Rozhovor s Jarkou Vrbovou

Už téměř čtyři generace malých čtenářů se baví či nedýchají napětím u příběhů detektiva Kalleho, Ronji, Madynky či bratrů Lví srdce. O překladech Astrid Lindgrenové, dětské duši a detektivkách hovořila se Zuzanou Mickovou rytířka Řádu za zásluhy Jarka Vrbová. 

Zuzana Micková: Svými překlady mapujete především norskou literaturu, a to velmi zevrubně, od té starší, řekněme čítankové, až po tu nejnovější. Přesto se ale od začátku devadesátých let soustavně věnujete také tvorbě světově nejproslulejší švédské autorky dětské literatury, Astrid Lindgrenové. Co vás přivedlo z norských vod k téhle švédské spisovatelce?

Jarka Vrbová: S Astrid Lindgrenovou cítím vlastně jakousi hlubokou osobní spřízněnost.

Rozhovor s Joãem Donatem

K brazilské kultuře patří neodmyslitelně hudba, kterou často doprovází i kvalitní texty. Když vám na požádání Brazilec nezarecituje básničku, určitě vám ji zazpívá. Hudební styl, který se prosadil v šedesátých letech a zásadně ovlivnil brazilskou hudbu, je bossa nova. O tom, jak bossa nova vznikla a čím je charakteristická, hovoří brazilský skladatel a hudebník João Donato, jeden ze zakladatelů tohoto žánru. 

Lucie Koryntová: João, pocházíte z města Rio Branco, obklopeného Amazonským pralesem u hranic s Bolívií – jaká byla hudba v Rio Brancu ve čtyřicátých letech? Jaké byly vaše hudební počátky?

João Donato: Téměř veškerá hudba,

Rozhovor s Pavlínou Cermanovou

Ačkoliv většina textů v tomto čísle Plavu je novějšího data, jako úvod by snad mohl dobře posloužit rozhovor s odbornicí na středověkou apokalyptiku. S historičkou Pavlínou Cermanovou jsme hovořili především o tom, jak se lišily středověké představy o konci světa od těch dnešních, a v čem lze naopak hledat spojitost. 

Vratislav Kadlec: Dá se vůbec vysledovat nějaká nikoli povrchní souvislost mezi dnešní fascinací koncem světa a myšlením středověkého člověka, který očekával příchod soudného dne?

Pavlína Cermanová: Opravdu nevím, jestli bych v současné době mluvila o fascinaci. Mám pocit, že jsou to témata,

Rozhovor s Carlosem A. Aguilerou

Přeložila Dita Aguilera

Carlos A. Aguilera usiloval o společensky angažovaný život spisovatele na Kubě. Takové snahy ovšem castrovci neodpouští, a tak byl nucen odejít do evropského exilu, kde se po vystřídání několika různých destinací nakonec usídlil v Praze. Jeho projevu nechybí černý humor, nebojí se experimentovat. Neustále si pohrává s nadsázkou, a tak čtenář stále váhá, ne čem vlastně je… 

Pavla Nehasilová: Jste jedním z exilových kubánských spisovatelů. Jak se vám přihodilo, že jste zakotvil zrovna v České republice, a jak se vám tu žije?

Carlos A.

Rozhovor s moldavským spisovatelem a publicistou Vitaliem Ciobanem

Vitalie Ciobanu je moldavským autorem poměrně úzce spjatým s Prahou, který se do Čech velmi rád vrací. V rozhovoru, který s ním vedla Libuše Valentová, hovoří kromě svých inspiračních zdrojů třeba i o vzájemné kooperaci tvorby krásné literatury a občanské angažovanosti. 

Libuše Valentová: Jak byste charakterizoval postavení spisovatele v dnešní moldavské společnosti? Je vnímán jako významný strážce kulturních hodnot, jako „svědomí národa“, nebo jako neškodný estét, jehož tvorba zajímá jen úzkou vrstvu zasvěcených? A platí pro vás osobně stále výrok, jejž jste pronesl v roce 2008 na jednom kolokviu v Praze – „Žít v zemi odsouzené ke svému údělu znamená pro spisovatele současně výzvu i vzrušující zkušenost“?

Rozhovor se Zdeňkem Hrbatou

Co je určujícím znakem bretonské literatury – jazyk, téma, nebo mentalita? Kam až sahají kořeny starobylé bretonské kultury? Co dala Bretaň středověké Evropě? Odpovědi na tyto a další otázky nabízí v rozhovoru Zdeněk Hrbata. 

Vít Pokorný: Na rozdíl od zbytku Francie se v Bretani dodnes udržel jazyk i etnikum keltského původu. Čím to?

Zdeněk Hrbata: Je to zvláštní situace, že? Z původně velkého keltského národa zbyly jen malé ostrůvky keltských jazyků, které navíc všude v Evropě už po staletí ustupují. V kontinentální Evropě se potomci Keltů udrželi jen v Bretani,

Rozhovor s Ladislavem Šenkyříkem

S předsedou poroty Soutěže Jiřího Levého, překladatelem a fejetonistou Ladislavem Šenkyříkem, o Obci překladatelů, záhadných trvalkách a puči proti sobě samému. 

Kateřina Veselovská: Toto číslo Plavu přináší překlady autorů, kteří byli oceněni v 19. ročníku Soutěže Jiřího Levého, soutěže zaměřené na začínající překladatele. Za jakých okolností, z čího podnětu, případně z jaké potřeby tato soutěž vznikla? Kdo vlastně stál u jejího zrodu?

Ladislav Šenkyřík: Pro přesnou odpověď na tuto otázku jsem asi příliš mladý. Literární soutěž pro mladé a začínající překladatele má své kořeny v dobách nejtužší normalizace, kdy překladatelé nesměli mít samostatnou organizaci,

Rozhovor s Helenou Sadílkovou

Málo znalostí, mnoho předsudků – zhruba v takové situaci se nyní nachází romská literatura. Helena Sadílková se pokouší některé předsudky vyvrátit a popsat, co se s romským psaním děje za posledních padesát let. 

Lukáš Houdek: Odkdy u nás můžeme o literární tvorbě Romů hovořit?

Helena Sadílková: Její vznik je kladen do šedesátých let 20. století, souvisí se založením Svazu Cikánů-Romů (1969–1973) a vznikem věstníku této organizace s názvem Romano ľil. Díky dobové konstelaci a existenci toho časopisu získali Romové v Československu vůbec poprvé možnost relativně neomezeně publikovat,

Rozhovor s Vjačeslavem Ar-Sergim

Rozhovor s udmurtským spisovatelem Vjačeslavem Ar-Sergim se týká především ugrofinského literárního souručenství, minulosti i současnosti udmurtské literatury a jejího politického a společenského kontextu a jazykového určení. Tematicky tedy navazuje na esej Johanny Domokosové – na otázku, zda má dnes spojení „uralské literatury“ vůbec smysl, však odpovídá z hlediska uralského spisovatele, pro kterého toto téma zdaleka není pouhou teorií.  

Michal Kovář: Vjačeslave, existuje podle tebe uralská (ugrofinská) literatura, a pokud ano, co pro tebe znamená?

Vjačeslav Ar-Sergi: Ugrofinské (uralské) etnojazykové společenství, v současné době čítající více než dvacet milionů lidí,

Rozhovor s Péterem Esterházym

Maďar Péter Esterházy je jedním ze spisovatelů, kteří existenci střední Evropy jako kulturního celku neustále zpochybňují, ale svými díly naopak zpochybňuje své pochyby. Zdá se, že o tomto tématu nemluví rád, pro tentokrát však udělal výjimku. Kromě toho se rozpovídal o svých plánech, o politické situaci v Maďarsku a o tom, jaké je to psát pod pseudonymem.
 

Lucia Satinská: Vycházejí vaše knihy častěji v maďarštině, nebo v překladu? Zajímáte se o zahraniční vydání svých knih?

Péter Esterházy: To je čistá matematika, překladů může být vždy více,