Štěpán Dudešek

Joyce, James. Portrét umělce v jinošských letech. Z anglického originálu A portrait of the artist as a young man (1977) přeložil Aloys Skoumal. 1. vydání. Praha: Odeon, 1983. 306 stran. 

Vždy jsem měl pocit, že James Joyce a jeho dílo se v českém prostředí nenachází na takovém výsluní, v rámci světového modernismu samozřejmě, jaké mu po právu náleží. Pod drtivou autoritou Virginie Woolfové ve skvělých překladech Kateřiny Hilské se ostatní anglicky píšící modernisté krčí ve stínu a mezi nimi právě i Joyce. Nechtěl jsem věřit, že by na vině byl obecný český nezájem,

Miloslav Uličný 

V posledních sedmi letech jsme se zabývali českými překlady a adaptacemi Cervantesova Dona Quijota [1] hlavně s cílem zjistit, zda existují spojnice mezi jednotlivými českými verzemi v kladném (inspirace) i záporném smyslu (plagování), vyšetřit, do jaké míry je dnešní pocit archaičnosti verzí vydaných do převodu V. Černého (1931) oprávněný, či je-li převážně pouhým obrazem dobové normy, a doplnit českou překladovou bibliografii o nálezy verzí zatím v žádných českých soupisech neuváděných. Při přípravě stati Nejstarší české překlady a adaptace Dona Quijota jsme ještě netušili, že za rok po jejím vydání (2005) objevíme v jednom pražském antikvariátu českou adaptaci Dona Quijota,

Zuzana Li

Gao Xingjian. Hora duše. Z čínského originálu Lingshan přeložil Denis Molčanov. 1. vydání. Praha: Academia, 2010. 512 s. 

Hora duše je jedním z nejunikátnějších románů současnosti. Vznikala v devadesátých letech dvacátého století a jejím autorem je v té době již uznávaný čínský dramatik a svébytná tvůrčí osobnost – Kao Sing-ťien (Gao Xingjian). Příběh začíná autorovou poutí do jižní Číny – román je částečně autobiografický. Dokončen byl v Paříži, kam Kao odjel na tvůrčí stipendium a kde posléze zůstal. Čínský originál Ling-šan (Lingshan) byl vydán poprvé v roce 1990 na Tchaj-wanu.

Zuzana Li 

Oldřich Král zásadním způsobem ovlivnil naše povědomí o čínské kultuře, naše čtení a chápání čínské literatury a vzdělanosti. Studoval a přeložil základní dílo klasického čínského kánonu Knihu proměn, texty taiostických filosofů, buddhistické texty, texty o estetice, básně, ale také klasické čínské romány Literáti a mandaríni a Sen v červeném domě nebo moderní román spisovatele Ba Jina. Tento nástin je seřazen dle typologie a přibližné doby vzniku původních děl od nejstaršího k nejmladším. V chronologii překladů profesora Krále však můžeme spatřit cestu ke kořenům, od moderního ke klasickému, od literatury k filosofii, od prózy k poezii, od explicitně vyjádřeného k významově nejednoznačnému.

Jan Vaněk jr.

Viewegh, Michal. Bringing Up Girls in Bohemia. Z češtiny přeložil A. G. Brain. 1. vyd. Londýn: Readers International, 1997. 187 s. 

Když se ve sporu o Viewegha strana jeho příznivců (v jejichž neposlední řadě bojuje on sám) ohání popularitou v zahraničí, obcházejí slabé místo, ať vědomě, či ne: spojují-li jeho mezinárodní úspěch s pochvalným přívlastkem „evropský“, rubem takové kvantifikace nebo snad druhou polovinou sklenice je, že nemohou říci „světový“ a ve výčtech cizojazyčných vydání kvantita nahrazuje kvalitu. Vieweghova produkce se etablovala na trzích a v kulturách od menších (Chorvatsko, Izrael) po řekněme nadprůměrné (Itálie – i když o prodeji filmových práv lépe pomlčet;

Z práce O českých překladech a „překladech“ Dona Quijota

Miloslav Uličný 

Pouhé čtyři roky po vydání Kosterkova Dona Quijota v Družstevní práci[1] se na pultech českých knihkupectví objevuje verze Marie Luisy Kühnlové, publikovaná u I. L. Kobera.[2] Toto nakladatelství, založené Ignácem Leopoldem Koberem (1825–1866), vydalo, jak známo, vůbec první český překlad Dona Quijota v letech 1866 (1. díl v překladu Josefa Bojislava Pichla) a 1868 (2. díl v překladu Kristiána Stefana). Šedesát let po vydání 2. dílu Dona Quijota tedy vychází takzvané třetí vydání, které „přeložila prof. Marie L. Kühnlová“.

Lukáš Novosad

Čornakec, Jěwa-Marja. Mezisvěty. Přeložili František Vydra, Jiří Mudra a Radek Čermák. Redakce Radek Čermák. 1. vyd. Praha: vydali Radek Čermák a Milan Hrabal, 2009. 39 s. 

Přiznejme hned zkraje, že charakter této recenze překladu a edice má být poznámkový a že má sloužit jako podklad pro další práci (o) Radku Čermákovi, kterému bych jej sice mohl poslat soukromě, avšak slíbil jsem mu už před lety veřejnou reakci na jeho redakční a překladatelské snažení. Rád bych se vbrzku ještě podrobně vyjádřil k jeho literárním přílohám Česko-lužického věstníku (ČLV), neboť vzhledem k jejich počtu a úctyhodnému záběru si to zaslouží a protože kritický minimalismus české sorabistiky k sobě samé je donebevolající.

Miloslav Uličný

V minulém čísle tohoto časopisu jsem vylíčil, za jakých okolností se mi podařil náhodný objev nepublikovaného téměř čtyřsetstránkového rukopisu překladů ze španělských lidových písní od A. Pikharta, významné osobnosti českého překladatelství konce 19. a počátku 20. století.1 Už tento nález by se dal označit módním souslovím vedlejší efekt, neboť rukopis jsem nalezl hledaje něco zcela jiného. Tím spíše lze vedlejším efektem nazvat souběžný nález nikdy nepublikovaného překladu Máchova Máje v opisu provedeném rukou téhož A. Pikharta, který nevydaný rukopis vlastních překladů svěřil k vydání J. Vrchlickému, jak bylo dostatečně podrobně vysvětleno v článku uveřejněném v minulém Plavu.

Jan Vaněk jr.

Amis, Martin. Na návštěvě u paní Nabokovové a jiná setkání. Z anglického originálu Visiting Mrs. Nabokov and Other Excursions vydaného nakladatelstvím Vintage Books v roce 1995 přeložil Ladislav Šenkyřík. Odpovědný redaktor Ladislav Dlabal. 1. vydání. Praha: Nakladatelství a vydavatelství Volvox Globator, 2006. 230 stran. 

Snad mi bude prominuto, dovolím-li si začít tento text v osobní rovině: kritika překladu mě stále víc vyčerpává. Ne samotná kolace – to je přes nároky na čas a pozornost ta nejsnazší a nejpříjemnější část. I nutnost opsat z knih dlouhé citace, když zvládám psaní na klávesnici jen zhruba třemi a půl prsty, se dá překonat prostě vůlí a vytrvalostí,

Ladislav Nagy

Ukázalo se už loni po ocenění Jiřího Stromšíka, že sehnat fundovaného autora – schopného obratem a obratně sepsat byť krátkou analýzu způsobu překládání vyznamenaného umělce – je potíž. Nejinak tomu bylo letos. A tak přijměte alespoň krátké zamyšlení jiného překladatele praktika, které dohromady s oběma letos otištěnými nominacemi utváří obraz Miroslava Jindry jako překladatele i člověka, mj. i proto, že se svými předchůdci nachází řadu styčných bodů. 

Letošním laureátem Státní ceny za překladatelské dílo se stal Miroslav Jindra, člověk, kterého generace anglistů pamatují jako laskavého pedagoga a generace čtenářů… tak, zde je problém.