Michaela Melichová
Stalo se mi náhodou, že jsem se 31. března ocitla na uvedení knihy nových překladů japonské poezie haiku a waka Světlušky v rukávech (2024) v luxusní restauraci Miyabi. Na úzký seznam hostů mě připsala překladatelka Helena Honcoopová několik málo dní před akcí po rozhovoru, který by měl vyjít v některém z dalších čísel. „Hlavně o knize napište, ať se o ní lidi dozvědí,“ zněla překladatelčina prosba a mou vstupenkou do světa jemného japonského vkusu pěstovaného v centru Prahy se stal příslib, že to udělám: tak tedy píšu.
Představení antologie sestávající z dvou set dvaceti básní s hmyzími motivy příznačnými pro šintoistickou a buddhistickou citlivost proběhlo v dialogu obou tvůrců – Heleny Honcoopové a Petra Borkovce, který překlady přebásnil. Usrkávajíc čerstvou senču, kterou hostům po každém vyprázdnění šálku dolévala vzorová hostitelka Darja Kawasumi, sledovala jsem dynamiku mezi básníkem a japanoložkou, jež – ve vší úctě k oběma osobnostem – působila místy groteskně. V hovoru, jejž spolu vedli, se totiž spisovatel s překladatelkou jen málokdy názorově protínali, což ostatně sami v různých rozhovorech tematizují. V jejich společné práci dochází ke střetu dvou světů: starého světa „lumírovské lyriky“, rukou psaných podstročniků a elegantní noblesy, a světa depoetizovaných veršů, alergických na sebemenší náznak patosu a klišé.
Během večera bylo řečeno, že tento mezigenerační tandem probíhal jako neustávající hádka vedená ve vzájemném respektu. Borkovcovi tak byla opakovaně přiřčena identita skrytého entomologa – od něj přece přišel nápad vydat knihu o broucích. A ač takové označení popírá, podělil se s publikem o své zkušenosti z dětství – sbíral brouky, kobylky ho v žádném případě nezajímaly. Po několika výměnách mezi překladatelkou a básníkem jsem nabyla dojmu, že se musí jednat o záměrně inscenovanou performanci založenou na podtržení specifické, takřka mateřsko-synovské dynamiky. Atmosféra večera se tak nesla v duchu téměř divadelního představení a oba aktéři sehráli svou roli – Honcoopová jako vznešená dáma s hlubokou znalostí japonské kultury a Borkovec coby moderní básník s cynickým humorem a smyslem pro detail. Kniha je výjimečná mimo jiné právě tím, že obsahuje řadu básní ve dvojím překladu. Během večera se předčítaly vždy obě verze, což zdůraznilo rozdílnost obou poetik a dalo vyniknout básnickým obrazům starého Japonska, jež se vyjevily v jejich průsečíku.
Jak připomněla profesorka Zdenka Švarcová, čestná hostka večera, jíž byla antologie věnovaná, nejedná se o jedinou překladatelskou spolupráci v kontextu české japanologie; podobný překladatelský tandem tvořili ve čtyřicátých letech minulého století překladatelka Vlasta Hilská s básníkem Bohumilem Mathesiem. Z jejich spolupráce vzešla vůbec první kniha překladů starojaponské poezie Verše psané na vodu, vydaná poprvé roku 1943. (Mathesius nedlouho poté podobným způsobem pracoval také se sinologem Jaroslavem Průškem, a sice na parafrázích staročínské poezie, které silně ovlivnily poválečné básnické generace.)
Kniha tak navazuje na cestu, kterou před osmdesáti lety vytyčili Hilská s Mathesiem, a činí ji zajímavou pro současného čtenáře nejen díky Borkovcovu básnickému citu, ale zejména díky ochotě Honcoopové nechat ho zasahovat do svých překladů. Ačkoliv se z dnešního pohledu může přebásňování podstročniků jevit jako krok zpět do dob, kdy se filologie asijských jazyků teprve zakládaly, Světlušky v rukávech mě přesvědčily o tom, jak plodná může taková spolupráce být, a přiměly mě se zamyslet nad nutností mezioborového a mezigeneračního dialogu – mnohdy otravného a frustrujícího, vyjevujícího limity našeho rozumění a trpělivosti, nicméně přesto zásadního.
Když jsem zčajovaná s hlavou plnou brouků opouštěla restauraci Miyabi, byla jsem vděčná, že jsem se mohla komorního uvedení tak jedinečné knihy zúčastnit. Doufám, že jsem si svou vstupenku – a výborné bentó z kuchyně paní Kawasumi – tímto textem řádně odpracovala.