Rozhovor se Zdeňkem Hrbatou

Co je určujícím znakem bretonské literatury – jazyk, téma, nebo mentalita? Kam až sahají kořeny starobylé bretonské kultury? Co dala Bretaň středověké Evropě? Odpovědi na tyto a další otázky nabízí v rozhovoru Zdeněk Hrbata. 

Vít Pokorný: Na rozdíl od zbytku Francie se v Bretani dodnes udržel jazyk i etnikum keltského původu. Čím to?

Zdeněk Hrbata: Je to zvláštní situace, že? Z původně velkého keltského národa zbyly jen malé ostrůvky keltských jazyků, které navíc všude v Evropě už po staletí ustupují. V kontinentální Evropě se potomci Keltů udrželi jen v Bretani,

Rozhovor s Ladislavem Šenkyříkem

S předsedou poroty Soutěže Jiřího Levého, překladatelem a fejetonistou Ladislavem Šenkyříkem, o Obci překladatelů, záhadných trvalkách a puči proti sobě samému. 

Kateřina Veselovská: Toto číslo Plavu přináší překlady autorů, kteří byli oceněni v 19. ročníku Soutěže Jiřího Levého, soutěže zaměřené na začínající překladatele. Za jakých okolností, z čího podnětu, případně z jaké potřeby tato soutěž vznikla? Kdo vlastně stál u jejího zrodu?

Ladislav Šenkyřík: Pro přesnou odpověď na tuto otázku jsem asi příliš mladý. Literární soutěž pro mladé a začínající překladatele má své kořeny v dobách nejtužší normalizace, kdy překladatelé nesměli mít samostatnou organizaci,

Rozhovor s Helenou Sadílkovou

Málo znalostí, mnoho předsudků – zhruba v takové situaci se nyní nachází romská literatura. Helena Sadílková se pokouší některé předsudky vyvrátit a popsat, co se s romským psaním děje za posledních padesát let. 

Lukáš Houdek: Odkdy u nás můžeme o literární tvorbě Romů hovořit?

Helena Sadílková: Její vznik je kladen do šedesátých let 20. století, souvisí se založením Svazu Cikánů-Romů (1969–1973) a vznikem věstníku této organizace s názvem Romano ľil. Díky dobové konstelaci a existenci toho časopisu získali Romové v Československu vůbec poprvé možnost relativně neomezeně publikovat,

Rozhovor s Vjačeslavem Ar-Sergim

Rozhovor s udmurtským spisovatelem Vjačeslavem Ar-Sergim se týká především ugrofinského literárního souručenství, minulosti i současnosti udmurtské literatury a jejího politického a společenského kontextu a jazykového určení. Tematicky tedy navazuje na esej Johanny Domokosové – na otázku, zda má dnes spojení „uralské literatury“ vůbec smysl, však odpovídá z hlediska uralského spisovatele, pro kterého toto téma zdaleka není pouhou teorií.  

Michal Kovář: Vjačeslave, existuje podle tebe uralská (ugrofinská) literatura, a pokud ano, co pro tebe znamená?

Vjačeslav Ar-Sergi: Ugrofinské (uralské) etnojazykové společenství, v současné době čítající více než dvacet milionů lidí,

Rozhovor s Péterem Esterházym

Maďar Péter Esterházy je jedním ze spisovatelů, kteří existenci střední Evropy jako kulturního celku neustále zpochybňují, ale svými díly naopak zpochybňuje své pochyby. Zdá se, že o tomto tématu nemluví rád, pro tentokrát však udělal výjimku. Kromě toho se rozpovídal o svých plánech, o politické situaci v Maďarsku a o tom, jaké je to psát pod pseudonymem.
 

Lucia Satinská: Vycházejí vaše knihy častěji v maďarštině, nebo v překladu? Zajímáte se o zahraniční vydání svých knih?

Péter Esterházy: To je čistá matematika, překladů může být vždy více,

Rozhovor s Igorom Otčenášom

Často počuť názor, že rozpad Československa viedol v Česku nielen k strate celkového záujmu o slovenskú kultúru, ale dokonca, že najmladšia generácia už ani nerozumie po slovensky. Znamená to, že je potrebné slovenskú literatúru prekladať? Tiež o tom, rovnako ako o (domnelej) tragédii neporozumenia a vzťahu oboch kultúr hovorí v rozhovore spisovateľ a diplomat, bývalý riaditeľ Slovenského inštitútu v Prahe Igor Otčenáš.
 

Lucia Satinská: Ako vnímate, aj z pohľadu toho, že ste dlho pôsobili v Česku ako riaditeľ Slovenského inštitútu v Prahe, vzťah českej a slovenskej literatúry v jej historickom kontexte,

Rozhovor s Tomášem Jurkovičem

Když se v Česku řekne Murakami, ozvěnou se vrátí Jurkovič. O tom, co vlastně soudí o skutečné kvalitě Murakamiho knih a jak hodnotí jiné japonské autory, si s japanistou a překladatelem z japonštiny Tomášem Jurkovičem povídala Anna Křivánková. 

Anna Křivánková: Haruki Murakami má mezi českými čtenáři mnoho nadšených příznivců a na základě vlastního pozorování se mi zdá, že nemálo z nich jej považuje téměř za kandidáta na Nobelovu cenu. Možná by tedy řadu čtenářů překvapilo, že mezi japanisty je i dost takových, kteří se na Murakamiho dívají s ohrnutým nosem a zdviženým obočím, jeho díla nepokládají za nic víc než oddechovou literaturu a jeho samého nestaví na stejnou úroveň s klasiky typu Jasunariho Kawabaty či Naoji Šigy.

Rozhovor s Alešem Rumpelem

Aleš Rumpel, ředitel queer filmového festivalu Mezipatra, má mimořádný vhled do české LGBT komunity a do témat, která se jí týkají. Jak sám upozornil, není literárním kritikem ani historikem, osobní zkušenosti a teoretické znalosti různých konceptů, jako je kupříkladu queer teorie, mu nicméně umožňují spřízněná témata a události analyzovat a interpretovat. 

Jakub Horňáček: Chtěl bych začít náš rozhovor otázkou týkající se konceptu LGBT [1] umění a literatury, jelikož tato kategorie není literární kritikou jednoznačně přijímána. Například Edmund White v posledních letech několikrát tento koncept odmítl a David Leavitt dnes mluví o post-gay literatuře a umění. Co si o tom myslíte vy,

Rozhovor s Čchen Maj-pchingem

Autentické svědectví o tom, jak (ne)svobodné je tvůrčí prostředí v Číně. Klíčovými tématy rozhovoru jsou cenzura a internet jakožto dva fenomény s publikováním děl utlačovaných autorů neodmyslitelně spjaté. 

Olga Lomová: V jakých podmínkách pracují čínští spisovatelé? Nakolik mohou být nezávislí?

Čchen Maj-pching: Spisovatelé mají dnes mnohem větší svobodu než kdysi – mohou psát způsobem, jaký uznají za vhodný, a poměrně velkou volnost mají i při volbě témat. [1] Pouze si musí dávat pozor, aby se nedotkli žádného politicky citlivého problému. V Číně je řada uznávaných autorů, například Mo Jen,

Rozhovor s Kao Sing-ťienem

Jediný čínský autor, jenž byl ověnčen Nobelovou cenou za literaturu. Mnohaletý disident, dnes už prakticky napůl Francouz. O exilu, divadle a pozoruhodných rozdílech mezi čínštinou a francouzštinou přitažlivě vypráví Kao Sing-ťien.
 

Zuzana Li: Co bylo impulsem k vašemu odchodu do exilu: čistě subjektivní vnitřní potřeba svobodně tvořit, nebo i nějaké konkrétní perzekuce?

Kao Sing-ťien: Když jsem odjížděl z Číny, nesměla se má díla již publikovat. Byl jsem tehdy opravdu rád, když se objevila nabídka vycestovat do zahraničí. Alespoň jsem mohl odjet na chvíli pryč.