Jakub Vaněk
Ilustrace Alžběta Zemanová
Román Amadoka Sofije Andruchovyč se vine skrze vrstvy ukrajinských dějin až k prahu současné války s Ruskem. Jeho vyprávěcí techniky propojují osobní paměť s tou kulturní, k níž autorka přistupuje mimo jiné prostřednictvím fotografie či sociálních sítí, aniž by však opouštěla médium psaného slova. Literární kritik Jakub Vaněk nad českým vydáním knihy přemýšlí jako nad příběhem ztracených souvislostí, ale také jako nad podnětem k hledání vlastního vztahu k ukrajinské literatuře, již sám právě objevuje při přípravách ukrajinského čísla Plavu (10/2026). V článku zve především k četbě tohoto „velkého románu“ současné ukrajinské literatury.
Ukrajinské století
Román Amadoka Sofije Andruchovyč (2021, č. 2025 v překladu Petra Ch. Kaliny) tvoří tři vzájemně propletené části nesené odstíněnými vyprávěcími technikami a především postavami tří hrdinek: Romany (vyprávění přítomnosti, jehož perspektiva se promítá také do všech následujících částí), Uljany (vyprávění na základě osobních fotografií) a Sofije (vyprávění na základě archivních materiálů). Jde o tři příběhy nemožné, nebo s nemožností se potýkající, ale zároveň vášnivé a vzdorné lásky, které až fyzicky tvaruje doba – sovětská okupace a terorizace Ukrajiny v případě Sofije, nacistická okupace a holocaust v případě Uljany a současná válka proti Rusku v případě Romany. Tyto příběhy také provázejí různé podoby dvojic milovaných mužů (objevuje se i motiv dvojníků).
Autorka na ploše téměř sedmi set padesáti stran rozpracovává několik linií spojených s konkrétními osobami napříč historií Ukrajiny 20. století. Rámcující je přitom příběh Romany, která za cenu obrovského a v jistém smyslu transformativního osobního nasazení (vynaloženého na získání nutných finančních prostředků i obcházení zákona, které se v danou chvíli zdá nevyhnutelné) převezme do osobní péče těžce zraněného vojáka, jenž utrpěl ztrátu paměti. Rozpozná v něm totiž svého ztraceného muže. A aby mu paměť, a s ní také identitu, vrátila, rozhodne se mu na základě fotografií a archivních materiálů, ke kterým má – jakožto archivářka – přístup, vše odvyprávět tak, jak to sama slýchala od něho samého. Alespoň takto chce, aby si to znovu pamatoval. Procesy předávání paměti, osobního upamatování, ale také kulturního vštěpování nebo interpersonálního sdílení paměti hrají v románu klíčovou roli a jejich prostřednictvím lze číst různost perspektiv a životních příběhů, které se vzájemně prostupují, ale také míjejí – které se nasvětlují, ale také popírají a vstupují do konfliktů.
Právě působivé a komplexní zachycení napětí a konfliktů souvisejících s několikanásobnou kolonizací či růzností etnických, náboženských a kulturních hledisek, které tvoří ukrajinskou historii, je patrně jednou z nejsilnějších stránek knihy. Spojující téma paměti a identity Sofije Andruchovyč rozvíjí v příbězích desítek postav, které vycházejí z historického základu a jejichž vykreslení dává v pozadí autorčina psaní tušit hlubokou archivářskou práci. Spojení líčení historických událostí s ději zasazenými do období, které lze žel stále ještě nazývat naší přítomností, tedy do doby probíhající ruské agrese vůči Ukrajině, nicméně autorka překračuje žánr historického románu a ukazuje konflikty 20. století jako živou (bolestnou, ale i přisvojenou) část vlastní (osobní, ukrajinské, evropské) identity století 21. Zásadní je ovšem otázka, zda je tato identita pouze jedna a jak ji chápat.
Vyprávět různost
Pro ilustraci zmíněných momentů, tedy práci s ambivalencí a konfliktností identit, polyperspektivností paměti nebo motivem dvojnictví zkusím popsat jednu příběhovou linku figurující v druhé, prostřední části románu. Tato část se věnuje Sofiji Zerové a literární skupině „neoklasiků“ a hrají v ní důležitou roli postavy dvou Sofijiných manželů: profesora Mikoly Zerova a spisovatele Viktora Petrova. První z nich je popraven v sovětském pracovním táboře v roce 1937, druhý umírá teprve v roce 1969 za psacím stolem, ve společné domácnosti se Sofijí, kterou si vzal po Zerovově smrti, ale s níž navázal milostný vztah již za jeho života. Sofije se nicméně v momentu Petrovovy smrti začne zaobírat smrtí svého prvního muže (o jehož pozůstalost oba s Petrovem pečovali), jako by její ztráty splynuly v jednu. Zerov a Petrov jsou přitom postavami v mnohém protikladnými. Zerov zůstává morálně nezlomen, ale fyzicky zlikvidován, zatímco Petrov kolaboruje s nacisty i s komunisty, aby pod tímto „krytím“ pracoval pro Ukrajinu (je mimo jiné autorem detailního spisu mapujícího sovětské okupační praktiky a destrukci ukrajinské inteligence). V kontextu románu ale tvoří svým způsobem dvojí tvář téhož, a sice moderní ukrajinské literatury.
Zmíněná polyperspektivnost (snad by bylo možné uvažovat také o „vícesměrnosti“ v duchu prací moderního historika Michaela Rothberga) a přetržitost (násilné zlomy kolonizací, vpádů a dějinných přeryvů) tvoří podle mého názoru konstitutivní prvek autorčina vypravěčského stylu. Ten se vyznačuje na jedné straně určitou neukončeností, nedořečeností a nejistotou ohledně toho, jak to skutečně bylo, a na druhé straně komplexní provázaností detailů a narážek, zdánlivě banálních činů a rozhodnutí; a také plností postav, do jejichž motivací máme zároveň šanci proniknout vždy jen částečně.
Autorčině psaní je vlastní také jistý barokní duch, který lze možná vycítit už v objemnosti knihy: objevují se například dlouhé a barvité výčty předmětů, názvů, adjektiv atp. (tento postup lze spojovat také s ústředním tématem paměti a memorování); důležitou trojicí postav, jakýmsi zrcadlením ústřední trojice protagonistek, jsou také osobnosti Ukrajiny 18. století: barokní sochař Jan Jiří Pinsel, filozof Hryhorij Savyč Skovoroda a židovský mystik a chasid Ba’al Šem Tov.
Dalším nápadným formálním postupem je pak literární zpracování odlišného mediálního prostředí; především televize, sociálních sítí a fotografie. Autorka je vždy zpřítomňuje slovním popisem, který zčásti přejímá specifické rysy daného média (například počet komentářů na sociálních sítí), zároveň ovšem svou evokativností a začleněním do literárního kontextu přesahují meze pouhého popisu nebo odkazu a stávají se specifickými rytmizačními a obrazotvornými prvky vyprávění.
Ukrajinská literatura
Můj zájem o ukrajinskou literaturu a kulturu není dlouhodobý ani systematický. Teprve po ruské agresi a vypuknutí války v roce 2022 jsem pocítil jednak silnou potřebu ukrajinskou literaturu číst, jednak jsem si uvědomil, že ji prakticky neznám. Jako skromnou formu uměleckého aktivismu jsem vnímal podíl na chodu Cyklu ukrajinské poezie v rámci digitální platformy pro současnou poezii Psí víno, který jsme spravovalx spolu s nynější polovinou šéfredaktorského dua Psího vína Terézií Klasovou (vyšlo celkem osm dílů, které jsou na webu PV stále dostupné). Ovšem teprve po návštěvě Lvova, kde jsem měl možnost strávit pár dní díky Měsíci autorského čtení, jsem plněji pochopil, že číst a zajímat se o ukrajinskou kulturu má zásadní důležitost nejen v současné válce proti ruskému imperialismu, ale také pro integritu regionu střední a východní Evropy. Na prosinec letošního roku chystáme s Plavem číslo, jež z této lvovské návštěvy částečně vychází a do jehož přípravy se zapojilo množství lidí, kteří mají přímou zkušenost se současným literárním životem v Ukrajině, a o němž doufám, že bude dobrým (třebaže malým) krokem k dalšímu poznávání ukrajinské literatury v tuzemském kontextu.
Tato dynamika prvotní neznalosti a postupného obratu směrem k zájmu o ukrajinskou kulturu – kterou prošlo v souvislosti s válkou množství lidí – možná složitým způsobem souvisí také s postavením a vnitřním vývojem samotné ukrajinské literatury. Alespoň takto bych měl tendenci situaci vidět právě po přečtení románu Amadoka. Jednu z jeho důležitých linií totiž tvoří příběh utváření ukrajinské kultury v první polovině 20. století a její brutální narušení sovětskou a německou okupací země. Jak autorka píše v souvislosti s přednáškami profesora Zerova:
„Ukázalo se, že ti, kteří jsou si jistí, že vědí o ukrajinské literatuře všechno, ve skutečnosti nevěděli ani to, že tato literatura existuje.“ (512)
Amadoku čtu mimo jiné jako snahu (znovu) vytvořit rozprášený rodokmen ukrajinské literatury a zároveň zachytit všechny její podivné trhliny, zlomy a švy. Připomíná tak dva důležité obrazy celé knihy: posešívanou a navždy zjizvenou tvář muže, který utrpěl obrovská zranění a ztratil paměť, a bájné jezero Amadoka, které figurovalo na starověkých mapách a posléze zmizelo beze stopy a které přesto nepřestává fascinovat generace těch, kdo žijí na jeho pomyslném dně.
Další životy románu
Svou recenzi románu Amadoka na serveru iLiteratura (v níž nabídl mnohem poučenější pohled, než jaký můžu rozvinout zde) uzavírá Jiří Bernkopf tvrzením, že Amadoka představuje jedno z nejzávažnějších děl současné evropské literatury. Snad se dá jeho náhled propojit s tím, co píše básnířka Anna Gruver o nutnosti – adresované lidem v Ukrajině, ale týkající se podle mého názoru také všech, kdo mají na podobě kulturního kontextu v dané zemi nějaký podíl – aktivně usilovat o přítomnost ukrajinské literatury v evropském prostoru:
„Chci, aby bylo zřejmé, jak výbušná tato tvorba je, a to ve všech smyslech slova. Tenhle úkol se mi nyní zdá pro překladatele velmi důležitý – aby udržovali dialog a nepřecházeli do monologu; abychom jen nečekali, až nás přeloží, ale pokud můžeme, abychom také sami překládali.“
Tento citát je součástí delší autorčiny odpovědi, která vyšla jako součást třídílné ankety na webové platformě Plavu k problematice literatury během války. Šestice ukrajinských autorek, které hostil letošní Svět knihy a jejichž knihy vydalo nebo v blízké době vydá brněnské nakladatelství Větrné mlýny, v ní odpovídala na otázku Terezy Chlaňové, která texty pro Plav také připravila.
Na Světě knihy byly na pozvání Českého literárního centra v Praze také dvě z organizátorek ukrajinského překladatelského festivalu Translatorium (znovu se v Praze objevily na pozvání Festivalu literárního překladu FLIP). Ten se zaměřuje nejen na literární překlad v klasickém slova smyslu, ale také na překlad intermediální. Jedním z projektů Translatoria je hudební kompozice inspirovaná právě románem Amadoka, za níž stojí trojice současných ukrajinských skladatelů Boris Lohinov, Maksim Kolomijec a Albert Saprykin. Jedná se o dílo určené k realizaci v zemích, kde vyšel překladu románu. Po USA a Německu by snad mohla být – pokud vznikne příznivá konstelace k tomu tento finančně i personálně náročný podnik uskutečnit – tato rozsáhlá skladba uvedena také u nás.
Setkat se s dílem Sofije Andruchovyč ve scénickém kontextu je nicméně možné také díky pražskému divadlu X10, které má adaptaci Amadoky v režii Dušana D. Pařízka ve svém repertoáru. Hra vzbudila velmi kladné reakce (pochvalnou recenzi napsala například Lenka Hloušková). Pro mě osobně bylo setkání s divadelní adaptací po čerstvém přečtení románu spíše rozpačité. Nabyl jsem dojmu, že inscenace funguje nejlépe tam, kde vychází z prvků vlastních divadlu (především těch výtvarných a architektonických); nicméně selhává pro mě tam, kde se přímo dotýká textu a dějové výstavby opírající se o román (částečně také včetně hereckého uchopení postav). Zpracovat takto rozsáhlou látku, navíc v odlišném společenském kontextu, jistě není jednoduchý úkol. To ovšem neznamená, že se lze vždy s prospěchem uchylovat k jednoduchým řešením, což by byla ve zkratce asi moje hlavní námitka vůči tomuto představení. Výkladové zkratky na úkor mnohoznačnosti výchozího materiálu, případně „vylepšování“ prvoplánovým vtipem (záliba v sexualizovaných gestech, sklon ke karikaturnímu pojetí postav) či aktualizací (pojetí Zerova jako protohavlisty) nenachází podle mě v samotném románu žádné ospravedlnění. Jeho intenci naopak podle mě skvěle rozvíjí zmíněné scénografické řešení (za nímž stojí rovněž Dušan D. Pařízek). Například vodní plocha, s níž herectvo rozehrává hned několik zajímavých scénických metafor. Nebo masky (hlavně páska deformující obličej i mluvu těžce zraněného vojáka) či promítání autentických fotografií.
Abych dostál žánru rubriky, pro kterou tento text vznikl, chtěl bych v závěru četbu románu Amadoka vřele doporučit. Jistou obranou proti obavám z jeho (na první pohled) přílišné délky může být jeho mozaikovitá výstavba. Díky střídání perspektiv a vypravěčských postupů a díky skládání kratších úseků udržuje čtoucí vědomí v bdělosti. Zároveň však nabízí dostatek zajímavých a překvapivých pojítek mezi jednotlivými částmi, které podněcují k aktivnímu ohledávání mnohoznačnosti a vícesměrnosti textu a paměti, kterou modeluje – a také zkušenosti, kterou zprostředkovává a jež může být v tomto případě o to hlubší, o kolik víc času četba vyžaduje.
Andruchovyč, Sofija. Amadoka. Přel. Petr Ch. Kalina. Brno: Větrné mlýny, 2025.
