Libor Staněk II.
Francouzský literární teoretik a esejista Maurice Blanchot promlouvá ve svém stěžejním díle Literární prostor (1955, č. 1999) v kapitole Esenciální osamělost o spisovateli, který si namlouvá, že literární dílo lze držet pevně v rukách. „Stává se, že člověk drží tužku, a i když ji velmi chce pustit, jeho ruka ji přesto nepustí: místo aby se otevřela, se naopak sevře. Druhá ruka zasahuje s větším úspěchem, ale tu vidíme, jak ruka, kterou můžeme nazvat nemocnou, vykresluje pomalý pohyb a snaží se vzdalující předmět znovu uchopit,“ píše Blanchot, pro něhož je nemocná ruka ta, která píše a marně se sápe po slově. Důležitější je nakonec druhá ruka – ta, která nepíše, ale zároveň vykonává určitou sílu a otevírá psaní tomu, co autor nezamýšlel a nemůže plně kontrolovat.
Blanchotovu myšlenku, v níž se psaní vymyká vůli toho, kdo píše, bychom mohli parafrázovat jako cestu od artefaktu – uzavřeného díla – k procesualitě, k samotnému aktu psaní. Nejasnou hranici mezi těmito dvěma sférami si při psaní musí uvědomovat každý autor. Jsou jeho podmínkou, limitem i imperativem. Dílo nelze nikdy úplně opustit. To ovšem neznamená, že se o to nemůžeme snažit.
Jedním z pokusů o to, vymanit se z osidel konečnosti díla, je se ukrýt do mlčenlivosti. Skvěle o tom píše ve svém eseji Estetika mlčení. Kde leží hranice moderního umění? (1967, č. 2019) Susan Sontag, která ilustruje na zpřetrhaném díle Rimbauda, Wittgensteina nebo Rilkeho různé podoby ztráty jazyka: umění podle ní musí směřovat k ne-umění a k eliminaci subjektu. Básník musí být jako mystik, jehož cesta končí negativní cestou. Sontag v závěru zmiňuje zakladatele dadaismu Tristana Tzaru, jenž vyzýval ke spálení všech knih a knihoven, aby nastala nová éra ústních legend.
Proč bychom ale museli v díle mlčet, když skrze něj můžeme dýchat? Otec světového konceptualismu Marcel Duchamp v knize Rozmluvy s Pierrem Cabannem (1967, č. 2017) popisuje jakési neviditelné a ryze privátní „antidílo“, jehož jediným těžištěm je prožívání času. Duchamp vysvětluje, že radši žije a dýchá, než pracuje. Jeho uměním se stává obyčejné žití: „Každá vteřina, každý dech je uměleckým dílem, které není nikde zaznamenáno, není ani vizuální, ani mozkové. Je to jakási neustálá euforie.“
Někdo věří (a není nás doufám málo), že jazyk má kromě gramatického významu ještě jeden, magický. Svou představu oné druhé, vládnoucí Blanchotovy ruky, kdy klademe větší důraz na poetické jednání než na psaní samotné, popsal v knize Psychomagie (1995, č. 2015) Alejandro Jodorowsky, jenž se v ní snaží zachytit kolektivní poetické šílenství jedné jihoamerické země. Pojednává například o básníkovi Vicentu Huidobrovi, který se vysmívá salonním literátům (těm, kteří až příliš opečovávají svoje dílo) vykřikováním na ulicích: „Pročpak vy básníci zpíváte o růži? Zařiďte, aby ve vaší básni doopravdy vykvetla!“ Nebo o slavném nobelistovi Pablu Nerudovi, který svedl jednu vesnickou dívku tím, že jí slíbil podivuhodný dárek, a pak jí ukázal citron velký jako dýně. Své místo má v knize samozřejmě i „antilyrik“ Nicanor Parra, jehož poezie křičí jako kojenec a jenž své dílo prohlásil za rozehnané mraky na obloze. Jodorowsky popisuje i přímo prožitou událost, ve které se společně se svým přítelem rozhodl v hlavním městě Santiagu de Chile chodit pouze rovně a bez zatáček. „Šli jsme ulicí a drželi přímý směr bez ohledu na překážky. Strom jsme přelezli, auto přešli po střeše a dům prošli z jedné strany na druhou, třeba oknem. Podstatné bylo zachovat rovnou trajektorii a překážky ignorovat,“ vypráví autor, pro něhož bylo Chile padesátých let zemí, v níž nic nebylo pevné a vše se otřásalo. Společným jmenovatelem všech příběhů bylo vykonání poetického aktu, což byl okamžik, kdy umění opouští bezpečný prostor díla a vstupuje do ničím neohraničitelného života.
Mlčet, dýchat, čichat k smradu růží, lízat sladké citrony, procházet neviditelnými zdmi, vykonávat poetické akty a všímat si ruky, která nepíše. V tomto článku jsem chtěl původně nastínit své básnické performativy, ale už musím končit. Ruce mi neslouží. Jedna tahá tu druhou tam, kam nechce. Pryč z literatury. Příště začnu tam, kde jsem neskončil.