Barbora Skalická Doležalová, Saba Vassileva
Giovannitti, Sophia. Pracující dívka: O prodeji umění a prodeji sexu.
Z anglického originálu Working Girl: On Selling Art and Selling Sex (2023) přeložili Ondřej Trhoň a Toby Wehle.
1. vydání. Praha: Tranzit.cz, 2024. 207 stran.
Kdo může psát o sexuální práci a kdo je oprávněn recenzovat knihu, která se tomuto tématu věnuje? V kontextu narůstající popularity autofikce a autoteorie můžeme pozorovat, že roste poptávka po příbězích, které zpracovávají určité společenské téma, nebo nejlépe marginalizovanou identitu formou osobní zpovědi. Snaha o zviditelnění a reprezentaci dosud přehlížených hlasů se ovšem snadno může zvrtnout v moralizující dohled nad tím, kdo má právo se k marginalizované zkušenosti vyjadřovat. Sophia Giovannitti toto úskalí důvtipně kritizuje a poukazuje i na pečlivé kurátorování „správné“ formy reprezentace, jako kdyby zkušenost sexuálně pracujících (nebo queer, trans, nebílých či postižených lidí) byla univerzální.
Poptávka po zpovědním psaní totiž odráží dvojí kapitalistický nárok: na jedné straně stojí nárok na sebekomodifikaci, jež z vlastní marginalizované identity vytváří spotřební zboží ke konzumaci, a na straně druhé nárok na autenticitu a opravdovost. Problémem ovšem není toliko sebevykořisťování, nýbrž poplatnost šablonám zobrazování dané identity, která vůbec otázku o právu na vyjádření nastoluje. Je můj hlas relevantní, pokud nesplňuji požadavek alespoň tří typů marginalizace? Nezabírám místo někomu jinému? Je bezpečné se veřejně vyoutovat nebo k tomu z pozice lepší reprezentace nabádat někoho jiného? Předpoklad, že zde existuje „správná“ reprezentace sexuální práce, je nejen mylný a naivní, ale i nebezpečný. Uzavírá nás v kategoriích a stereotypech, ze kterých se mnohé marginalizované skupiny snaží dostat. Redukuje rozmanitost identit na soubor znaků, který je pro diskurs čitelný – a podmínkou vstupu do něj se stává předem definovaná autenticita. Giovannitti rovněž píše z vlastní zkušenosti sexuálně pracující, a proto je nasnadě se ptát, zda její kniha není dalším z ponorů do traumat útlaku, nad kterou se čtenářstvo dojme a následně ji odloží do útrob knihovny nebo na ni napíše recenzi.
Sexuální práce z antipracovní perspektivy
Jak vyplývá z podtitulu, O prodeji umění a prodeji sexu, červenou nití celé knihy je paralela mezi uměním a sexem, respektive mezi jejich prodejem. Z hlediska sociologie nebo literární kritiky se můžeme ptát, co nového o sexuální práci toto srovnání ukazuje, co by jinak zůstalo neviditelné? Je sexuální práce uměním, nebo prací? Na tuto stále živou otázku se pokoušelo odpovědět mnoho teoretiků*ček i sexuálně pracujících už půl století před vydáním této knihy. Mimo jiné i marxisticko-feministické hnutí Mzdy za domácí práci (Wages for/against housework) v sedmdesátých letech bojovalo právě za to, aby i domácí práce a péče byly uznány jako práce nutná k fungování společnosti, která si zaslouží ocenění. Ve stejné době se o toto uznání začalo ucházet i umělectvo a tehdejší prostitutstvo. Tato trajektorie má své opodstatnění: sexuální práce (nebo prostituce, chcete-li) byla dlouho vnímána jako sociální patologie či projev mravnostní kriminality a sexuálně pracující byli pokutováni, uvězňováni, převychováváni, deportováni či posíláni do psychiatrických nemocnic a táborů nucené práce. Volání po tom, že sexuální práce je prací, souviselo se snahou odvrátit se od moralizujících pojetí sexuality. Mělo se za to, že je třeba se obrátit k vyjednávání o lepších pracovních podmínkách a možnostech organizování jako ostatní další pracující.
Jak mnozí dnešní teoretici*čky ale upozorňují, začlenění sexuální práce do systému námezdní práce nikomu moc neprospěje, stejně jako zdůrazňování profesionality či pracovitosti sexuálně pracujících – rovná práva a sociální spravedlnost jsou totiž stále v nedohlednu. Teorie antipráce či postpracovní imaginace zároveň připomínají, že touto argumentací se nebezpečně přibližujeme k tomu, že jakoukoli práci vnímáme jako dobrou a užitečnou. Giovannittin text tak lze zařadit do tradice antipracovních textů.
O prodeji autenticity
Co tedy mají umění a sex společného? To autorka nejlépe vystihuje, když mluví o komodifikaci těchto služeb, které se zdají být příliš intimní na to, aby se na ně dala nalepit cenovka. Jsou morálně spojeny s čistotou, ale i se zvláštní formou apolitičnosti. Mají být pouhou zábavou, soukromou záležitostí a volným časem, kam politika nebo peníze nemají patřit. Kapitalismus je ovšem všepožírající, neexistuje žádná sféra, která by nepodléhala práci. Práce strukturuje přežití, vztahy, výživu, volný čas, spánek i sex. Podle Giovannitti je jakýkoli život mimo kapitalismus nemyslitelný, čímž se částečně odchyluje od východisek anti- a postpracovních imaginací, v nichž svět bez námezdní práce možný je.
Aniž by bylo možné mluvit univerzálně o jednom umění a jedné sexuální práci, v rovině veřejného diskursu lze o obojím tvrdit, že často pracují s emocemi a dojmy, fantaziemi a imaginací, konstrukcí příběhu a iluze. Klient věří, že si nekupuje služby od profesionální pracovnice, ale od holky, co jen tak zabloudila na stránky inzerce. Namlouvá si, že i ona zažívá potěšení, že to nedělá pro peníze nebo že se na schůzku těšila. Sexuální práce a umění tedy v kapitalistickém systému sdílejí symbolické a morální režimy autenticity, opravdovosti, čistoty, jimiž kapitalismus maskuje to, že do sebe obě tyto sféry pohlcuje, ba dokonce se z jejich zdánlivého vyloučení – tj. že se za ně nemá platit – živí. V materiální struktuře kapitalistického uspořádání práce čelí umělectvo i sexuálně pracující institucionálnímu násilí.
Tyto paralely poukazují na pokrytecké podmínky práce v kapitalismu. Při jejich srovnávání by však nemělo zůstat skryto ani to, v čem se tyto sféry liší. Dějiny marginalizace a násilí na sexuálně pracujících jsou značně odlišné od míry stigmatizace umělectva a asi pouze jednu z těchto sfér lze chápat jako práci nutnou k přežití (survival job), jako práci, ke které se uchýlíme, když už třeba nemáme na nájem. A umění to asi nebude.
Sexuálně pracující téměř po celou dobu historie a ve většině kulturních prostředí stály na okraji společnosti a ono známé heslo „sexuální práce je práce“ je třeba interpretovat i jako reakci na dehumanizaci a delegitimizaci jejich hlasů. Zařazení prostituce do rámce práce jim zároveň poskytovalo jazyk, kterým mohly vysvětlit, proč ji dělají: protože je jako romské či černé ženy jinde odmítli; protože nemohou nebo nechtějí pracovat dvanáctihodinové směny, které stejně nezaplatí nájem; protože se dostaly do dluhů a neexistuje jiný rychlý způsob, jak sehnat peníze; protože je sexuální práce baví; nebo proto, že si jejím prostřednictvím vydělávají na umění. Tyto mnohé důvody spojuje jedno: peníze. A jak píše Giovannitti: „Bohužel mě peníze nijak nevzrušují. Prostě je jen potřebuji.“ (11)
Lest proti kapitalismu i zpovědnímu psaní
Podvratnost Giovannittina psaní spočívá v jeho disociativní a narušující formě. Coby sexuální pracovnice píše o sexuální práci v první osobě, ale vlastní zážitky popisuje, jako by byla jejich pozorovatelkou, přistupuje k nim jako k „zajímavým“ a „informativním“ a konzumní nárok na traumatičnost a skandálnost tím přelstívá. Její role umožňuje intimitu zpovědního psaní, ale prostřednictvím disociace a zevšednění jej soustavně narušuje. Toho dosahuje svým strohým a věcným stylem psaní a takovou kompozicí, která čtenářstvo soustavně vyrušuje očekáváním trýznivých, zoufalých a bezvýchodných situací. Líčení pracovních večerů a nocí jsou doplněny Giovannittinými reflexemi, v nichž se opírá o feministické teorie i události z uměleckého světa, které ze své pozice nebanálně interpretuje.
Čtenářstvo by zde těžko hledalo příběh, kterého se lze jednoduše chytit a nechat se jím vést. To znesnadňuje i určitá útržkovitost osobního vyprávění, které nikam příliš nesměřuje. Není lineární v čase, nemá jasnou zápletku a kromě samotné autorky ani žádné další propracované postavy. Giovannitti nekonstruuje nápadité ani bohaté fikční světy, její styl není nijak jazykově vytříbený nebo výjimečný.
Zpovědní žánr, kterým autorka narušuje falešnou šablonovitou autenticitu, se vposledku jeví jako podvodný. Její privilegovaná pozice, to, že si může dovolit disociovat a nahlížet na sexuální práci jako na zajímavou a informativní, a nikoli jako na strategii přežití, může čtenářstvo dráždit. Ale právě toto podráždění je výsledkem monopolu určitého typu zpovědního psaní. Její vlastní perspektiva naopak ukazuje rozmanitost zkušeností sexuálně pracujících. V tomto ohledu má Pracující dívka blízko k memoáru hannah baer Muzeum sebevražd jedné transholky (2019, č. 2025) nebo k románu-eseji Neige Sinno Smutný tygr (2023, č. 2025). Tyto autorky píšící v první osobě, popisující zážitky násilí, traumat a marginalizace, s takřka antropologickou citlivostí zůstávají ve své situovanosti, reflektují, pochybují, trvají na rozmanitosti zkušeností a aktivně narušují jednorozměrnost autenticity, jíž autofikční a autoteoretické psaní v kapitalismu podléhá.
Giovannittin popis tak formálně odpovídá obsahu: úspěšně se vzpírá také jednorozměrnému vidění sexuální práce, kde jde buď o kriminalitu, patriarchálně-kapitalistické násilí, nebo emancipaci. S pomocí kritiky konceptu práce se jí daří toto povolání vidět v nuancích a bez přikrášlování: „Obvykle však sexuální práce není atraktivní, ani kreativní nebo naplňující. Je to nejistá, dobře vydělávající práce, která je tak všední, jako je podivná.“ (64) Autorka touto knihou připomíná, že naše práce nemusí být nutně povznášející a že zároveň nikomu nedlužíme nejlepší verzi reprezentace. Ani tu, která je přijatelná pro majoritní společnost, ani tu, kterou nám schválí komunita.
Publikací provazujících žánr osobní zpovědi, ke kterému se sama autorka hlásí, s teoretickými koncepty a sociální kritikou je ovšem v českém prostředí pramálo, knih o sexuální práci ještě méně – a o těch psaných genderově inkluzivním jazykem ani nemluvě. Právě toho si v knize velice ceníme, třebaže překladatelské volby dua Toby Wehle a Ondřej Trhoň místy zakrývají odstíny symbolického násilí a genderovanosti nadávek spjatých se sexuálními pracovnicemi – „děvky“, „kurvy“ nebo „coury“ mají negativní náboj právě proto, že jsou namířené vůči ženám*. Giovannitti se každopádně vyplatí číst nejen pro její analýzu karcerálního bílého feminismu, kapitalismu a kritické reflexe hnutí, do kterého sama patří, ale rovněž pro podvratný způsob psaní, kterým odkrývá pokrytectví kapitalismu, jak ve vztahu k sexuální práci a umění, tak ve vztahu ke zpovědnímu psaní.