Rozhovor se Sally Cortés vedla a ze španělštiny přeložila Lenka Jandáková
Rozhovor se španělskou autorkou Sally Cortés nabízí osobní i literární reflexi toho, co dnes znamená psát z pozice menšinové identity. Tematizuje nevyhnutelné propojení literatury a angažovanosti, rozkvět romské literatury ve Španělsku, přetrvávající stereotypy ve společnosti i odpovědnost romských autorů a autorek vyprávět své dějiny vlastními slovy. Spisovatelka mluví také o inspiraci magickým realismem, o dystopickém románu Když hvězdy utichnou, z něhož dále přinášíme první kapitolu, či o tom, jak svým dílem pomáhá zvyšovat sebevědomí mladých Romů a Romek.
Řekla byste, že každý autor, který neskrývá svou menšinovou identitu, je z podstaty věci aktivista?
Samozřejmě. Jakmile se člověk rozhodne otevřeně hlásit ke své identitě, vystavuje se světu plnému stereotypů, předsudků a rasismu a nevyhnutelně se tak stává aktivistou. Mezi řádky příběhů, které ve svých knihách vyprávíme, s těmito jevy neustále svádíme boj a dokážeme se jim postavit méně agresivní, avšak stejně přesvědčivou silou. Stojím si za tím, že bychom svou identitu neměli skrývat, protože tím odstraňujeme stereotypy, které nás provázejí od narození.
Co vám jako autorce romská zkušenost dává a co bere? Co pro vás romství znamená?
Pro mě je romství způsobem bytí, života i cítění – především však cítění. Právě skrze své pocity předáváme podstatu romství, dáváme mu hodnotu a činíme ho významným. Je součástí naší identity a utvrzuje nás v našich přesvědčeních. Nás, romské autorky a autory, spojuje potřeba vyprávět naši skutečnou historii a ukázat, jací doopravdy jsme. V jistém smyslu v tom spočívá i odpovědnost vůči lidem kolem nás. Existuje totiž obava z toho, co se píše – tedy zda se o romské populaci nešíří nepravdy nebo zda se nepoškozuje její obraz. Ani ti nejkonzervativnější Romové se ale nestaví proti pokroku, romskou literaturu podporují a jsou na ni hrdí. Přestože romských spisovatelů ve Španělsku postupně přibývá, při psaní si stále zachováváme obezřetnost a ohleduplnost k našim lidem. Tento projev úcty však nevnímáme jako omezení – naopak, čím dál tím víc dokážeme psát o tom, co cítíme, co si myslíme a v co věříme. Nemyslím si, že by nám to něco bralo; vše nás obohacuje, dobré i zlé. Jsme od přírody odolní a tváří v tvář nepříznivým okolnostem doby, v níž žijeme, dál rosteme.
Říkáte, že hlásit se k romské národnosti je dvojsečné, protože autor může být nařčen z toho, že píše s cílem „vylepšit“ obraz takzvaných nepřizpůsobivých. Znamená to tedy, že část španělských intelektuálů své předsudky otevřeně projevuje?
Ano, španělská společnost se sice chlubí tím, že není předsudečná, ale realita je bohužel jiná. Mnozí nás potřebují poznat osobně, aby se dokázali oprostit od stigmat, která se vůči Romům v průběhu staletí vytvořila. Ve Španělsku je odsuzování Romů do jisté míry kulturně zakořeněné. Což je logické vzhledem k tomu, že po staletí bylo snahou pošpinit naši pověst prostřednictvím protiromských zákonů a udělat z nás padouchy dějin. Jakmile však lidé dostanou příležitost nás skutečně poznat, často se podaří tento zkreslený obraz narušit, nebo nám alespoň dají šanci jej postupně měnit.
Inspirovala vaši tvorbu díla romských autorů či autorek?
V době, kdy jsem začala psát, jsem díla romských autorů neznala. Ba co víc, když jsem se rozhodla vydat román Cuando callan las estrellas (Když hvězdy utichnou), nebyla ve Španělsku žádná romská autorka, která by publikovala přede mnou, a o romských autorech jsem do té doby neměla ponětí, natož o těch mimo Španělsko. Proto jsem se inspirovala díly neromských autorů, zejména tvůrci magického realismu, jako jsou Laura Esquivel nebo Gabriel García Márquez.
Jak je ve Španělsku hodnocena tamní romská literatura? Podle některých českých kritiků tvorba zdejších autorů nedosahuje formálních kvalit děl většinových autorů…
Myslím si, že ve Španělsku tomu tak není. Jak jsem již zmínila, my, romští autoři, jsme se k publikování dostali díky tomu, že nás lidé skutečně poznali – dokázali jsme prolomit stereotypy, a naše práce je tak oceňována stejně jako práce kohokoli jiného. Moje osobní zkušenost je výhradně pozitivní, vždy se mi jako spisovatelce snažili vyjít vstříc. Když jsem začala psát, nikdy by mě nenapadlo, že své texty někdy i vydám. Byla jsem první romská autorka, což mě svazovalo. Když jsem však román dokončila a dala ho přečíst přátelům a kolegům, byla jsem mile překvapena jejich odezvou. Právě jejich slova podpory mě povzbudila k tomu, abych překonala bariéru, která tu dosud byla – být Romkou a zároveň spisovatelkou. Španělská veřejnost přijala můj román vřele, což mě překvapilo, stejně jako rychlost, s jakou se o něm šířily zprávy v médiích a na sociálních sítích.
Vaše romské čtenářky oceňují, že se mohou ztotožnit se zkušenostmi hlavní hrdinky a že konečně někdo popsal jejich vlastní prožitky. Proč jste se rozhodla zasadit děj knihy Když hvězdy utichnou do budoucnosti?
Žijeme v cyklickém světě. Navzdory veškerému pokroku a technologickým vymoženostem se lidstvo stále dopouští stejných chyb, a co je horší, zapomíná na zvěrstva minulosti a opakuje je. V románu jsem se rozhodla popsat dystopickou budoucnost, v níž zmizela střední vrstva a společnost se rozděluje podle identity a příjmů. Bohužel se totiž zdá, že se svět opět ubírá špatným směrem a znovu se staneme oběťmi – byť samozřejmě doufám, že se mýlím. Varuju před tím a chci, aby byli lidé ostražití a ze svých omylů se poučili. Fakt, že o tom píše Romka, dává příběhu mnohem větší naléhavost, než kdyby se těmito tématy zabýval někdo, kdo Rom není a nikdy nezažil ten strach a nejistotu.
Jste autorka divadelních her, ilustrované povídky i romantického příběhu s prvky fantasy zasazeného do dystopické společnosti. Jak se rozhodujete, jakou formu pro svá témata zvolíte?
Inspirace spočívá ve schopnosti nechat se unést a psát o věcech, které v sobě člověk nosí. Právě v tom tkví kouzlo umění nechat se vést a přenést své pocity a myšlenky na papír. Především jde však o schopnost sdělit to, co jsme zamýšleli, a prostřednictvím příběhu a postav zasáhnout čtenářovy emoce. Třebaže je každé moje dílo jiné a jejich forma se liší, všechna směřují ke stejným tématům: rasismu, stereotypům a předsudkům. Psát o nich mě neomrzí v žádné podobě – ať už je zprostředkovávám dramatem, či prózou, mým cílem je, aby čtenáři dospěli k jejich hlubší reflexi.
Setkáváte se také s mladými Romy, kteří se cítí vykořenění – například proto, že mají pouze částečně romský původ nebo že se jejich rodiče asimilovali – a kteří ve vašich knihách hledají odpovědi na otázku, kým vlastně jsou?
Lidé mě často kontaktují poté, co si přečtou mé dílo nebo se se mnou osobně setkají na některé z konferencí. Na jedné straně se ztotožňují s postavami, situacemi a problémy, které se v příbězích objevují, a na straně druhé obdivují, že to vše zachycuju a přenáším na papír. Ačkoli jsme jako romský národ zcela heterogenní, máme také mnoho společného a všichni jsme prošli podobnými životními zkušenostmi. O to větší hrdost a radost cítím ve chvílích, kdy se po přečtení knihy nebo po vyslechnutí mé přednášky Romové odváží studovat, psát či usilovat o cíle, o nichž si dříve mysleli, že jsou pro ně nedosažitelné. Je to důkaz, že postupně zasévám semínko v těch, kteří přicházejí po nás, a že se tato práce ubírá správným směrem.
Jakými tématy se zabývají romští autoři ve Španělsku? Předpokládám, že stejně jako v České republice se věnují i temným obdobím dějin, která romskou komunitu poznamenala.
Pokud jde o naši vlastní historii, v dějinách Španělska stále zůstávají bílá místa. Je naší povinností psát o všem, co dosud zůstávalo utajené nebo neznámé. Není nic lepšího, než když svůj příběh vyprávějí samotní Romové. Velká razie z roku 1749 byla prvním pokusem o genocidu romského národa, a navíc s sebou přinesla více než 250 protiromských zákonů. Já sama neumím romsky, doma jsme mluvili španělsky. Používání romštiny bylo ve Španělsku v minulosti zakázáno pod trestem smrti, uříznutí uší, zbičování či vězení – a to na nás zanechalo následky, které si bohužel neseme dodnes. Ve Španělsku romština téměř vymizela a zůstalo jen několik málo odborníků, kteří se jí věnovali. My Romové jsme si zachovali smíšený dialekt romštiny a španělštiny – caló – a to je vlastně všechno. Myslím si, že bychom měli svůj jazyk znovu získat a chránit ho – patří nám, je součástí naší identity… a byl nám bez milosti odebrán. Naučit se romsky je můj dluh vůči sobě jako Romce i jako filoložce. Ráda bych v budoucnu přepsala svou ilustrovanou povídku Alas do romštiny a říkám si, proč ne i všechny díly románu Když hvězdy utichnou…
Až do roku 1978 jsme nebyli považováni za plnoprávné španělské občany a našich dětí se netýkala povinná školní docházka. Existuje mnoho zamlčených skutečností a naší zodpovědností je předat je dál a zajistit, aby se o nich vědělo.
Dalším tématem, kterému se věnuju, je postava romské ženy v literatuře a škody, které způsobilo její zkreslené zobrazování. Od našeho příchodu do Španělska v 15. století velcí spisovatelé postupně natolik zdeformovali obraz romské ženy, že současné stereotypy – čarodějnice, zlodějky, lhářky, podvodnice – vycházejí právě z literárních postav vytvořených neromskými autory. Tyto stereotypy se vryly do povědomí společnosti a zastínily skutečný obraz romské ženy. Když píšu, snažím se bořit vše, co o nás neříká pravdu a co nám v průběhu historie pouze ubližovalo.
Většina romských autorů u nás začínala tím, že zaznamenávala příběhy předávané ústně jejich předky. Tradiční vyprávění však postupně mizí. Myslíte si, že si romská literatura tuto jedinečnou inspiraci dokáže uchovat, nebo že s integrací do většinové společnosti hrozí její zánik?
Mám za to, že ústní vyprávění je v nás hluboce zakořeněné a že vše, co vkládáme do svých příběhů, nevyhnutelně odráží to, co nám bylo vyprávěno. Je to něco, co nás identifikuje a co musíme zachovat. Zároveň jsme zodpovědní za to, abychom tyto příběhy předávali dál a nenechali je zaniknout.
Sally Cortés (* 1984, Alicante) je španělská romská spisovatelka a aktivistka. Vystudovala hispánskou filologii na Univerzitě v Alicante, působila v různých nevládních organizacích. V současnosti pracuje jako koordinátorka vzdělávacího programu FAGA. Je autorkou divadelních her Caminos rotos (Rozbité cesty, 2015) či Memorias de un gitana (Paměti cikánské ženy, 2016), které uvádělo ženské divadelní sdružení Arakerando. Její první román Cuando callan las estrellas (Když hvězdy utichnou, 2018) je dystopie odehrávající se po třetí světové válce, následovat ji bude druhý díl Cuando sueñan las estrellas (Když hvězdy sní). Ilustrovaná povídka Alas (2021) pojednává o genderovém násilí a stereotypech. Aktuálně vychází kniha La imagen del pueblo gitano: De la literatura al cine (Obraz cikánů: Od literatury k filmu), již napsala se svým bratrem Emiliem Israelem Cortésem.
Lenka Jandáková (* 1981), autorka koncepce tohoto čísla, rediguje a popularizuje knižní a časopisecké texty romských spisovatelů. Editovala sbírky povídek romských autorů a autorek Všude samá krása a Samet blues (2021), Fameľija nadevše (2024), Podpandle mašľičkenca / Podvázané mašličkami (2025), autobiografii Olgy Fečové Den byl pro mě krátkej (2022), román pro mládež Michala Šamka Májky a totemy (2023), leporelo Evy Danišové Jekh, duj, trin! (2024) a další. Esejem o redakční práci s texty romských autorů a autorek přispěla do antologie Neviditelné řemeslo (2023). Pro obtýdeník Tvar v roce 2025 připravovala seriál Akana me, v němž se představovali romští autoři a autorky. Pro audio projekt Phabaľin Muzea romské kultury sestavovala spisovatelské medailony.