Rozhovor se španělskou lingvistkou Anou Maríou Agudovou Apariciovou

Ze španělštiny přeložil Vít Pokorný

Ve srovnání s jinými obory jako by klasická filologie už svým názvem nepatřila do jednadvacátého století. Má výuka mrtvých jazyků v našem světě místo? Co si dnešní člověk může z tak starých textů odnést? O tom jsme uvažovali s Anou Maríou Agudovou Apariciovou, klasickou filoložkou a profesorkou indoevropštiny na Univerzitě v Salamance. 

Vít Pokorný: Kromě překládání a psaní odborných článků se věnuješ také výuce. Poslední semestr jsi na filologické fakultě věnovala překladatelskému semináři. Jak se vydařil?

Markéta Podolská

Znala středověká Skandinávie legendární les krále Artuše Brocéliande a jakou mohli mít seveřané představu o Bretani samé? 

Pro severský vrcholný středověk byla Bretaň bezesporu vzdálenou exotickou zemí; mezi ní a Skandinávií neexistoval prakticky žádný prokazatelný přímý kontakt – ať už obchodní, politický či personální. Od 9. století [1] intenzivně plenili území Bretaně vikingové, do poloviny 10. století ale od nájezdů upustili. [2] Nezaložili zde žádné trvalé osídlení jako například v Normandii nebo v Anglii, obsadili však obchodní centrum Nantes a okupovali ho.

Přestože vrcholně a pozdně středověká Skandinávie s Bretaní neudržovala žádný kontakt, určité povědomí o ní a její literatuře na Severu existovalo,

Viola Somogyi

Záplava skandinávských thrillerů na českém trhu (i jejich obliba) stále trvá a zdá se, že jen tak neskončí. Překladatelé ze švédštiny, kteří se převodu těchto textů do češtiny ujímají, se musí vypořádat s řadou úskalí, ať už se jedná o překlad místních názvů, soudní terminologie či policejních hodností. Oblast pojmenování reálií však není zdaleka jedinou, na kterou je třeba při redakčním zpracování textu myslet. Mezi další běžné problémy patří například nesprávný překlad slovesných tvarů v souvislosti se sousledností časů, jejíž pojetí v češtině se od germánských jazyků liší, nadbytečné užívání přivlastňovacích zájmen, nepravé věty vztažné nebo nelogičnosti v aktuálním členění výpovědi.

aneb propast mezi Západem a Orientem očima maghrebských spisovatelů

Eva Fínková

Frankofonní maghrebská literatura představuje pro překladatele zvláštní výzvu: jak se vyrovnat s vlivem arabštiny či s převodem místních kulturních a náboženských reálií? Z pohledu nakladatele se pak nabízí otázka, jaká díla zařadit do edičního plánu s ohledem na význam autora, na zájem českého čtenáře i na témata v textu zachycená. O těchto a jiných problémech pojednává v článek Evy Fínkové; na něj v přespříštím čísle naváže translatologická studie Petry Hrušovské věnovaná oblasti Antil.
 

Vztah Západu a Orientu byl odjakživa klíčový nejen pro obchodní a politické styky,

Ondřej Zajac

Se kterými bulharskými autory se můžeme v současnosti setkat v českých knihkupectvích, jak se měnil status „malých literatur“ spolu se změnami přicházejícími v devadesátých letech a co čeká bulharskou literaturu v letech následujících? Odpovědi (nejen) na tyto otázky najdete v bilančním ohlédnutí Ondřeje Zajace. Vydání Plavu zaměřené na bulharskou literaturu, o kterém rovněž padne zmínka, aktuálně připravujeme. A konečně: také v současné bulharské literatuře lze vysledovat jistou pražskou stopu… 

Jak název předznamenává, v tomto textu se budu věnovat historii překladů z bulharštiny během posledních pětadvaceti let. Ve srovnání s lety předrevolučními poměrně drasticky ubylo knižních překladů. Zároveň se změnil systém vydávání: velká státní nakladatelství nahradila především drobná a soukromá,

Jan Čermák

Onǣlcere ēa swā wyrse fordes, swā betere fisces, praví hlasem neznámého anglosaského překladatele jedno z Catonových distich: čím horší je na řece brod, tím lepší jsou v ní ryby. Staroanglické písemnictví představuje v mnoha ohledech – a v českém kulturním kontextu až donedávna zvlášť – řeku, kde se dobré brody nehledají snadno. 

Navzdory jakosti svých ryb zaujímá písemnictví Anglosasů (tradičně rámované léty 700–1100) v kánonu dějin anglické literatury dodnes většinou postavení okrajové a výlučné. Je tomu tak především proto, že čtenářský a odborný zájem o nejstarší anglickou literaturu i nadále naráží na bariéry nesnadno srozumitelného jazyka, a musí se proto vyrovnávat s rozsáhlým filologickým aparátem nebo problematicky spoléhat na překlady do moderní angličtiny.

aneb české a francouzské pojetí vidovosti

Miroslava Sládková

České sloveso přirozeně vyjadřuje znaky vidovosti a temporality – loď může připlouvat, nebo připlout, odplouvat, či odplout. V jazycích neslovanských však binární opozice dokonavost vs. nedokonavost neexistuje. Jaké možnosti má překladatel, aby takovýto významový odstín v překladu do cizího jazyka zachoval? 

Zamýšlíme-li se nad problémem vidovosti v češtině a ve francouzštině a nad překladatelskými problémy, které z něho vyplývají, musíme si uvědomit, že zatímco u českých sloves existuje binární opozice dokonavost vs. nedokonavost, ve francouzštině je situace mnohem složitější. Ve slovanských jazycích se od sebe odlišují znaky vidovosti a temporality,

Marcela Vrzalová Hejsková 

Madridský skandalista a experimentátor

Ramón Gómez de la Serna (1888–1963) byl jednou z nejvýraznějších osobností meziválečné avantgardy ve Španělsku. Měl pověst skandalisty a enfant terrible dalíovského ražení: deklamoval své texty na hřbetě slona nebo z cirkusové hrazdy a v jeho extravagantním bytě mu dělala společnost ženská vosková figurína, oblečená podle poslední pařížské módy. Pobýval v Paříži, Londýně, Švýcarsku, Itálii nebo v Portugalsku a mezi jeho přátele patřili například Apollinaire, Cocteau, Tzara, Erenburg, Cassou, Lipchitz, Modigliani, Sonia a Robert Delaunayovi. Pokud nebyl na cestách, trávil tento příslušník madridské bohémy sobotní večery v kavárně Pombo, kde mu nadšeně naslouchali Buñuel, Dalí,

Zuzana Šťastná 

John Donne (1572‒1631) je už mnoho desetiletí vedle Shakespeara pravděpodobně nejčtenějším anglickým básníkem alžbětinsko-jakubovské éry a v průběhu dvacátého století lze jeho vliv vystopovat nejen v anglicky psaných literaturách, ale i u některých neanglicky píšících autorů, například Josifa Brodského či Octavia Paze, kteří jej oba zároveň překládali.

První překlady Donnovy poezie do češtiny se objevují teprve ve třicátých letech, nicméně ve srovnání s některými velkými evropskými literaturami nejde o nijak výjimečné zpoždění. Příčinou celkově opožděné evropské recepce Donna je jednoznačně to, že jeho mateřská anglická literatura se k němu dlouho chovala poněkud macešsky. Za Donnova života bylo oceňování jeho poezie známkou vytříbeného vkusu a ještě ve druhé polovině 17.

Rita Kindlerová

Pohledy do dílen a kuchyní praktikujících překladatelů bychom vám rádi přinášeli pravidelně. Tentokrát se vařečky a pera chopila překladatelka Rita Kindlerová – hovořit se sice bude i o salátu, jinak zde ovšem najdete recepty spíše jazykové povahy.
 

O překladu byly již popsány stohy papíru, příruček, sepsána teoretická pojednání a nesčetně studií. Překládání se studuje jako samostatný obor (pravda, jen některých vybraných jazyků), jsou svolávány mezinárodní vědecké konference, vznikají nejrůznější teorie… Využívám této příležitosti, abych s povděkem kvitovala překlad stěžejní české práce Umění překladu (The Art of Translation) Jiřího Levého,