Martina Mecco
„Ať poezie může žít a rozkvétat / v jejich zemích a v jejich jazycích,“ vyzývá Andrej Chadanovič v básni Poetic Center (Poetické centrum). Tyto verše lze chápat jako shrnutí dvou základních tendencí současné běloruské literatury: na jedné straně stojí odpor vůči režimu Aljaksandra Lukašenky, na druhé mnohojazyčnost tohoto literárního prostředí.
Politologové často označují masové demonstrace let 2020–2021 za klíčový zlom v dějinách Běloruska. Rozsáhlé protesty tehdy reagovaly na šesté znovuzvolení Lukašenky prezidentem – tento politik stojí v čele země nepřetržitě od roku 1994.
Režim odpověděl na odpor proti pokračování Lukašenkovy autoritářské vlády dalším výrazným zpřísněním represí. Tyto zásahy se nevyhnuly ani kulturní sféře: řada intelektuálů byla uvězněna, jiní museli opustit zemi. V důsledku toho vznikla nová konfigurace běloruského literárního prostoru. Literatura, která už nemohla – slovy Chadanoviče – „rozkvétat“ ve vlastní zemi, byla nucena hledat nové možnosti růstu v emigraci.
Současná běloruská literatura se tak v těsném propojení pohybuje mezi domovinou a exilem. Po roce 2020 přitom kontext emigrace nabyl mimořádného významu. Pro zjednodušenou mapu exilového literárního prostoru lze zmínit čtyři hlavní centra: v Praze působí nakladatelství VESNA, v Londýně Skaryna Press, v Berlíně hochroth Minsk a ve Varšavě Mjane Njama. Každé z nich se profiluje mírně odlišně.
Nakladatelství hochroth Minsk se specializuje především na poezii a publikuje texty jak v originále, tak v překladu. Příkladem může být vydání básní ukrajinského autora Serhije Žadana nebo český překlad sbírky Dmitrije Strotseva Poetičeskij reportaž (Poetická reportáž), která v roce 2024 vyšla v dvojjazyčné verzi s polským překladem. Mjane Njama se zaměřuje na běloruskou prózu psanou rusky i bělorusky, vydalo například román Sergeje Kravčenka Zabyt’ v električke (Zapomenout v příměstském vlaku, 2023) a v těchto dnech vychází kniha Aleny Pjatrovič Sini dom: Maja gistoryja Vicebska (Modrý dům: Můj příběh Vitebsku). Skaryna Press vydává původní běloruskou literaturu i překlady – například antologii queer běloruské literatury Mal’cy vychodzjac’ z-pad kantrolju (Kluci se vymykají kontrole, 2023).
Uvedená nakladatelství představují pouze část širšího a komplexnějšího systému, který se udržuje především díky intenzivní společenské a kulturní spolupráci. Jedním z důkazů této spolupráce je literární festival PRADMOVA, jenž se každoročně koná v různých městech v Litvě, Polsku, Německu a Česku (vloni se poprvé pořádal i v Praze).
Běloruská literatura je zároveň výrazně mnohojazyčná. Její autoři a autorky píší v různých jazycích, mezi nejvýznamnější patří běloruština, ruština, ukrajinština, polština a jidiš. K nim se přidávají i jazyky méně frekventované, avšak neméně důležité, jako je němčina, angličtina, čeština či norština. V některých případech se s touto mnohojazyčností pracuje přímo uvnitř jednoho díla.
Příkladem může být básnická sbírka Mariny Hobbel (ně)magčymasc’ pis’ma / (im)possibility of writing ([ne]možnost psaní, 2024). Básně psané v letech 2021–2024 střídají tři jazyky: ruštinu, běloruštinu a jazyk emigrace – norštinu. Prostřednictvím této jazykové dynamiky autorka zprostředkovává různé typy zkušeností a existenciálních poloh. Další příklad, tentokrát z oblasti prózy, představuje kniha Volhy Kascjuk Dubovye jabločki (Dubová jablíčka, 2025). Autorka zde realizuje textový experiment, v němž se ruština – jazyk sdíleného minulého prostoru – postupně vytrácí a ustupuje běloruštině. Takto se jazyk stává nositelem paměti, identity i proměny.
Současná běloruská literatura tedy prokazuje mimořádnou odolnost a schopnost přizpůsobení. Politická krize donutila autory a autorky opustit vlast, v exilu ovšem nacházejí nové prostory pro sebevyjádření a tvůrčí růst, přičemž si stále uchovávají hluboké spojení s Běloruskem. Do budoucna má tato literatura potenciál stát se významným mezinárodním hlasem, a to zejména díky náročné, ale nepostradatelné překladatelské práci, která nás čeká.