Rozhovor s Martinem Ryšavým

Ačkoli své knihy nadepisuje „romány“, a nikoli cestopisy, byl rozhovor veden se spisovatelem a cestovatelem Martinem Ryšavým. Nabízí na úvod čísla zajímavá zamyšlení o motivacích k cestování i smyslu psaní a zveřejňování cestovatelských zápisků. 

Silvie Mitlenerová: Jak vznikají vaše cestopisy? Píšete knihu už během cesty, nebo až doma – jsou to tedy více bezprostřední dojmy, nebo spíš dodatečné vzpomínky?

Martin Ryšavý: Roli hraje několik věcí. Když jsem se chystal psát Cesty na Sibiř, žádné deníky jsem si ze začátku nevedl. Lépe řečeno vedl, ale to byly vyloženě jen moje pocity.

Rozhovor s Tomsonem Highwayem

S dramatikem Tomsonem Highwayem o indiánských jazycích, literatuře vycházející ze země a indiánském smyslu pro humor.
 

Klára Kolinská: Jak vnímáte postavení indiánské literatury v kánonu kanadské literatury jako celku a v jakých podmínkách se vyvíjela? Liší se v tomto smyslu situace v anglofonní a frankofonní Kanadě?

Tomson Highway: Postavení indiánské literatury v kánonu kanadské literatury jako celku se dá definovat v tom smyslu, že naše literatura vychází ze země jako takové, a kdybychom šli v definici ještě dál, tak vychází z přírody, zatímco neindiánská literatura vychází z prostoru mimo zemi a mimo přírodu.

Rozhovor se Smaro Kamboureliovou

S profesorkou Smaro Kamboureliovou o kanadské mozaice, kulturním kapitálu Kanady a mantře multikulturalismu.
 

Klára Kolinská: Jak dnes obecně vypadá situace kanadské literatury a kdo jsou její čtenáři?

Smaro Kamboureliová: Odpovědět na tuto otázku vyčerpávajícím způsobem by vyžadovalo situovat ji mimo její specifický rámec. Z jednoho hlediska samozřejmě existuje kanadská literatura (CanLit) jako instituce, jako literární tradice, která se vyvinula postupně, ale také za cenu vynaložení nemalého úsilí. „Postupně“ v tom smyslu, že vývoj všech takových tradic je pomalý proces, během něhož se tyto tradice jako takové definují a konstituují jako specifický korpus literárních děl,

Rozhovor s Liborem Dvořákem

Nejdříve obecně o ruském písemnictví, pak specifičtěji o vlastních překladech antiutopií, nakonec zcela konkrétně o Sorokinově Dni opričníka: Rusistu, novináře a jednoho z duchovních otců Plavu Libora Dvořáka tentokrát k rozhovoru oslovila vlastní dcera Iva Dvořáková. 

Iva Dvořáková: V poslední době se na trhu objevují častěji a častěji (konečně toto se tvrdí už déle) ruští autoři posledních desetiletí – a prodávají se. Ptám se tedy: Uměl bys, je-li to vůbec možné, pojmenovat nějaký typický znak, jenž by dokázal postihnout, co je současná ruská literatura, čím se vyznačuje? Jde mi jednak o samotný znak o sobě a jednak o znak ve smyslu toho,

Rozhovor s Helenou Stachovou

Helena Stachová, od roku 1999 držitelka Komandérského kříže Řádu za zásluhy o Polskou republiku, letos oslaví šedesát let své překladatelské činnosti. Dosavadní seznam jejích překladů čítá úctyhodných dvě stě jedenáct děl. O pozoruhodných okolnostech vzniku několika z nich se zmiňuje i v rozhovoru pro Plav. 

Silvie Mitlenerová: Pokládám překladatelům podobnou otázku často a zeptám se i vás. Překládají se české knihy do polštiny?

Helena Stachová: Dnes se překládají více než dříve a Poláci si vybírají více českých autorů. Ještě před lety, když jsem se ptala, co znají z české literatury, vzpomněli si na Čapka,

Rozhovor s Nives Vidrihovou

Známá slovinská překladatelka Nives Vidrihová hovoří o Bohumilu Hrabalovi, jeho díle a životní filosofii, ale i o dalších českých autorech, které přeložila, a také o tom, jak vypadá dnešní česká literatura ze slovinské perspektivy. 

Michaela Otterová: Začněme Bohumilem Hrabalem. Ten se nám do čísla dostal z toho důvodu, že jste loni za překlad jeho Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet dostala slovinskou překladatelskou Cenu Antona Sovreho. Kým je tedy pro vás Bohumil Hrabal? Jak na vás osobně zapůsobil? Zajímal se vůbec o osud svých děl v cizině? Nebo třeba i o jazykové nuance překladů?

Nives Vidrihová: Můj nejoblíbenější český spisovatel.

Rozhovor s Ondřejem Pilným

Soustředěnější výzkum v oblasti irské literatury se v našich krajích provádí pouze v Kabinetu irských studií na Filozofické fakultě UK. Ředitel kabinetu Ondřej Pilný byl proto jasným kandidátem na rozhovor o irském dramatu, irské poezii i irštině samotné. 

Silvie Mitlenerová: Při prvním zamyšlení nad irskou literaturou přeloženou do češtiny napadne člověka nejprve divadelní tvorba. Beckett, Wilde, Shaw – čím si úspěch irské dramatiky vysvětlujete?

Ondřej Pilný: To je docela dobrá otázka. Z irského dramatu je napřekládáno opravdu docela dost, a souvisí to nejspíš s tím, že se drama píše v angličtině.

Také rozhovor jsme věnovali redakčním radním, a tak jsme (z rozsahových důvodů pouze) některým z nich položili hrst otázek ptajících se po smyslu překladu, jeho kritiky a vydávání světové literatury časopisecky.  

Lukáš Novosad: V květnu 2010 to bude pět let, co Plav začal vycházet. Je to myslím vhodný okamžik položit si otázku: má takový časopis vlastně smysl? Je účelné a věcné vydávat časopis specializující se pouze na světovou literaturu, když té se částečně věnuje vlastně každé větší literární periodikum? Je dostatečným ospravedlněním existence takového časopisu jeho zaměření na překladatelské umění?

Libor Dvořák: Mezi smutným koncem Světové literatury,

Rozhovor s Miroslavem Jindrou

Po roce opět s čerstvým laureátem Státní ceny za překladatelské dílo. Letos o překládání z povolání, výuce překladu, intelektuálním obžerství z poezie a Hlavě XXII. 

Viktor Janiš: Jak ses vlastně dostal k literatuře? Překládal sis něco už pro sebe na střední škole?

Miroslav Jindra: To ne. Já jsem studoval na tehdy dost prestižním (bohužel výlučně chlapeckém!) reálném gymnáziu ve Slovenské ulici na Vinohradech; maturitu jsme ovšem skládali ve velmi podebraném roce 1948, brzy po Únoru, což pro závěr středoškolského studia a vstupu na vysokou školu nebyla právě příjemná kulisa. Během studia jsme měli šest let latinu (dodneška za ni vzdávám dík antickým bohům a lituji,

Rozhovor s Šárkou Grauovou

O brazilské a portugalské literatuře a o zajímavých poznáních, jaká jejich překládání může přinést, hovoří Šárka Grauová, překladatelka, redaktorka, editorka a vedoucí portugalistiky na FF UK. 

Lucie Koryntová: Z vaší překladatelské bibliografie je patrné, že se zaměřujete na brazilskou literaturu. Přeložila jste romány Posmrtné paměti Bráse Cubase od Joaquima Marii Machada de Assis, Macunaíma od Mária de Andrada, Peklo ráje od Any Mirandové a nakonec jste se podílela na překladu Dějin brazilské literatury Luciany Stegagno Picchiové. Co vás k brazilské literatuře přivedlo? Přitahuje vás něčím,