Tereza Jiroutová Kynčlová

Ilustrace Alžběta Zemanová

Mexicko-americká hranice představuje podle chicanské autorky Glorie Anzaldúi „zející ránu“ mezi třetím a prvním světem. Region poznamenaný kolonialismem, násilím kartelů i represemi vůči migrantům umožňuje šíření „epidemie“ femi(ni)cid, strukturálně podmíněných vražd na ženách. Fenomén, který zrcadlí hluboké společenské i rasové nerovnosti, nachází odezvu v literatuře, popkultuře i chicanské detektivce. Jakým způsobem se tragická realita Ciudad Juárezu promítá do umělecké tvorby?

 

Mexiko je neodmyslitelným „Druhým“ Spojených států a mexicko-americká hranice je patrně nejvlivnějším fyzickým prostorem, epistemologickým pojmem, politickým nástrojem či symbolickým znakem, který utváří identity a životní podmínky (zdaleka nejen) v tomto regionu. Gloria Anzaldúa, jedna z ikon chicanské ženské literatury, označila mexicko-americkou hranici za „zející ránu, kde se třetí svět odírá o první a krvácí“[1]. Třebaže Anzaldúa ve svých textech vždy připomíná chudobu a tristní materiální podmínky, které panují v pohraničí, a to bez ohledu na to, zda se člověk pohybuje na jižní či severní straně hranice, její pojetí se ujalo spíše jako metafora pro diskriminační práci s rozdílem. Autorka chtěla ale svým chápáním hranice nahlodat stávající dualistické a hierarchické myšlení a nasvítit nesmírnou kulturní, sociální a hodnotovou různorodost, jíž dávají arbitrární čáry v mapě vzniknout ve skutečném světě. Zároveň však vždy upozorňovala na to, že místní přeshraniční jedinečnost, jež je historicky poznamenaná nejprve španělským a následně americkým osadnickým kolonialismem, se bohužel vždy rodí z různých forem násilí. 

Mexicko-americké pomezí – řečeno s Anzaldúou – krvácí denně. Ať už je to v důsledku agresivních zásahů vůči migrantům a migrantkám, konfliktům mezi kartely či při směně zboží a drog. Specifikem v oblasti texaského El Pasa a přes řeku ležícího Ciudad Juárezu je však takzvaná epidemie femi(ni)cid. Tento fenomén si samozřejmě našel cestu vedle populární kultury – ostatně vzpomeňme v českém kontextu letošní úspěšný seriál Monyová – samozřejmě také do literatury. 

Plav vydal v roce 2025 číslo věnované femicidě, tedy specifické formě genderově podmíněného násilí, kdy – jak uvádí Diana Russell, která prostřednictvím tohoto pojmu poukázala na strukturální podmíněnost této formy násilí – je „žena či dívka zavražděna z důvodu, že je žena“[2]. Od té doby se definice pojmu rozšířila a prohloubila, aby lépe odpovídala místním společenským a kulturním kontextům. Nicméně právě násilí na ženách, jež prostoupilo region mexicko-americké hranice, dalo vzniknout termínu feminicidio, jehož španělská verze vedle genderové podstaty vraždy zpřítomňuje podmínky související s kolonialitou, tedy přetrvávajícími společenskými normami, které skupiny obyvatelstva vyčleňují navíc skrze rasové, třídní a další příslušnosti. 

Femi(ni)cidy jsou v mexicko-americkém pohraničí spojovány ponejvíce se Ciudad Juárezem. Právě do tohoto města byla od druhé poloviny devadesátých let soustředěna masívní výstavba celé řady výrobních linek (maquiladoras), které nadnárodním společnostem nabídly levnou ženskou práci a levnou mexickou pracovní sílu. Stalo se tak v roce 1994 v souvislosti s nabytím účinnosti Severoamerické dohody o volném obchodu mezi Kanadou, Spojenými státy a Mexikem.

Juárezské femi(ni)cidy se do společensko-kulturního povědomí dostávaly jen velmi pomalu a téma do literatury vstoupilo až v nultých letech. Jistou reflexi ženského údělu v juárezských továrnách a ulicích nabídl již v roce 1995 Carlos Fuentes v povídce Malitzin de las maquilas z knihy La frontera de cristal. Fuentes vnímá, že vstup na pracovní trh ženy emancipuje a skýtá jim možnost lépe řídit své osudy, jeho text však dává najevo, že autor preferuje spíše tradiční uspořádání ženských a mužských rolí. Primárně se však vymezuje vůči globalizačním procesům: oproti Kanadě a USA je to Mexiko, které je zatíženo externalitami průmyslové výroby a devalvováno jako zdroj levné práce. Fuentesovým tématem tedy nejsou femi(ni)cidy, které se ale současně s vydáním knihy začínají v regionu odehrávat. 

Časově prvním literárním zpracováním tématu je proto rozsáhlý román o pěti knihách 2666 Roberta Bolaña, vydaný v roce 2004, jenž se ale překladu od angličtiny dočkal až v roce 2008. (Česky dílo vydalo Argo roku 2012 v překladu Anežky Charvátové.) Na samotné americké půdě jsou tedy juárezské vraždy poprvé uchopeny v detektivním románu Desert Blood: The Juárez Murders (Krev v poušti: vraždy v Juárezu) z roku 2005 od chicanské spisovatelky, profesorky literatury a feministické aktivistky Alicie Gaspar de Alby. Sama autorka pochází z El Pasa a ve svých biografických esejích vzpomíná, jak byla zděšena událostmi, které se odehrávaly doslova za rohem od míst, kde vyrůstala: „El Paso je mé rodné město a mám rodinu na obou stranách mostu [spojujícím Juárez s El Pasem] a přesto jsme nikdo nic nevěděli,“[3] říká. Z této frustrace, kterou pociťovala jako své lidské, akademické i aktivistické selhání pak vedle románu Desert Blood vzešlo několik dalších, tentokrát odborných publikací a konferencí, jež zaštítila. Jmenujme tu alespoň editovanou monografii Making a Killing: Femicide, Free Trade, and La Frontera z roku 2010. Román Alicie Gaspar de Alby pak následují další beletristická pojednání femi(ni)cid, například romány If I Die in Juárez (Pokud zemřu v Juárezu) Latina autorky Stelly Pope Duarte (2008), The Dead Women of Juárez (Mrtvé ženy z Juárezu, 2011) Sama Hawkena či Juárez: Seeds in the Desert (Juárez: Semínka v poušti, 2015) Anthonyho LaRosea. 

Desert Blood Alicie Gaspar de Alby vyrůstá z angažované tradice chicanské ženské literatury, o níž literární teoretička Tey Diana Rebolledo uvádí: „Veškeré chicanské ženské psaní je politické, poněvadž politikou, ideologií a genderovými nerovnostmi jsme obklopeny. Je výjimečné, že chicanské spisovatelky, dokonce i ty nejranější, si toto intenzívně uvědomovaly a různými způsoby se s tím utkávaly: rozpoutávaly dialog, využívaly subverze, stavěly se na odpor, psaly [v anglicky mluvící zemi] španělsky, vynalézaly, přetvářely. A to vždy s jasným vědomím toho, co činí.“[4] Gaspar de Alba hned v úvodu formuluje své cíle: „Záměrem tohoto díla není ze zločinů dělat senzaci či těžit z utrpení tolika rodin, ale odhalit hrůzy této smrtící vlny co nejširší anglicky hovořící veřejnosti. Chci nabídnout hypotézy, které jsou založeny na dosavadních výzkumech a na tom, co sama o místě vím, a také nějaké věrohodné vysvětlení pro ticho, které vraždy obklopuje. Jsem z El Pasa, rodačka z pohraničí a jedna z těch, co věří, že mlčení znamená smrt.“[5]

Pro svou otevřeně deklarovanou strategii pak volí subverzivní přístup k detektivnímu žánru. Protagonistka Ivon Villa přilétá do El Pasa, aby adoptovala dítě z Mexika, které plánuje se svou partnerkou vychovávat v Kalifornii, kde zároveň dokončuje doktorské studium literatury. V tomto ohledu hrdinka zrcadlí život autorky. Mladší sestra Ivon je však po návštěvě pouti v Juárezu nezvěstná, a protože policie zlehčuje hrdinčiny obavy, Ivon začíná po zmizelé pátrat sama. Vstupuje do kontaktu s místními dobrovolnickými skupinami, které ji seznamují s příběhy mnoha zmizelých a zavražděných žen a operují jak na mexické, tak americké straně hranice. Ivon se účastní několika takzvaných rastreos, pátrání po tělech zemřelých, která bývají často ponechána rozkladu ve spalujícím horku pouště. Ivon postupně dochází, že ačkoliv ženy umírají rukou konkrétních pachatelů, nemenší zodpovědnost za jejich smrt nesou mexické a americké státní instituce, které nevymáhají zákony a spravedlnost, androcentrické a etnické předsudky, které mladé, hnědé ženy vnímají jako sexualizované zboží a kdykoliv nahraditelné pracovní nástroje, a také korporace provozující fabriky, jež jsou lhostejné k pracovním podmínkám svých prekarizovaných pracovnic. I když Ivon nakonec svou sestru vypátrá a zachrání jí život, detektivní román zklamává běžná žánrová očekávání, neboť skutečný viník není dopaden, natož potrestán. 

Gaspar de Alba takovou vypravěčskou volbou totiž primárně poukazuje na to, že nerovnosti, které takřka nevědomě internalizujeme, když nakreslíme do našich papírových i mentálních map hranice mezi státy, mezi jednotlivými regiony či mezi lidmi, se nevyhnutelně propisují i do našich institucí, zákonů, norem a jednání. Důsledky mohou být pro některé osoby smrtelné. Takový společenský a politický apel je pro chicanskou literaturu psanou ženami typický.

 

1 Anzaldúa, Gloria. Borderlands / La Frontera: The New Mestiza. San Francisco: Aunt Lute Books, 1999. 25.

2 Russell, Diana a Roberta Harmes (eds.). Femicide in Global Perspective.  New York: Teachers College Press, 2001. 15.

3 Gaspar de Alba, Alicia. [Un]Framing the “Bad Woman:” Sor Juana, Malinche, Coyolxauhqui, and Other Rebels with a Cause. Austin: University of Texas Press, 2014. 177.

4 Rebolledo, Tey Diana. Women Singing in the Snow: A Cultural Analysis of Chicana Literature. Tucson: The University of Arizona Press, 1995. 207–208. 

5 Gaspar de Alba, Alicia. Desert Blood: The Juárez Murders. Houston: Arte Público Press, 2005. vi.