Ptá se Alžběta Knappová, odpovídají Miroslav Tomek a Alexej Sevruk
Ilustrace Alžběta Zemanová
Nedávno jsem poslouchala rozhovor s ukrajinskou překladatelkou Taňou Rodionovou, členkou překladatelské skupiny VERBacija. Spolu s dalšími dvěma členkami – Veronikou Jaduchou a Julijou Didochou – překládají společně a pod své překlady se podepisují jménem celé skupiny. Zdá se to jako revoluční myšlenka, ale pokud běžně existují kolektivy v jiných uměleckých oborech, proč by nemohly také na poli literárního překladu?
Na povahu společné práce jsme se ptali méně i více zaběhlých českých překladatelských tandemů. Anketu tentokrát publikujeme jako čtyřdílnou sérii celkem pěti tvůrčích dvojic, předchozí díl najdete zde.
Z jaké potřeby společná práce nad překladem vychází?
MT: V mém případě šlo o potřebu rozdělit si práci, která se mi tehdy zdála nekonečná. Ve skutečnosti to byl úkol nanejvýš na několik týdnů intenzivní práce, jako začínající překladatel jsem však ještě neměl dostatečně vyvinutý odhad ani nezbytné volní schopnosti.
AS: V našem případě s Mirkem Tomkem šlo o chuť prorazit, vypracovat kvalitní překlad knihy oblíbeného autora (Serhij Žadan: Big Mac), dosáhnout jeho vydání a odpovídající recepce, zkrátka zajistit, aby ten překlad takzvaně nezapadl. Měl jsem pocit, že by se to všechno lépe zvládlo ve dvou – navíc v době, kdy jsme oba měli pouze minimální zkušenosti s překládáním. Následně jsme se dostali k překladu Moskoviády Jurije Andruchovyče, tedy opět prózy, a z časových důvodů jsme se rozhodli, že do toho zase půjdeme spolu. Přeložili jsme každý svou část textu a pak jsme to spojili dohromady.
Co před vás staví za výzvy a co vám osobně taková spolupráce přináší?
MT: Nejnáročnější byla časová koordinace, ani za studentských let nebylo zrovna jednoduché docílit toho, abychom na překladu mohli pracovat alespoň zčásti společně.
AS: Když jsme dokončovali překlad Moskoviády, potkali jsme se na to v bytě mé tehdejší přítelkyně a dnešní manželky, která mi posléze opakovaně říkala, jak nabyla dojmu, že překládání je nejzábavnější povolání na světě. Sešívali jsme oba překlady do jedné knihy, neustále je podrobovali zkoumání, kritice, společnému hledání překladatelských řešení, u čehož jsme ten text a jeho poselství rozebírali, různě ohýbali, interpretovali a dezinterpretovali – a výborně jsme se u toho bavili. Myslím, že to nás nakonec přivedlo k optimálnímu výsledku. Potěšilo mě, když se Dušan D. Pařízek, režisér divadelní inscenace Moskoviády v Česku a v Německu, vyjádřil o českém překladu, že je v porovnání s německým šťavnatější. Paradoxně nám to ale zabralo neúměrně mnoho času, nejspíš déle, než kdyby to dělal jenom jeden z nás. Co jsme si mohli dovolit během studentských let, to dnes zní téměř nereálně.
Když se sejdete s překladatelským protějškem nad jedním textem, vnímáte vaši tvůrčí entitu spíše jako jeden organický celek, nebo fungujete jako dvě samostatné bytosti?
MT: Nikdy mi nepřišlo, že bych si snad měl se svým překladatelským kolegou připadat jako jeden organický celek, to musí být velmi nezvyklý, možná až klinický stav. Naopak, vždycky šlo hlavně o vzájemný dialog a náročné hledání kompromisů. Rozhodně mě to velmi obohatilo.
Uměli byste si představit, že byste publikovali pod společným pseudonymem?
MT: Není mi jasné, proč by překladatelé (pokud tedy nemají zakázáno publikovat, jako například za normalizace) měli používat pseudonym, navíc ještě společný. Leda snad pokud se vnímají jako ten jeden organický celek.
AS: Myslím, že Moskoviádu bychom pod společným pseudonymem klidně publikovat mohli, kdyby nás to tehdy napadlo. Minimálně by to mohla být další vtipná mystifikace kolem Andruchovyčova díla.
Zdá se, že společný překlad postihuje častěji poezii. Vynucují si některé žánry svou povahou překladatelskou spolupráci více než jiné?
MT: Hlavním důvodem překladatelské spolupráce podle mne bývá rozsah díla a jeho nezvyklá náročnost – hned jsem si vzpomněl na slavnou Jihočeskou Thelému.
AS: Moje zkušenost se společným překládáním se týká pouze prózy. Vím, že tu byly snahy zavádět kolektivní překlady na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století. Při své práci v Literárním archivu PNP/ML jsem například narazil na dopis z roku 1949, v němž Marie Marčanová, překladatelka z ruštiny a ukrajinštiny, oslovuje tým překladatelů a navrhuje „smontovat“ různé překlady stejné básně od různých autorů, přičemž by se použila nejlepší překladatelská řešení. Což ale nejspíš byla do značné míry daň době. Podrobněji o tom píšu ve své studii Oldřich Nouza jako překladatel z ukrajinštiny v ročence Literárního archivu č. 57.