Marta Pató
Od 9. října tohoto roku je spisovatel László Krasznahorkai (* 1954) nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Mezi náročnými čtenáři maďarské literatury vyvolala tato zpráva velikou radost, vůbec ale nešlo o překvapení. Na literární nobelovku pro maďarského autora se čekalo celých dvacet let. Do užší nominace se vedle Krasznahorkaiho opakovaně dostával například i Péter Nádas s romány Kniha pamětí (1986, česky v překladu Anny Valentové 1999) a Paralelní příběhy (2005, slov. 2009). Od roku 2000 si bylo možné v sázkových kancelářích vedle Nádase a Krasznahorkaiho vsadit také na Pétera Esterházyho (1950–2016). Vůbec první Nobelova cena za literaturu přitom byla spisovateli píšícímu maďarsky udělena teprve před třiadvaceti lety, roku 2002.
Kdo alespoň trochu sleduje současné autory posledních padesáti let, musel si všimnout, jak je na tom maďarské písemnictví dobře. Již v sedmdesátých, a ještě výrazněji pak v osmdesátých letech minulého století vyšly pozoruhodné beletristické texty, jejichž autoři vpravili čtenáře vyrostlé na kvalitní moderní literatuře a zakotvené v tradici nyugatovské kulturní rezistence vůči barbarství do náročných textů maďarské postmoderny. Když se pak maďarská kulturní obec koncem let devadesátých chystala na čestné hostování na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem, měla skutečně co nabídnout. A byla to právě skvělá, komplexní prezentace literatury, hudby, výtvarného umění a filmu ve Frankfurtu v roce 1999, co prolomilo dosavadní izolaci literatury směrem na Západ a uvedlo maďarské autory na světový trh. Na základě smluv se zahraničními, především německými nakladatelstvími bylo do podzimu 1999 vydáno doposud nevídané množství překladů špičkových autorů: k veletrhu se váže náhlý vzestup popularity knih Sándora Máraiho (1900–1989) i následná Nobelova cena udělená roku 2002 Imremu Kertészovi (1929–2016) za román Člověk bez osudu (1975, č. v překladu Kateřiny Pošové 2003).
Fenomén Frankfurt zapůsobil na dlouhá léta dopředu, projekty chystané původně na veletrh potvrdily svůj smysl a daří se jim užitečně působit do dnešních dní. Roku 1998 byla například pod patronací budapešťského Petőfiho muzea literatury vytvořena volně přístupná Digitální literární akademie (DIA), internetová databáze nejlepších současných autorů, v níž překladatel najde celé autorské dílo fulltextově. Je to nedocenitelná možnost zorientovat se v tom nejlepším, co v maďarštině vzniká. Krasznahorkai má v této databázi sto dva digitalizovaných textů. Státní podpora určená zahraničním nakladatelům pak přispívá na překladatelský honorář. Výjimečnou institucí je i nadační Překladatelský dům, který byl pro překladatele krásné literatury z maďarštiny otevřen roku 1998. Péter Rácz, který tento projekt dvacet osm let spravuje, s oprávněným dojetím v těchto dnech připomněl, že v tomto tichém a krásném domě obklopeném zahradou vznikla většina překladů Krasznahorkaiho do cizích jazyků. Bez cílené a promyšlené podpory totiž kvalitní překlady nevzniknou. U malých jazyků, malých literatur a malých oborů, které za velmi obtížných podmínek pečují o výchovu široké škály odborníků včetně špičkových překladatelů, je to zvláště patrné.
V českém a slovenském překladu máme díky této podpoře, zejména ale díky překladatelkám Simoně Kolmanové, Anně Okrouhlé, Timee Beck a Gabriele Magové zatím alespoň zásadní Krasznahorkaiho romány Satanské tango (1985, č. 2003), Melanchólia vzdoru (1989, slov. 2020), Od severu hora – Od jihu jezero – Od západu cesty – Od východu řeka (2003, č. 2008) a výbor povídek Svet beží (2013, slov. 2024). Obě česká vydání jsou však dávno rozebraná a jen těžko sehnatelná i po antikvariátech. Nezbývá než doufat, že udělení Nobelovy ceny pomůže tuto mezeru zase trochu zacelit.