Ilustrace Alžběta Zemanová
Nedílnou, ač často přehlíženou součástí překladatelské práce je také propagátorská a agentská role. Překladatelé a překladatelky slouží jako okno do světa zahraničních literatur, doporučují zajímavá díla nakladatelům, píšou posudky, snaží se „své“ autory či autorky promovat a zviditelňovat, aby o jejich vydání zde někdo projevil zájem.
Překládáte častěji knihy, jež jste si sami vybrali, nebo spíše přijímáte nabídky od nakladatelství? Jak jste v přesvědčování nakladatelů úspěšní? A byli jste za svou agentskou práci někdy honorováni nebo jinak odměněni?
Troufám si tvrdit, že bez nasazení tohoto druhu by u nás po roce 1989 z rumunské a moldavské literatury téměř nic nevyšlo, takže v tomto ohledu jen navazuji na práci svých předchůdců a kolegů (Jiřího Našince, Libuše Valentové či Jitky Lukešové). Pokud byli přesvědčeni, že by u nás něco rozhodně mělo vyjít a obohatit tak českého čtenáře, potažmo českou kulturu, museli si pro zajímavé autory a autorky většinou sami sehnat nakladatele. A odměnou nám byl i je hlavně dobrý pocit z kladných ohlasů od čtenářů.
Jarmila Horáková (překladatelka z rumunštiny a polštiny)
Mám to tak půl napůl. I když to není vůbec snadné, myslím, že se mi podařilo prosadit k vydání celkem dost knih nebo být ve správnou chvíli na správném místě. Nabídky dostávám i od nakladatelství, mezi nimi si pečlivě vybírám. Ráda bych zajímavé tituly navrhovala častěji, můžu ostatně až dvakrát ročně žádat o podporu úžasnou norskou literární nadaci NORLA, ale čas si na to kvůli velkému vytížení najdu jen zřídka. Občas se na mě kvůli doporučení a/nebo ukázkovému překladu obracejí sama nakladatelství, zdaleka ne všechna jsou ale ochotná za tuhle práci platit jinak než v naturáliích, tedy knihami ze své produkce. Přitom kvalitní posudek může nakladatelstvím ušetřit (nebo i vydělat) desítky tisíc.
Jitka Jindřišková (překladatelka z norštiny)
Z přibližně pětapadesáti beletristických titulů, které jsem přeložil, jich na můj popud vyšlo šestnáct, brzy vyjde sedmnáctý. Mohlo jich možná být i víc, ale nikomu nic nevnucuji – když není zájem, beru to jako uzavřenou věc. Na začátku překladatelské kariéry byl poměr vyšší – v nakladatelském světě jsem nikoho neznal, nikdo neznal mě, a tak nejschůdnější cesta, jak na sebe upozornit, bylo prezentovat se nějakým edičním návrhem. Většinou se neujal, ale třeba mi dali jinou práci. Ze zkušenosti jsem také zjistil, že čím větší nakladatelství (a složitější hierarchie uvnitř), tím hůř se mi cokoli prosazovalo (čest několika výjimkám potvrzujícím pravidlo).
Za agenta, natož za věrozvěsta literatury se proto nepovažuji, v mém podání to odjakživa byla mnohem spíš z nouze ctnost. Dnes už mě nakladatelé oslovují povětšinou sami, nemám už ani tolik času (příprava kvalitního edičního návrhu totiž vyžaduje času hodně – spolkne ho nejen vlastní zpracování ukázky překladu, ale při výběru titulu, za který by člověk mohl dát ruku do ohně, musí přečíst nemálo dalších, bez nichž by se jeho život hravě obešel), a v této aktivitě jsem výrazně polevil.
Tu a tam ještě někomu pošlu, co mám už roky v šuplíku (a co třeba někdy po letech putuje do nakladatelství poněkolikáté s tím, jak se obměňuje složení redakce). Častěji se o titulu, který mě zaujal, jen zmíním, ať už si to přeberou sami – většina knih, které jsem navrhl k vydání, je totiž v našem kulturním prostředí prakticky neprodejná, a třebaže mi to nikdy nikdo nevyčetl, proč bych si měl ještě přibírat trauma ze spoluúčasti na ekonomickém skomírání našich nakladatelských domů (soudě dle honorářů, které si mohou dovolit nabízet)?
Tomáš Havel (překladatel z francouzštiny)
Bohužel příliš často úspěšná nebývám. Obvykle se dozvím, že je navrhovaný titul buď moc dlouhý, moc starý, málo/moc intelektuální anebo na něj nejsou momentálně peníze, z dané oblasti nechce nakladatel nic vydávat, případně se nedozvím nic. V drtivé většině případů tak překládám knihy, které mi jsou nabídnuty z nakladatelství. Někdy vypadá kniha zajímavě, a až při práci hořce lituji, že jsem na ni kývla, jindy jsem naopak spokojená. Nejhorší situace nastává ovšem ve chvíli, kdy nakladatele (pracně) přesvědčím, že právě tento titul v češtině absolutně nezbytně potřebujeme, načež kniha naprosto zapadne a neprodá se jí ani tolik, aby pokryla náklady spojené s vydáním. Za agentskou práci – nebo jak sama obvykle do e-mailů píšu „za bytí čtvrtodenní zimnicí“ – jsem nikdy odměněna nebyla, pokud tedy nepočítáme jako odměnu to, že v hrstce případů nakonec nabízený titul skutečně vyšel.
Jitka Jeníková (překladatelka z arabštiny a angličtiny)