednávají spíše atraktivní tituly, například politické memoáry. Vydání takových knih pak obvykle ještě doprovází rozsáhlá marketingová kampaň. Jinak si autoři knihy často vydávají na vlastní náklady nebo s přispěním sponzorů. Nakladatelství se silnou pozicí na trhu si knihy velice pečlivě vybírají a téměř se nestává, že by vydala nekvalitní titul; u některých malých nakladatelství ovšem často jakékoliv redakční posouzení chybí. Dalším rysem našeho malého trhu je, že krásná literatura u nás vychází v poměrně malých nákladech, které se můžou pohybovat v rozmezí pěti až šesti set výtisků. Naproti tomu již zmíněná komerčnější literatura vychází běžně i v nákladu přes deset tisíc výtisků a počítá se s tím, že jen zhruba polovina výtisků se skutečně prodá, zatímco zbývající část se rozdá. Z toho je vidět, jak moc je přízeň čtenářů a poptávka po knihách pro spisovatele a básníky důležitá.
O Mongolsku se často hovoří jako o zemi dvou civilizací, o kočovnících a městské společnosti. Lze to takto vnímat i ve vztahu k literatuře?
Řekl bych, že nejde jen o rozdíly dané odlišným způsobem života, ale také o obrovské společenské odlišnosti vyplývající ze specifik naší společnosti a jejího vývoje po roce 1990. To samozřejmě zahrnuje i rozdíly ve vzdělání a potažmo ve zkušenostech, vidění světa, vnímání hodnot, estetickém cítění a literárním vkusu. Do literatury se tyto rozdíly promítají tak, že bychom možná mohli hovořit o existenci venkovské literatury.
Po staletí byla pevnou součástí mongolské literární tradice překladová literatura. Neméně důležité místo měla i během 20. století, kdy mongolským čtenářům zprostředkovala spoustu významných děl světové literatury. Soudě podle nabídek knihkupectví se zahraniční knihy překládají poměrně ve velkém i dnes. Je zahraniční literatura pro mongolské autory konkurence, nebo zdroj inspirace?
Zájem o překladovou literaturu po určité stagnaci zvedlo kolem roku 2008 vydání padesátidílné série výběru světové literatury z iniciativy překladatele a bývalého prezidenta N. Enchbajara. Velkou zásluhu na vydávání zahraniční literatury dnes rozhodně mají naši největší nakladatelé, kteří sledují dění v oblasti literatury ve světě, například díla laureátů Nobelovy ceny nebo světové bestsellery. Překladová literatura navíc vychází ve velmi pěkných vydáních. Inspiraci čtenářům často poskytují sami naši přední autoři a autorky, když se v rozhovorech svěřují, co rádi čtou. Přidává jim na vážnosti, zmiňují-li zahraniční autory. Když například publicista B. Batbajar, známý spíše pod autorským jménem Bábar, vyprávěl v jednom rozhovoru o „dobrém vojáku Švejkovi“, snažil se každý si knížku aspoň prolistovat, aby nebyl považován za nevzdělance. Tím se samozřejmě kredit zahraniční literatury zvyšuje. Takže rozhodně lze říci, že překladová literatura je pro mongolskou literaturu inspirací, podnětem pro její další rozvoj a obohacování. Je ovšem potřeba brát v potaz kvalitu překladu, ale to už je jiná otázka.
V zahraničí dlouhodobě žijí poměrně velké komunity Mongolů. Jsou mezi nimi nějací básníci nebo prozaici? A pokud ano, jak jsou jejich díla vnímána doma v Mongolsku?
To je moc pěkná otázka. Po pádu komunistického režimu, od devadesátých let minulého století, když začalo být možné bez omezení cestovat, odešlo do zahraničí mnoho Mongolů. Zpočátku bylo běžné přesvědčení, že mongolský člověk je pevně spjat se svou rodnou zemí a že se na sklonku života musí vrátit, aby zde „složil kosti“. Jenže lidé se postupně v zahraničí adaptovali, zabydleli, založili si rodiny, rodili a vychovávali děti, které už vyrůstaly v odlišném kulturním prostředí. V různých zemích vznikly různě početné mongolské diaspory – v Evropě žije například nejvíce Mongolů v Maďarsku, Polsku, Česku nebo ve Švédsku. Velmi silná je mongolská komunita v USA a v Jižní Koreji. Řada Mongolů se i v zahraničí dál věnuje svým dovednostem nebo koníčkům, které si přinesli z Mongolska, například tradiční mongolské medicíně, šití mongolských oděvů, hudbě a podobně.
Nejinak je tomu s literaturou. Autory a autorky píšící ze zahraničí lze sledovat na jejich webových stránkách nebo přes Facebook. Svou poezií takto vešla do povědomí mongolských čtenářů například básnířka B. Enchtujá, žijící ve Švédsku, povídkami a literaturou pro děti třeba prozaička a novinářka Ch. Bolor-Erdene, pobývající ve Francii. Její knížky tam vyšly také ve francouzském překladu. V USA dokonce působí Literární spolek Mongolů v Americe a spousta dalších krajanských organizací, které se svými aktivitami snaží zachovat jazyk a kulturu u mongolských dětí. Mimochodem, Š. Bátar, jeden ze současných mongolských prozaiků žijících v USA, uvádí právě toto jako hlavní motiv, který ho inspiroval k napsání jeho prvotiny, knihy vzpomínek na dětství na mongolském venkově pod názvem Miní össön Mongol achuj (Mongolsko mého dětství).
Pokud jde o tvorbu, smýšlení nebo pocity, které se v jejich tvorbě odrážejí, Mongolové v zahraničí se z mého pohledu nijak zásadně neliší od mongolských autorů doma v Mongolsku. Jiné je to už ale třeba v případě německy píšícího Č. Galsana. Ten pochází z Bajanölgíského ajmaku, z tuvinské rodiny, a ve své tvorbě zpracovává zážitky z dětství hluboko v lůně přírody, přičemž se opírá o svou znalost kočovnické kultury a šamanských tradic, neboť sám je také šamanem. V zahraničí má velké renomé, protože svými originálními díly dokázal zaujmout německého čtenáře, přiblížit mu nový, dosud nepoznaný svět a kulturu a přispět k obohacení německého jazyka. Obdržel několik mezinárodních ocenění, z nichž nejvýznamnější jsou asi Cena Adelberta von Chamissa a Cena Heimita von Doderera, které se udělují na základě velmi přísného výběru. Osobně bych rád viděl více mongolských autorů píšících v jazyce země, kde žijí, i když nepochybuji o tom, že by to pro ně byla určitě obrovská výzva, jak po stránce jazykové, tak z hlediska volby tématu.
Bátardžavyn Mönchbajar (* 1974, Ulánbátar) je literární vědec. Po absolvování studia mongolského jazyka a literatury na Státní vysoké škole pedagogické v roce 1996 pokračoval ve studiu na Mongolské státní univerzitě, které ukončil v roce 1999 obhajobou diplomové práce na téma vývoje typologie mongolské povídky. V roce 2006 obhájil na Ulánbátarské univerzitě doktorskou práci, v níž se věnoval zkušenosti zpracování dokumentů v moderní mongolské literatuře, na základě čehož mu byl udělen titul Ph.D. Od roku 1999 působí na Ústavu pro mongolský jazyk a literaturu Mongolské akademie věd, kde se zabývá literární teorií, literární komparatistikou a mongolskou literaturou 20. století. Je autorem deseti monografií a spoluautorem knih Mongolyn uran dzochiolyn tajlbar toľ (Výkladový slovník mongolské literatury), Mongol utga dzochiolyn nevterchí toľ (Encyklopedie mongolské literatury) a Mongolyn orčin üjín uran dzochiolyn tűch (Dějiny moderní mongolské literatury). Poslední zmíněná publikace představuje závěrečnou část čtyřsvazkového díla zpracovaného kolektivem autorů, které zachycuje historii mongolské literatury a které svým rozsahem a významem navazuje na dřívější odborné práce významných literárních historiků jako C. Damdinsüren nebo D. Cerensodnom.
Veronika Kapišovská (* 1969), autorka koncepce tohoto čísla, působí v Ústavu asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde vyučuje mongolštinu a mongolskou literaturu. Odborně se věnuje především jazykům, literatuře a kultuře mongolských etnik a jejich kontaktům s jinými jazyky, literaturami a kulturami. Vedle toho se zajímá také o dějiny československo-mongolských vztahů ve 20. století, historické fotografie se zaměřením na Mongolsko a tlumočí z mongolštiny a ruštiny.