Pavel Kobylák
Inscenace Orlando právě vstupuje v Městských divadlech pražských na scéně Divadla Komedie do druhé sezony, a tak přišel čas podívat se na ni trochu blíž: Jako na zprávu o lidském nitru, o hledání a míjení, o touze po ideálu a srážkách s realitou, o neschopnosti vybrat si z nabízených příležitostí tu pravou, o bezvýchodnosti a naději ve vztazích, o lidských proměnách a neměnnostech, o limitech a jejich překonávání; jako na metaforu vnitřního osvobození a sebepřijetí, vypovídající o nás všech. Vidět ji zblízka je prostě zážitek, po kterém vás to na světě začne víc bavit, a koho se nějak dotýká, ten se z něj pokusí vypsat. Kdyby ho chtěl smlčet, stejně si cestu ven najde a nakonec prozradí světu, co by si neměl nechat ujít. Dvouhodinový milostný dopis režiséra Mariána Amslera a dramaturgyně Lenky Dombrovské, napsaný podle románu Virginie Woolf, ode mě nemůže dostat jinou odpověď než dvoustránkový líbesbríf, který právě čtete.
Na téhle inscenaci vás od první minuty políbí čisté umění a neopustí vás až do konce. Kdo by to necítil, má srdce z kamene. Nic na světě se ale neděje bez příčiny, a na divadelní scéně už vůbec. Autor, který nám na jevišti odkrývá podstatu lidského bytí, tím chce měnit naše osudy. Amsler má tenhle spektákl promyšlený do posledního detailu. Dělá divadlo, aby nás bral do světa, přiměl nás přemýšlet o nás samých a o našem místě v něm. Ve své čtvrté režijní práci v MDP s divákem pracuje trpělivě, jako by chtěl, aby si liška s Malým princem po každém setkání sedli trochu blíž. Kdo jednou dostal, ten ví, že může i dát.
Autoři k dramatizaci použili výtečný překlad románu od Kateřiny Hilské. A vytvořit z něj divadelní text je literární počin hodný tisku. Řadu dialogů do něj museli připsat, výstupy vystavět. Jejich Orlando je svéhlavý poutník, který hledá klíč ke štěstí a zkouší zjistit, kým je. Putuje staletími a bloudí, hybnou silou jsou mu zvědavost a touha. Proč nás tam ale tvůrci vedou? Snad abychom byli silnější a nebáli se hledat v té životní loterii i sami. Kdo nevykročí ze své komfortní zóny poznávat nepoznané, jednoho dne zjistí, že se jen toulal po světě, a vlastně nežil. Ano, je to trochu thoreauovské. Však taky Orlando čerpá sílu z přírody i z umění, ale svůj cíl hledá v lidech, s nimi proplouvá světem, cestuje časem a zažívá milostná vzplanutí s marným koncem, jako by pokaždé vešel do slepé uličky: zamiluje-li se on, je brzy opuštěn, je-li objektem zájmu sám, vyzkouší, zda to není ono, a brzy protějšek odmítá.
Podobenství o nenaplněnosti vztahů je sdělné pro každého, kdo se už někdy hořce zklamal. Také proplouváme, jen čím jsme starší, tím míň máme co nabídnout, zatímco Orlando je mladý věčně. Bezcílně bloumáme po světě, hromadíme majetek a zážitky, ale vnitřně nás nic netěší, s láskou se míjíme: nedokážeme-li ji dát, nemůžeme ji ani dostat. Možná i voláme o pomoc, ale nikdo nás neslyší. Místo pravého štěstí bereme zavděk tím zprostředkovaným. A občas jsme při tom směšní jako postavy v groteskních scénkách, kterými tahle hra nešetří. Nakonec se poznáme i tam, kde bychom nechtěli. Rozčarování z onoho míjení najdeme už v předchozí Amslerově inscenaci Small Town Boy a je obecně platné, leitmotivem bylo třeba i pro Karla Kryla: „Tak blízko u sebe / a přece jsme si cizí / Jsme ptáci bez nebe / a zlatá rez je ryzí.“
Toho krásného ptáka, který by usedl na jeho ramenou (jak výslovně žádá), však Orlando nakonec najde, jen k tomu musí projít proměnou v ženu. Jeho život tak dojde naplnění, ale okolí ho nedokáže přijmout. Na konci hry nás proto čeká ještě jeden skok v čase: do současnosti a už bez Virginie. V závěrečném monologu k nám mluví skrze Knihu krve Kima de l’Horizon kdosi povědomý: Orlando 21. století, androgynní bytost, která zboří konvence a přijetí si vynutí. Mohl sem ovšem vstoupit citlivěji, aby se křehká poetika sto let starého textu zároveň nerozplynula a někam se neztratil jeho půvab. (Tuhle křehkost jevištní proměny můžeme porovnat i s Ebershoffovou Dánskou dívkou, kterou v režii Jakuba Čermáka uvádí Divadlo Na Fidlovačce.)
Asi i slepý by poznal, že výkon hlavního aktéra je nepřehlédnutelný. Jediným odzbrojujícím úsměvem si podmaní celý sál. Zamiluje se do každého, na koho se podívá. Zahrát ženu je pro něj hračka. Jako kdyby ta role byla psaná přímo pro něj. O Vojtěchu Franců kdosi řekl, že ji nehraje, on jí žije. Možná skutečnost, možná zdání. Jak nás může herec takhle zmást? Kdesi uvnitř má totiž dar opravdovosti, který se jen tak nerozdává, k němu se člověk musí dopracovat. Snad tím, že najde pevnou půdu pod nohama a objeví své pravé místo, na kterém může jeho talent kvést. Že v sobě najde odvahu splnit si sen, kterému věří, a denně mu něco obětovat, aby se dostal ještě dál. Pak svou rolí nejen žije, nýbrž hraje ji jako o život. S takovou lehkostí, jako by to byla nejjednodušší věc na světě. Tak přesvědčivě, až si divák myslí, že blažený výraz, s nímž na jevišti odkládá svou mužskou podstatu a přijímá tu ženskou, se zahrát nedá, že v něm musí být. Pro letošního absolventa DAMU je to první hlavní role na velké scéně. Jeho jméno ještě určitě uslyšíme: Takhle se říká o angažmá.
A výkony ostatních nezaostávají: Dvojrole Pavola Smolárika působí démonicky a jeho stylizace do obou postav rovněž nemá daleko k převtělení. Ještěže v divadle je všecko jenom jako. Eva Salzmannová skvěle staví na své zkušenosti a její královna ovládne jeviště každým slovem či gestem. Princezna Martiny Jindrové si nás také podmaní, jednou je svůdná, pak zase nepřístupná. Básník Greene Tomáše Krutiny překonává naši fantazii v živelném ztělesnění lidských nectností: povrchního zhýralce graduje až do nebes.
Minimalistické scéně vládnou závěsná zrcadla, na nichž se mění roční období a zobrazuje stínohra dějů. Snímání kamerou shora a projekce na ně nás vedou i k náhledu na sebe sama. Skupinové scény tu fungují jako živé obrazy, odkaz na Shakespeara v nás vyvolá vzpomínku na film Společnost mrtvých básníků. Kostýmy Pavola Dendise jsou povznášející: evokují ztemnělou minulost, ženství je v jeho podání barevnost sama. I maskéři herce proměnili k nepoznání a ve chvíli absolutní proměny použil režisér k vyjádření krásy rovněž absolutno – nahotu. A hudba slovenské skupiny Berlin Manson? Vyklidněná, melancholická, zpočátku se zdá nepatřičná, postupně se vám kytarový riff dostává pod kůži a na konci už vás má v hrsti. Proč právě oni? Jako odpověď na nenávist. Na koncertě ve Skalici vyvěsili duhovou vlajku a dostali za to pěstmi. Nic se neděje bez příčiny, život je někdy až mrazivě holý. Tahle hra by dnes na Slovensku na růžích ustláno neměla. Přitom by se měla hrát právě tam. Přesídlení mnoha slovenských umělců k nám je oběť za tvůrčí svobodu a Praha z toho těží. I přesazené stromy v ní plodí. Dávají vzpomenout na třicátá léta, kdy byla poslední svobodnou metropolí střední Evropy.
Václav Černý v jedné recenzi napsal: „Sotva jsem dočetl, začal jsem znovu, podruhé, a nezříkám se dalšího návratu.“ To bylo v šedesátých letech, kdy lidé chodili spát s jistotou, že další den bude lepší než předchozí. Zažít ten pocit zase je radost, se kterou člověk už nepočítal. Po návratu z Orlanda ho napadne koupit si další lístek a jít se podívat znovu, jestli mu rozuměl správně. A tak se tam občas scházíme v první řadě, abychom se s tím čistým uměním setkali opět a hledali odpověď na bídu a bolesti okolního světa. Před zjevenou pravdou nikdo neuteče, může si ji jen nechat vyložit: Láska neztrácí naději. A nikdy nezanikne. Kdo tušil jen nejasně, dojde k poznání tváří v tvář. Abychom pochopili sami sebe a dozráli, musíme si k ní najít cestu a nebát se přitom projít i nějakou proměnou. A když se rozum vzpírá, dát se k ní dovést srdcem.
Inscenační tým tu práci podstoupil proto, aby nám ukázal, že to jde, narovnal nám všem páteře a hlavy doposud svěšené pozvedl výš. Třeba se trochu pozvedne i ta jeho, přečte-li si, že se mu to povedlo a kolik to pro někoho znamená. Až se jednou Orlando odebere do divadelního nebe, bude to, jako by nám odešel někdo blízký. Jestli má tahle hra nějakou chybu, pak možná jen tu, že se doteď hrála bez vás. Aby svatý Pavel prozřel na cestě do Damašku, také se na ni musel nejdřív vydat. Slovy tvůrců: vyrazte tam, hledat inspiraci k psaní a k milování. Život tu leží přímo před vámi. A čeká, jestli ho vezmete do vlastních rukou a zbavíte hranic, které nás omezují jen v hlavě. Couvnout už před ním není kam.