Libor Dvořák

Zejména v dobách -ismu četná tehdejší média, ale i proslulí umělci tíhnuli k poněkud účelovému tvrzení, že za každým úspěchem v jakékoli tvůrčí činnosti nutně stojí příslovečných deset procent talentu a devadesát procent dřiny. Na tomhle výroku je jistě hodně pravdy – z nadaného houslisty, který by necvičil několik hodin denně, by se zajisté nestal ani David Oistrach, ani Václav Hudeček – troufám si ale tvrdit, že bez nějaké té alespoň základní Boží jiskry by jakákoli dřina byla marná a čím je jiskra jasnější a výraznější, tím méně dřiny v práci samotné postačí a k tím zářivějším výsledkům ona případná profesní píle vede.
Musím se přiznat, že přestože sám snad nedostatkem pracovitosti netrpím, mám v naší branži raději lidi nadané než prvoplánově pracovité. (Ostatně, ti nadaní obvykle výkonní tak jako tak jsou, protože si rychle uvědomí, že zakopávání hřiven je blbost.) Stejně rád se přiznám, že nadanému ledacos odpustím, protože jeho přetlumočení výchozího textu mi přináší nejen elementární sdělení o tom, co se v originále píše, ale taky patřičný (a kýžený) estetický zážitek, v ideálním případě odpovídající tomu, jaký skýtá příslušné dílo v původní podobě.

Tyto řádky zní možná trochu samozřejmě, ba otřele, ale nemohu se zbavit dojmu, že právě tady tkví jádro pudla – překládat beletrii, hlavně tu nejlepší, by měli ti, kdož jsou k tomu (nejlépe dle mínění a kvalifikovaného posouzení jiných) přímo povoláni. A ti jsou v každé překladatelské obci téměř vždycky v menšině.

Lze se tedy překládání naučit? Letité redaktorské, lektorské a v poslední době i kantorské zkušenosti mi už dlouho říkají, že stěží. Tyto zkušenosti praví, že – alespoň v mém případě na jedinou výjimku (šlo o mladou kolegyni, jíž jsem v rusistickém kroužku někdejšího Aktivu mladých a začínajících překladatelů let 80. velkou budoucnost nevěštil, a ona za pár let překládala, že jsem se nestačil divit) – dobrého (byť třeba teprve budoucího) překladatele poznáte skoro okamžitě. Je to člověk, který už zpravidla má své autory, jež překládat chce nebo už je opravdu překládá, a taky má na věc svůj názor, který mu – zejména na počátku kariéry – jen těžko vymluvíte. Je to člověk, který bude sám obíhat a obléhat nakladatelské domy bez ohledu na to, že to zpočátku většinou vypadá dost beznadějně. Je to člověk, který se v téhle osamělecké práci realizuje nikoli jen navenek, ale taky jaksi dovnitř.

I v naší zemi už běžně fungují kursy tvůrčího psaní a máme i Literární akademii. Jak jsem již ale naznačil, jsem hluboce přesvědčen, že zacházení hlavně s rodným jazykem musí mít jak původní autor, tak překladatel jaksi prapůvodně v sobě nebo se k této schopnosti musí sám dopracovat, protože je to schopnost nesdělitelná. Známá ruská básnířka Junna Moricová, jinak absolventka proslulého Literárního institutu Maxima Gorkého kdysi prohlásila zhruba toto: Podobná škola vás – pokud jde o psaní samotné – nic podstatného naučit nemůže a nejkrásnější na ní je, že se v ní setkáte s mnoha lidmi, na které byste jinak třeba nikdy v životě nenarazili. A právě ona setkávání jsou tou nejlepší školou.

Podobným setkáváním je i soutěž Jiřího Levého – také v ní narazíme na lidi, jichž byste se jinak možná nedopídili. Což by pro český překlad byla možná škoda. Snažme se tedy nikoli překládání od základu učit kohokoli, ale hledat ty nejnadanější, pomoci jim odstraňovat zbytečné chyby a především jim pomoci tam, kam kvalitní překladatelská práce patří – do dobrých nakladatelských domů a odtud k té části čtenářů, která i v této zvláštní době nepodléhá přílivu celosvětově módního čtiva s jepičím životem, ale čeká na skutečnou literaturu.

 

Zpět na číslo