Rozhovor s Fanny Puntacou Mamani vedla Tereza Šmejkalová
Existují-li k tématu čísla skuteční odborníci a odbornice, jsou to lidé, pro něž není teoretickým konceptem. Cesta k nim nevede přes budovy institucí ani impaktovaná periodika – jejich alma mater je živý svět a náruč rodné kultury. Jak sehnat někoho, pro koho jsou kameny pořád ještě doopravdy živé, když mezi sehnatelností a živostí nejspíš logicky panuje nepřímá úměrnost? Zní to neuvěřitelně, ale stačilo se jedenkrát zeptat. A tak se stane, že voláte WhatsAppem do Peru, posloucháte strhující vyprávění, v němž se zhmotňují všechny vaše dosavadní domněnky – ještě k tomu dokonce v češtině! –, a najednou to vidíte úplně jasně: někdy se hory mohou kmotrovsky postavit i za časopis.
Můžete říct něco o sobě a o kultuře, ze které pocházíte?
Jsem z vesnice Raqchi, ležící v Andách. Nejbližší velké město je Cuzco, má už přes milion obyvatel. Raqchi je tradiční komunita, taková indiánská vesnice, která má teď tak přes sto obyvatel. Přežila i období Inků. Nevíme přesně, od kdy tu jsme. Máme hodně tradic, říkáme tomu creencias, takové historky, legendy, bytosti, v něž se u nás ještě docela věří. Hory, voda, kameny a všechno, co vidíme, pro nás má nějakou energii, nějakou živost. Doteď je uctíváme. Aspoň jednou ročně provádíme rituály a obřady, abychom si jich vážili.
Tyhle věci už děláme strašně dlouho, minimálně od doby Inků a možná i déle, ještě od doby kultur, co tady pobývaly před nimi. Přesně vám to říct nemůžu, ale má to dlouhou tradici a víceméně doteď se to udržuje.
Takové bytosti jsou třeba hory. Hory jsou u nás hodně posvátné. Samozřejmě ne každá, některé jsou pro nás významnější než jiné. A my věříme, že jsou živé. Že nás dokonce hlídají a ochraňují nás. A třeba věříme v to, že když se narodíme, tak ty hory, jež máme nejblíž, ty Apus, jak tomu říkáme, spolu dokonce soutěží. O to, která se stane naším strážcem, takovým naším kmotrem. Ale samozřejmě přesně nevíme, kdo – která hora – je třeba mým kmotrem. To já nevím.
Strážcem, kmotrem… znamená to, že hory vnímáte jako něco mužského?
U nás v kečuánské kultuře se věří v to, že existuje určitá dualita. Třeba žena/muž nebo slunce/měsíc. Takových dualit je hodně a všechno je s nimi spojené. Hory jsou pro nás mužské bytosti, a tak mohou být jenom kmotři, ne kmotry. A oproti horám máme zemi, Matku Zemi. Ta je pro nás ženského rodu, protože Matka Země dává život. Pokaždé, když něco pěstujeme, z ní nebo s ní vytěžíme nějaké jídlo.
Všechno má určité vysvětlení, v tom spočívá ta dualita. Hory nás hlídají jako náš otec, starají se o nás, aby se nám nestalo nic špatného. Matka Země se o nás stará taky, ale jinak – dává nám třeba to jídlo.
Máte ještě nějaké další takové bytosti, které jsou pro vás významné a které bychom u nás zařadili do „neživé přírody“?
Uctíváme taky vodu, protože je samozřejmě velice důležitá. Je to bytost, která nám dává život. Bez vody bychom neexistovali. U nás v horách jsou jezera, jež se uctívají. V naší komunitě jsou lidé, kteří umějí dělat rituály a obřady pro vodu. Když je sucho a neprší, napíšou nám, ať přijdeme k jezeru požádat, aby byla voda. Aby už pršelo. Tím obřadem se připomíná vodě, aby nám nikdy nechyběla.
Dělají se kromě takových hromadných obřadů třeba i nějaké rodinné nebo osobní?
Na obřady máme specializované lidi, kterým můžeme v uvozovkách říkat šamani, ale u nás se nazývají huillaq Humayoq. Vědí víc než ostatní, třeba já. Rozumějí, jak fungují rituály, jak se předávají dary bohům, jak se dělají obětiny a tak. Tohle znají jenom oni. U nás doma taky děláme obřady, hlavně pro Pachamamu, Matku Zemi. Konají se tradičně jednou ročně a taky se při nich předávají dary. U nás je předává můj táta. Myslím, že to tak je hlavně tady v naší vesnici – že každá rodina pořád dodržuje tradici poděkovat při obřadech za všechno, co máme. Ale ve městě se to dělá taky. I ve škole nebo na radnici mají někoho, kdo předává dary a pořádá obřady, aby se jim dařilo.
Je to dlouhá tradice, která se udržuje hlavně tady kolem Cuzca a v Andách. My máme pozemek a dům a to místo uctíváme. Při obřadu poděkujeme i dalším místům, která vlastníme. Vyjmenují se vždy všechna místa patřící dané rodině. Každé má svoje jméno, například maminčino místo se jmenuje Zaragoza. Tam bydlí a má domek. A tak vždycky dává dary tomu místu, Zaragoze.
Každé místo se při obřadu vyjmenuje a dávají se mu obětiny, třeba listy z koky, různé přírodní věci, jídlo. Může to být kukuřice, ta se tady hodně pěstuje – nejlepší nebo nejneobvyklejší kukuřice, co máme. Úplně obyčejná být nesmí, nemůže mít třeba dvanáct řádků. Třináct ano, ale ne dvanáct. Musí to být liché číslo. Tedy nějaká neobvyklá kukuřice.
V horách máte pořád blízko k přírodě, a naopak jste dál od vlivů vnějšího světa. Jak moc sem vlastně proniklo křesťanství? A mění se nějak vztah místních lidí k přírodním bytostem s rozvojem moderních technologií, turismu a podobně?
Když před pěti sty lety přijeli Španělé, chtěli si přivlastnit i naše hory, naše Apus. Chtěli nás ovládnout i náboženským způsobem. Takže na hory dali kříže. Věděli, že Inkové hory uctívají. A tak tam doteď stojí kříže, na těch Apus, které jsme považovali za nejvýznamnější hory. Existuje tu určitý synkretismus, takový mix katolického náboženství a našeho náboženství, co tady bylo. Ale přímo tady to není tak úplně pravda, protože když doma děláme tyhle rituály a obřady, při nichž jmenujeme ty hory, žádné kříže nepoužíváme. Nevzpomínáme na Ježíše Krista, ale připomínáme si vždycky hory jako nejvyšší bytosti žijící kolem nás. Prostě to není mix. Synkretismus je to spíš dole ve městech, v Cuzcu, tam postavili kostely. Už tam nezůstalo nic z toho, co mohli Inkové dříve uctívat. Jsou tam jenom kostely.
Dá se říct, že hory se uctívají už jenom ve vesnicích. Věří na ně už jen lidé jako my, kteří dělají tyhle obřady. Ale teď už se to i tady hodně civilizovalo a ty hory se tu ničí. V některých místech jsou ještě nedotčené, ale je jich málo. Jen úplně na horách, tam, kde to je opravdu pět nebo šest tisíc metrů nad mořem. Hodně se staví domy a všechno se strašně moc ničí. Lidé nic nerespektují. Dokonce ani santuarios o parques nacionales, to jsou přírodní rezervace, místa, jež by se měla ponechat nedotčená. Ale několikrát už se dokonce i tohle prodalo. Místním komunitám to přináší problémy.
Můžete přiblížit, jak vypadá každodenní život člověka, který vnímá celý svět kolem sebe jako živý?
Máme hodně příběhů pro děti: o zvířatech, třeba o kondorech, kteří žili na horách a přeměňovali se… Lidé jsou tady hodně pověrčiví a jevy kolem sebe chápou jako propojené, jedna věc pro ně ohlašuje druhou. Ale i mně se to stalo, opravdu se to takhle stává. Třeba když cítíte, že něco smrdí jako skunk, lidé si to vykládají tak, že někdo umírá nebo umře. Jsou to trochu nesmysly, ale občas to tak prostě může být. Třeba když prší nebo když má pršet, tak navlhne cukr. Navlhne a pak opravdu hodně prší. Anebo když se kočička myje, když si určitým způsobem myje obličej, tak pršet nebude.
Praktikuje se tu taky přírodní lékařství. Někde třeba upadnete a začne vás jen tak bolet nějaká část těla, třeba ruce. A bolí vás pořád. Nevíte, čím to je. Chodíte po doktorech, byli jste na rentgenu – a nevíte. Pořád to cítíte, prostě vás to bolí a bolí. Tak vyhledáte lidi, kteří tyhle věci umějí. Vy byste jim říkali šamani. Prostě jsou lidé, kteří to umějí vyšetřit, zjistit, co se stalo. Mají koku, podívají se na to a řeknou vám, že jste upadli na určitém místě a musíte zaplatit horám. Tomu místu. Protože to je místo, které žádá nějakou věc. A musíte tam udělat obřad a zaplatit, třeba nějakým malým zvířátkem. Když zaplatíte, tak vás to přestane bolet. A to se stává často. I mně se to stalo.
Jak to probíhalo?
Dřív jsme nevařili na plynu. Musela jsem chodit pro dříví do lesa. A jednou jsem někde upadla a pak jsem nemohla chodit. Strašně mě bolely kyčle. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu. Tak jsme šly k jedné paní, která tyhle věci znala, a ona mi pomohla. Hodně se tu věří na moc blesků. Když do vás uhodí blesk, stanete se důležitým člověkem, jenž umí třeba rozumět přírodě. A ona měla jizvy od blesku. Takže maminka mě za ní vzala a ona mě ošetřovala. Říkala: No to je jednoznačné, ty jsi upadla tam a tam, musíme se na to podívat. Měla takový postup s použitím nějakých rostlin a tuků, kterým mi pomohla. A pak ještě dělala obřad. Tam, kde jsem upadla. Potom mě to přestalo bolet. Nebo to přestalo samo, nevím. Ale od té doby jsem bolest necítila. Jsou místa, jež jsou nedotčená. A když se tam něco stane, musíte zaplatit. Protože je nesmí nic vyrušit. A já jsem to místo vyrušila, když jsem tam upadla.
Jsou u vás ještě nějaká další místa něčím zvláštní nebo důležitá?
Taky existují místa, kde se nacházejí takoví malí tvorové, my jim říkáme Soq’a Machula. Naši předkové ještě jejich místa znali a postavili jim tam takové kamenné domečky. Vždycky, když jdeme kolem, musíme pozdravit. Já jsem je nikdy neviděla. Ale jsou lidé, kteří je viděli a vyprávějí o tom. U nás ve vesnici znám jenom dvě taková místa. Naši předkové, Inkové, tady postavili obrovský chrám a kolem malé město. V tom městě měli speciální místo, kam chodili obětovat a předávat dary svým bohům. Dodnes tam chodíme jako komunita a taky tam přinášíme obětiny. Naši předkové uctívali všechno. Nejen živé tvory, ale i kameny, vodu, hory, Matku Zemi. Všechno, co viděli, pro ně bylo živé a něco pro ně znamenalo. Věřili v to, co viděli. Co měli kolem sebe.
Fanny Puntaca Mamani (* 1988, Cuzco) vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze – hospodářská a kulturní studia na Provozně ekonomické fakultě a udržitelný rozvoj v tropech a subtropech na Fakultě tropického zemědělství. Poté se vrátila do Peru, kde pracovala pro ministerstvo bydlení a výstavby jako kontrolorka kvality vody v Andách a jako vedoucí rozvojových projektů ve svém kraji San Pablo v regionu Cuzco. V současné době provozuje malé ubytování pro turisty v Raqchi, které obklopuje pemza andských sopek.
Tereza Šmejkalová (* 1985, Praha), autorka koncepce tohoto čísla, vystudovala inženýrskou geologii na Přírodovědecké fakultě UK a v tomto oboru také pracuje. Příležitostně překládá z francouzštiny a angličtiny, častěji opravuje cizí texty. V letech 2014–2019 působila jako editorka Plavu. Pro nakladatelství Portál odborně zrevidovala překlady čtyř dětských knih s ekologickou tematikou (ve spolupráci s biologem a statistikem Erikem Schwarzbachem). Věnovala se klimatickému aktivismu v rámci české větve hnutí Extinction Rebellion, dlouhodobě se zabývá přírodními rukodělnými řemesly a perspektivami transformativní adaptace. Její domov na moři u buližníkového pobřeží napájí voda z Káraného a Želivky.