Rozhovor s Ahmedem Elbennim vedla a z angličtiny přeložila Adéla Provazníková

Vizuální okázalost současných metropolí Zálivu naznačuje, že budoucnost už přišla. Jak ale souvisí saúdské urbanistické megaprojekty, jako je Neom, nebo honosné emirátské Muzeum budoucnosti s lokální beduínskou minulostí, právy zahraničních dělníků a kritikou pozdního kapitalismu? Egyptsko-americký výzkumník Ahmed Elbenni v rozhovoru vysvětluje, proč lze „futurismus zemí Perského zálivu“, nebo také „zálivový futurismus“ (Gulf Futurism), chápat jako specifickou podobu nacionalismu orientovaného nikoli k dávné minulosti, ale k hyperoptimistickým představám o budoucnosti. Mluví také o dosud málo známých tradicích islámské literatury a sci-fi a představuje svůj koncept islamofuturismu, který se snaží v islámu znovu objevit zdroj alternativních vizí budoucnosti. A ukazuje, proč ani postavy modlících se muslimů kolonizujících Mars ještě automaticky nevytvářejí islamofuturistické literární dílo.

 

Odkud vyvěrá tvůj zájem o současnou arabskou a islámskou literaturu, zejména pak o směry mířící do budoucnosti, jako jsou gulf futurismus a islamofuturismus?

Narodil jsem se v Egyptě a vyrůstal v Americe, do Egypta jsme pak jezdili jen na letní prázdniny. Takže arabská literatura je mi blízká z osobních důvodů. Dělám teď doktorát na blízkovýchodních studiích a současná literatura a umění jsou pro mě spíš vedlejší zájem než mé hlavní výzkumné téma. Nepíšu konkrétně o gulf futurismu ani o islamofuturismu, ale nějak s mojí disertací souvisí. Zabývám se primárně transnacionálním intelektuálním hnutím, které se v průběhu 20. století snažilo vytvořit a teoretizovat „islámskou literaturu“ (al-adab al-islámí) a „islámský román“ (ar-riwája al-islámíja). Ten totiž podle těchto spisovatelů, kritiků a teoretiků zatím neexistoval. Prostřednictvím svého výzkumu přemýšlím nad tím, jaký je vztah mezi literaturou, sekulární modernitou a náboženstvím a jaké možnosti nabízí náboženské kulturní vyjádření. Jedna kapitola se věnuje také islámskému sci-fi a z toho nějak vyplynul můj zájem o islámský a také o ten gulf futurismus.

Mohl bys zmínit některé z autorů, o kterých mluvíš? Vůbec jsem o tomto hnutí neměla tušení.

Do velké míry šlo o nekanonické hnutí, to určitě. Jelikož psali vědomě jako náboženští spisovatelé, nebyli nikdy plně přijati mainstreamovým literárním provozem. Navíc schválně psali proti němu. Například v Egyptě se soustředím na Nadžíba al-Kajláního, což byl ve skutečnosti jeden z blízkých přátel Nadžíba Mahfúze a průkopník islámského románu. Ale je to samozřejmě ten „druhý Nadžíb“, Mahfúz je přece jen o hodně známější. Další autoři se na těchto snahách podíleli i v jiných zemích, třeba v Turecku Ali Nar, který al-Kajláního četl a překládal do turečtiny. Debaty o islámské literatuře se tedy vedly přes hranice států a různě migrovaly. Rekonstruovat dějiny tohoto hnutí je právě něco, o co se pokouším ve své disertaci.

O tom bych se ráda dozvěděla víc, na tu disertaci se těším! A jak do toho zapadá ten Záliv?

Myslím, že tam se v mém případě zase odráží dvě roviny, jak můj intelektuální, tak i osobní zájem. Za svůj život jsem několikrát navštívil Saúdskou Arábii, kde je nemožné si nevšimnout radikálních změn, kterými prochází, zejména od roku 2017. A spousta autorů, které zkoumám, se v Zálivu nějak pohybovala, disidenti třeba z Egypta se tam usazovali, protože jim bylo tamější prostředí nakloněno. Jednalo se o lidi napojené na islámské obrodné hnutí nebo na islámský reformismus, a jejich osudy i díla tak přímo souvisí s mým výzkumem. Gulf futurismus je určitým způsobem současným vývojem tohoto dění. Saúdská Arábie je země, která se prezentuje jako strážce svatých míst islámu, Mekky a Medíny, a jako duchovní vůdce muslimského světa. Saúdská vláda v poslední době spustila explicitně futuristické projekty, což vzbuzuje otázku, co to znamená pro islám. Jak islám pasuje do této vize budoucnosti? Můj zájem o gulf futurismus tedy vyvěrá z mého výzkumu islámského futurismu, který zase souvisí s fascinací islámským sci-fi. Tak nějak bych popsal svou trajektorii.

Jak si představit gulf futurismus, ty změny, o kterých mluvíš? Řadí se mezi ně hlavně viditelné urbanistické, architektonické změny, proměny infrastruktury, ale i změny životního stylu? Jak si tento státní futurismus představuje budoucnost, jaký k ní má vztah?

Gulf futurismus je hrozně zmatečný pojem, protože ho různí lidé a skupiny používají v různých významech. Pokusil jsem se to trochu rozmotat ve svém článku Who Believes in Gulf Futurism? (Kdo věří na gulf futurismus?, 2025). Máme zaprvé tu státem vedenou překotnou modernizaci Zálivu, kterou řídí GCC (Gulf Cooperation Council, Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu), což je konsorcium šesti zálivových států. Jde o řízenou ekonomickou a kulturní modernizaci. A pak je tu gulf futurismus jako kritika oné modernizace, což je to, jak ten termín používá umělecký kolektiv pojmenovaný pro ještě větší zmatení úplně stejně, tedy také GCC. V tomto druhém smyslu existuje už od nějakého roku 2007, kdy ho Sophia al-Maria vymyslela a použila v eseji The Gaze of Sci-Fi Wahabi (Pohled sci-fi wahhábity). Od té doby tímto kolektivem prošlo mnoho umělců a umělkyň, kritiků, kritiček a taky kurátorek a kurátorů, kteří se k němu různě připojovali nebo ho opouštěli. Existují také lidé, kteří se kolektivem GCC inspirovali, ale formálně jeho součástí nikdy nebyli. Jako kolektiv je GCC pořád aktivní, jen se trochu proměnil. To, co mají všichni tito lidé společného, je, že kritizují a satiricky komentují onen státem řízený gulf futurismus. Dalo by se říct, že jsou nejen kritičtí, ale také cyničtí. Situaci vidí tak, že přes veškerou rétoriku o představování si radikálně nové budoucnosti je gulf futurismus ve skutečnosti jen násilná integrace Zálivu do globálních sítí kapitálu. To je všechno.

Znamená to, že ho považují za importovaný?

Celá věc podle nich spočívá v tom, přitáhnout zahraniční investice, zejména ze Západu, za účelem rapidní urbanizace a přeměny tradičního způsobu života. Státy podle kritiků chtějí transformovat různé beduínské tradice na – v podstatě – liberální konzumerismus. V tom spočívá ta kritika, totiž že i estetika celého tohoto projektu je neautentická a odvozená od cizích vlivů, že nevychází organicky ze zálivových kořenů. Asi by to takto nepojmenovali, ale zní to vlastně jako neokolonialismus nebo neoimperialismus. Zároveň ale jde o projekt vedený státem, který řídí lokální elity, takže by se to s tím nuceným vnějším vlivem asi nemělo přehánět. Je zřejmé, že ona specifická zálivová estetika vychází právě z kombinace původních kmenových struktur a globalistické logiky kapitálu.

Když mluvíme o extrémním nacionalismu nebo fašismu, jde většinou o ideologie, které se snaží připomínat, nebo dokonce znovu vybudovat velkolepou národní minulost. Vztahují se k údajnému zlatému věku v minulosti, aby sjednotily obyvatelstvo a národní identitu. Je to v Zálivu jinak? Snaží se vybudovat svou identitu na základě sdílené budoucnosti?

Určitě. Myslím, že gulf futurismus odhaluje, že politika budoucnosti může být účinnějším nástrojem pro vytváření ideje národa než politika minulosti nebo nostalgie. Podle mě je gulf futurismus do velké míry jen jiný termín pro nacionalismus. Jedná se především o národní a nacionalistický projekt, který ale namísto dávné minulosti připomíná budoucnost. Je to ale budoucnost, která už nějak existovala i v minulosti, byli jsme totiž na cestě k ní. Pohybuje se to v obou směrech, do minulosti i budoucnosti, protože představou budoucnosti národa zároveň vytváříme jeho minulost. Je to trochu paradoxní, ale budoucnost prostě začne prosakovat do minulosti. Časovost, kterou konstruuje gulf futurismus je v mnohém fascinující.

Ve svém eseji zmiňuješ v tomto kontextu dubajské Muzeum budoucnosti. Myslela jsem, že se tak jmenuje, protože se nachází ve futuristické kovové budově pokryté arabskou kaligrafií a využívá moderní vystavovatelské metody, ale ono je to opravdu muzeum představ o světě v roce 2071?

Přesně tak. Nazývat to muzeum je skoro oxymóron, vždyť muzea jsou o uchovávání a připomínání minulosti. Muzeum budoucnosti tak slouží k připomenutí budoucnosti, která už se stala. V tomto paradoxu se skrývá celá myšlenka gulf futurismu propagovaného zálivovými elitami. Budoucnost se blíží a my ji naplníme, ale zároveň – budoucnost už je tady. Jak víme, že se budoucnost blíží? Protože už je přítomností. V tomto smyslu Muzeum budoucnosti poukazuje na tuto potenciální utopii, kterou již vidíme na horizontu. Bere na sebe spektakulární podobu: je to utopie jak okázalá, tak výrazně vizuální. Vždyť jenom to bohatství a technologické znalosti potřebné k postavení Muzea dokazují, že budoucnost už je vlastně tady. Někdy to nazývám kvantovou časovostí, protože obojí je pravda zároveň – budoucnost teprve přichází, ale zároveň už přišla.

Nakolik je tato časovost propojená s opravdovou budoucností nebo přítomností lidí v regionu? V autobiografických vzpomínkách Sophie al-Marii The Girl Who Fell to Earth (Dívka, která spadla na Zemi, 2012) sledujeme její beduínskou část rodiny, jak se v devadesátých letech těžko přizpůsobuje novým podmínkám života v katarském těžařském ráji, čelí nově vytyčeným hranicím i možnostem. Je to dneska jinak?

Dalo by se říct, že Muzeum budoucnosti jen dále dává za pravdu kritice kolektivu GCC. Je to architektonický skvost, který má ukazovat budoucnost. Ale jak je tento záměr spojený se společností, ke které má promlouvat a kterou má inspirovat? Státem řízený futurismus v Zálivu se soustředí hlavně na hmotné monumenty, na vizualitu, ale přehlíží komunity a je zcela odtržený od žité reality například zahraničních pracovníků a pracovnic, kteří to zároveň celé umožňují budovat. Ti z rétoriky a ikonografie tohoto futurismu úplně vypadávají.

V současné době čelí státy v Zálivu dalším velkým problémům, ostřelování, bombardování a ničení infrastruktury, včetně té pokrokové i potřebné. V Jemenu, Iráku nebo Kuvajtu jde o známé výjevy, ale celkově je válka a destrukce ve vizích gulf futurismu dost ignorována. Změní se to teď?

Při prognostice, odhadování opravdové budoucnosti, je velmi snadné se zesměšnit. Ale máš pravdu, že politická realita je v komunikaci těchto futuristických vizí dlouhodobě ignorována. Nepředpokládám, že se to nějak zásadně změní. Politický realismus do tohoto typu hyperoptimistického národního vyprávění nepatří. Jak říkáš, ty problémy tu byly i předtím, ale nezabránily státům vést radikálně optimistické, vlastně falešné projekty. V zákulisí se toho bude určitě hodně měnit, mluví se třeba o neustále narůstající propasti mezi Spojenými arabskými emiráty a Saúdskou Arábií, zejména co se týče vztahů s Izraelem. Všímám si také možné alian­ce vznikající mezi Saúdskou Arábií, Tureckem a Pákistánem, ale i dalších koalic. To by všechno mohlo narušit současnou situaci. Ve vztahu ke gulf futurismu, o kterém tu mluvíme, to zároveň poukazuje na to, že neexistuje jen jeden, jednotný zálivový futurismus. Máme futurismus saúdský, emirátský, katarský… jsou nějak propojené, ale stejně jako v GCC i zde má každý stát své priority a zájmy. Saúdský futurismus například používá islám velmi odlišně od toho emirátského, což souvisí s regionální historií a jinými geopolitickými cíli. Kdyby bylo dubajské Muzeum budoucnosti postaveno saúdskou vládou, vypadalo by zcela určitě hodně jinak.

Jak to myslíš?

Nejočividnější věcí je, že z Muzea budoucnosti v Dubaji úplně zmizel islám. Oproti tomu saúdský futurismus se vědomě snaží islám přetvořit tak, aby byl s projektem národní budoucnosti kompatibilní. To znamená, že saúdští futuristé pro islám hledají v budoucnosti místo. Jak jsem říkal, státem řízený gulf futurismus je extrémně optimistický. Nicméně ten druhý, kritický gulf futurismus, nám ukazuje, že i před touto právě probíhající válkou obsahoval velmi dystopickou obrazotvornost. Není tam nějaký posun od utopie k dystopii, oba způsoby existují současně.

Někde jsem četla, že úspěšné umělkyně a umělci kolektivu GCC jsou dnes běžně v Zálivu vystavováni a že byli vlastně kooptováni systémem, který se jejich vizemi také částečně inspiruje. Dodává tato dialektika státním projektům sílu?

Samozřejmě. I jinde kapitál ukazuje, že má neuvěřitelnou dovednost neutralizovat, vstřebávat a komodifikovat jakoukoli kritiku namířenou proti sobě. Kritika sama může být komercializována a přesně to se v Zálivu děje. Gulf futurismus má v sobě něco z dys­topičnosti kapitalistického realismu popisovaného Markem Fisherem. Je těžké udržet kritickou pozici ve chvíli, kdy stejné instituce nebo stejné státy, vůči kterým se vymezujete, financují vaši výstavu. Určitě to není zcela odděleno. Jak už jsem říkal, jedním z cílů státního futurismu je integrovat Záliv do globálních kapitálových sítí a přitáhnout investice v nejrůznějších oborech, což se týká i velkých a prestižních uměleckých institucí. Kdybych měl být velký cynik, řekl bych, že se z toho nedá uniknout, ale nejsem si jistý, že tomu opravdu věřím.

Zjevně je to celé dost složité. Co se mi ale na kolektivu GCC líbí, je to, že spojuje umělce a umělkyně z obou stran Zálivu. I tvůrci a tvůrkyně narození v Íránu patří mezi jejich členskou základnu. Zajímalo by mě, jestli je označení islámský futurismus, nebo islamofuturismus, o kterém píšeš ve svém článku Drea­ming the Ummah: Science Fiction and the Possibility of Islamofuturism (Vysnít si muslimskou obec: sci-fi a možnost islamofuturismu, 2025), ještě inkluzivnější?

Islamofuturismus, tak jak o něm uvažuji já, se od gulf futurismu v mnohém liší. Ten totiž skutečně existuje, ať už jako státy vedený modernizační projekt, nebo v produkci uměleckého kolektivu, který ho kritizuje. Islamofuturismus je oproti tomu preskriptivní pojem, který zavádím jako něco, o co je potřeba usilovat. Tak jak si ho já představuji, zatím neexistuje. I proto odlišuji islámské sci-fi a islamofuturismus. Adjektivum islámský přitom používám idiosynkraticky, čistě deskriptivně. Islámské sci-fi je jakékoli dílo, film, román, které promítne islám do budoucnosti. Je jedno, jakou podobu výsledek má. Nezáleží na tom, jestli ho vytvořil muslim nebo muslimka, nebo jestli propaguje islámské hodnoty, důležité je, že s islámem v budoucnosti zkrátka nějak počítá. Islámský futurismus nebo islamofuturismus podle mé definice a pojetí oproti tomu používá islám jako klíčový zdroj pro představování si budoucnosti nebo alternativních světů. Jelikož je islámský, může přijít odkudkoli, jistě, je velmi ekumenický. Mohl by přijít i ze Zálivu. Tady se asi nabízí otázka, jestli je gulf futurismus součástí islamofuturismu.

To by mě zajímalo.

Dá se říct, že určité části gulf futurismu, zejména třeba toho saúdského, jsou nějak s islamofuturismem spřízněné. Aktivně se snaží vytvořit národní budoucnost, jejíž obrysy definuje kulturní a normativní přítomnost islámu. Jeho tvůrci si tak například představují, jak by vypadala Mekka nebo pouť do ní ve futuristické budoucnosti. Islámský futurismus je tak nutně součástí saúdského futurismu. Jenže pro mě nemůže mít islamofuturismus za objekt svého zájmu národ. Měl by uvažovat o ummě, celé muslimské obci.

Jsou nějaké konkrétní příklady islamofuturistického směřování, třeba v literatuře?

Domnívám se, že v současnosti, třeba v posledních deseti letech, zájem o islámské a muslimské futurismy roste. Nejde ale o žádné organizované hnutí, každý umělec či umělkyně si dělá to své. Jak říkám, moje definice je dost specifická, vlastně doufám, že se najde někdo, kdo můj koncept rozpracuje, ale celkově po nějakém islamofuturismu poptávka určitě je. Nejsou nicméně žádné konkrétní romány, ať už na Západě, nebo v arabském světě, které by se tak daly definovat. Podle mě je to vlastně velmi utopické směřování, což je poloha psaní, která je dodnes v arabském světě značně omezená. Většinou máme spíš dystopie. Což samozřejmě neznamená jen pesimismus a melancholii, dystopické psaní může být i svým způsobem optimistické. Jde ale o to, že v současnosti není islám v arabské literatuře vnímán jako zdroj utopického myšlení. Když se islám v takových románech objeví, vyznění bude dystopické. Islám často představuje nástroj útlaku a zpátečnictví, nebo je prostě jen přítomen, ale nijak smysluplně budoucí svět nespoluvytváří. Před pár lety třeba v Egyptě vyšel cyberpunkový seriál an-Nihája (Konec, 2020), kde se pohybují kyborgové a další sci-fi prvky a děj je zasazený do Egypta a arabského světa. Většina postav jsou muslimové, kulturně nebo svým vyznáním, což je ale pro příběh v podstatě úplně vedlejší. Je to dost bezútěšný seriál, představuje si arabský svět za sto let, kdy přichází an-nihája, konec, bez možnosti jakékoli spásy. Nějak podobně to s promítnutím islámu do budoucnosti v umění většinou vypadá. V literatuře nevím, ale jsou různé obskurní blogy nebo stránky na sociálních sítích, kde lidé zveřejňují příběhy nebo poezii, někdy i jenom obrázky, třeba i generované AI, ve kterých si představují muslimskou nebo islámskou budoucnost. Například obrázky astronautů modlících se v mešitě na cizí, exotické planetě a tak podobně. Také na sociální síti X působí anonymní umělecké kolektivy, které mluví o islámské futurologii. Něco se v kyberprostoru děje a hlad po islamofuturismu určitě existuje.

Tak to jistě v brzké budoucnosti jeho projevy uvidíme. Zatím se musíme spokojit s islámským sci-fi.

Jistě, to má už dlouhou tradici. Islámské sci-fi se často zabývá otázkami víry a islámské praxe v kontextu třeba vesmírného cestování. Toto je téma i pro západní spisovatele, kteří si například představují, jak by se muslimové modlili na Měsíci. Jaký směr by zvolili? V docela nedávném populárním anglickojazyčném románu Andyho Weira Artemis (2017) vystupuje postava jménem Yasmine, která pochází ze Saúdské Arábie a žije v první lidské kolonii na Měsíci. Ona sama není praktikující muslimka, ale její otec ano a ten sestrojí takový důmyslný přístroj, se kterým dokáže modlitební směr, qiblu, na Měsíci určit. Předtím třeba Donald Moffitt v devadesátých letech ve své dvoudílné románové sérii The Mechanical Sky (Mechanické nebe) konstruuje svět tisíc let v budoucnosti, ve kterém vládne marťanský chalífa v sultanátu nebo emirátu na Marsu. Je to tedy Mars ovládaný muslimy, ale zároveň zjevně jde o orientalistickou představu wahhábitské Saúdské Arábie v roce 3000. Hlavní hrdina se pak dostane do soustavy Alfa Centauri, kde objeví přívětivé islámské impérium, ale zase je tam nějaké temné podhoubí, které později odhaluje, a tak dále. To jsou všechno zajímavé počiny a příběhy, další je třeba Trilogie o Marsu (česky 1992, 1993, 1996) Kima Stanleyho Robinsona, kde hrají muslimové důležitou roli v osidlování Marsu. Ale většinou jsou to představy spojené s tím, že povrch Marsu připomíná poušť, a tak korespondují s poměrně omezenou orientalistickou obrazotvorností. Islám nakonec hraje roli něčeho, co civilizaci nějak drží v minulosti a čeho je potřeba se zbavit, pokud už vůbec pro děj nějaký význam má. Zkrátka na Západě, ale i na Východě se jedná o docela bohatou tradici, ale to není islamofuturismus, pro který je podle mě klíčový onen utopický prvek.

Islamofuturismus by konstruoval islám v budoucnosti pozitivně?

Ne nutně, ale vlastně spíš ano. Islám by hrál nějakou aktivní historickou roli. Proto to od sebe odděluji, islamofuturistický text by byl radikální a nový takovým způsobem, který tu prostě ještě nemáme. Teoretik Salman Sayyid mluví o tom, že v mnohých sci-fi příbězích jsou muslimové v minulosti té budoucnosti, o které se vypráví. I v budoucnosti zůstávají symbolem minulosti. Islamofuturismus by jako estetický výraz v islámu znovu našel zdroj pro vizi jiného, lepšího světa. Není možné, aby jediné řešení byl návrat do minulosti.

Možná by to saúdští futurologové viděli pozitivněji už teď, ale nevím. Bylo by skvělé, kdyby v sobě islám podobnou produktivitu našel, všichni potřebujeme pozitivní vizi budoucnosti. Je myslím těžké si v současném světě takovou představovat.

Přesně tak. Mark Fisher to v Kapitalistickém realismu (č. 2010) vyjádřil nejlépe: jde o pomalé rušení budoucnosti. I tak mám ale za to, že Fisher klade nedostatečný důraz na materiální kořeny tohoto stavu. Pomalu se nám ruší budoucnost a řešením jako by mělo být, že se budeme více snažit si představovat její alternativu. Ale kdyby stačilo si jenom usilovněji představovat a najednou jinou budoucnost vidět, někdo by něco takového už udělal. Zjevně nám stojí v cestě nějaké materiální limity. Nejspíš to navíc nebudou romány, které budou koherentně vyprávět budoucnost, úspěšnější bude futurismus audiovizuálních médií. Myslím, že v tomto ohledu tkví role sci-fi a literárního futurismu právě v tom, pomáhat nám porozumět naší současnosti, nikoli budoucnosti, a kriticky ji diagnostikovat.

 

Ahmed Elbenni (* 1997) je novinář, překladatel a výzkumník na Princetonské univerzitě. Narodil se v Egyptě a vyrůstal v Americe. Studoval historii a politologii na Yaleově univerzitě a později působil jako redaktor se zaměřením na témata náboženství, kultury a médií. Ve svém doktorském výzkumu se zabývá islámskou a islamistickou literaturou 20. století vznikající napříč Egyptem, Tureckem, Saúdskou Arábií, Indií i jinde.

Adéla Provazníková (* 1993, Praha), autorka koncepce a odpovědná redaktorka čísla, vystudovala arabistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a tamtéž absolvovala doktorské studium blízkovýchodních studií. Působí také v Orientálním ústavu Akademie věd. Zabývá se literaturou a žurnalistikou arabského obrození, o nichž na FF UK přednáší, vyučuje moderní spisovnou arabštinu a příležitostně překládá. Její překlady z arabštiny vyšly v Plavu (4/2022; 1/2024; 3/2026) a v antologiích Moderní egyptské povídky (2015), Islámská čítanka (2020) a Slova psaná do písku (2024).