Rozhovor s Immacolatou Amodeo
Z němčiny přeložila Eva Marková
Immacolata Amodeo se mezikulturním literárním vztahům věnuje celý život, svou akademickou dráhu započala doktorskou prací o migrační literatuře, již pojímá jako estetický objekt – taková literatura rozrušuje kulturní a jazykové vzorce prostředí, v němž vzniká, právě díky migrační zkušenosti spisovatele. Co je to vlastně migrační literatura a jaký k ní má ona sama vztah?
Eva Marková: Jak lze definovat migrační literaturu? A může být součástí národní literatury?
Immacolata Amodeo: Jak lze migrační literaturu definovat, nevím. Ale domnívám se, že je to označení, které sice může být v určitých kontextech užitečné, abychom se navzájem alespoň zhruba pochopili, nemyslím si však, že je to všeobecně platný termín. Stejně jako národní literatura je i migrační literatura konstrukt pocházející z 19. století, s nímž stále ještě operujeme, a to především jako literární vědci či kritici v univerzitním prostředí.
EM: Můžete jako nadřazený pojem vnímat světovou literaturu tak, jak ji definoval Johann Wolfgang Goethe?
IA: Světová literatura je mi rozhodně sympatičtější než literatura národní. Určitě je to nadřazený pojem, ale i ten můžeme odmítnout a mluvit jen o literatuře jako takové. Navrhovala bych, abychom přestali myslet v intencích takovýchto kategorií, i když by to dozajista bylo složité, protože instituce jako třeba univerzity zkrátka nemohou – a jistě ani nechtějí – jen tak zrušit katedru věnující se italské nebo německé literatuře.
EM: Můžeme říct, odkdy migrační literatura existuje?
IA: Viděno z německé perspektivy můžeme konstatovat, že zde od 60., respektive od 70. let máme autory, kteří pocházejí z jiných jazykových kontextů. Říkalo se jim různě, to je dlouhá historie – začalo to literaturou gastarbeiterů, pokračovalo přes literaturu vnějšku a migrační literaturu až k ne-jen-německé literatuře, interkulturní literatuře… Taková označení jsou jen další nálepkou odvozovanou z autorova životopisu, abychom mohli literaturu kategorizovat. Označit za autory migrační literatury spisovatele, jako jsou Feridun Zaimoglu, Abbas Khider nebo Terézia Moraová, kteří se zvládli v německojazyčném prostředí prosadit, to by jistě i oni sami považovali za příliš reduktivní.
EM: Proč neklademe rovnítko mezi migrační literaturu a literaturu exilu?
IA: Autoři pohybující se mezi více zeměmi a píšící ve více jazycích, ti tu byli vždycky, patří mezi ně třeba i Dante nebo Goethe. A přesto bychom je neřadili k žánru migrační nebo exilové literatury. Podíváme-li se třeba na německou migrační literaturu prizmatem roku 2017, pak autoři zde žijící mnohdy nejsou v exilu a nečekají na návrat do své původní vlasti, ale buď oni, nebo dokonce jejich rodiče se rozhodli, že zkrátka chtějí žít v jiné zemi než jejich předkové.
EM: To rozlišení je tedy závislé na životopise daného autora či autorky. Neplatí také, že migrační literatura vždy vzniká v jazyce dané země, zatímco literaturu exilovou píší spisovatelé a spisovatelky svou mateřštinou?
IA: Zajisté. Migrace jako životní zkušenost je pohyb odněkud někam, exil je jen dočasné přesídlení. Do exilu se odchází s nadějí na návrat: až se situace zlepší, politická situace uklidní a tak dále.
EM: Nepoužívá se občas termín migrační literatura jako řekněme ochranná známka?
IA: Krátkou dobu jako ochranná známka fungoval, spisovatelům tak pomáhal například získat tvůrčí stipendium. S tímto termínem byla spojená i cena Adalberta Chamissa, která se udělovala výhradně neněmeckým spisovatelům od roku 1985 a roku 2017 byla vyhlášená naposledy. Nadace Roberta Bosche, která cenu udělovala a financovala, dospěla k závěru, že už dosáhla svého, neboť autorky a autoři, kteří takto byli v minulosti podporováni, se mezitím stali nakolik známými a renomovanými, že už žádnou vlastní cenu nepotřebují.
EM: Z německého literárního provozu jsem nabyla dojmu, že už v něm migrační literatura zdomácněla, tedy že už se stala součástí literatury národní.
IA: Ano, vidím to naprosto stejně. Mluvíme-li o autorech, jako jsou Saša Stanišić, Terézia Moraová nebo Ilja Trojanov, musíme si uvědomit, že se jejich životní příběh sice liší od životopisu někoho, kdo se narodil řekněme v Düsseldorfu a své rodné město nikdy neopustil, ale zároveň je třeba mít na paměti, že zkušenost migrace se mezitím stala součástí německé reality.
EM: Migrační literatura často ukazuje strukturu společnosti bez příkras a ptá se, jestli jsou tyto struktury funkční. Můžeme se z toho něčemu přiučit?
IA: Pro čtenáře je to přinejmenším zajímavé, neboť tito autoři a autorky vykazují specifickou citlivost ve vztahu ke kulturním fenoménům a vzorcům. A jinak to samozřejmě vnímají poučení čtenáři, jako například překladatelé či literární vědci. Ti jsou zvyklí zaobírat se specifickými rysy textu, které běžný čtenář mnohdy přehlídne.
EM: Souhlasila byste s tím, že migrační literaturu často vnímáme jako rozhovor mezi Západem a Východem?
IA: To je pozoruhodná perspektiva! Zkusme si však uvědomit, že mnozí autoři s takzvaným migračním pozadím přišli na Západ z jihu Evropy kvůli práci a stali se tu významnou menšinou. Jejich knihy rozhodně nelze číst jako dialog mezi Východem a Západem. A nezapomínejme ani na autory, kteří pocházejí třeba ze severní Afriky a vedou trochu jiný typ rozhovoru, a sice mezi křesťanstvím a islámem.
EM: Liší se jazyk autorů s takzvaným migračním pozadím od autorů bez této životní zkušenosti?
IA: Samozřejmě! Pro mě je na migrační literatuře nejzajímavější právě její jazyk. Je fascinující, jak skrze jazyky, v nichž autor žije, ožívá literatura, z níž je mnohdy patrné, že je směsí dvou různých jazyků. Příkladem budiž Franco Biondi, ten například své básně psal němčinou gastarbeiterů. On je vlastně takovým předchůdcem kanaksprak [1], kterou používá Feridun Zaimoglu.
EM: Ve své doktorské práci používáte v souvislosti s migrační literaturou termín rhizoma. Proč?
IA: Rhizomatická struktura není lineární, ale má mnoho odnoží. Je to metafora mnohosti, která se mi zdá přiléhavá nejen na obsahové, ale i strukturní rovině, neboť umožňuje vnímat migrační literaturu z trochu jiné perspektivy než jen jako vztah známého a cizího. V životě přece existuje mnoho neznámých a to, co bylo cizí, se může stát známým – snad každý se přece alespoň jednou přestěhoval! Anebo jiný příklad: německé děti mluví nejprve v dialektu a až později se učí spisovnou němčinu… Zkrátka si myslím, že v literatuře migrantů nacházíme stejná témata jako v jiných textech, jen je zde vnímáme zostřeně právě kvůli perspektivě, skrze niž je čteme.
EM: Proč jste se zaměřila právě na toto téma?
IA: Už je to nějaký ten rok, ale bylo to z čistě osobních důvodů. Narodila jsem se v severní Itálii a ještě jako dítě jsem se s rodiči přestěhovala do Německa. Už tehdy jsem mluvila několika jazyky – moji rodiče jsou sice Italové, ale naše rodina náleží k tamní albánské menšině, takže jsme vždycky mluvili i albánsky. To téma mne zajímalo jako estetický objekt, protože migrační literatura byla tehdy vnímaná a interpretovaná jen skrze obsah. A musím říct, že se mi potvrdilo, že ji lze považovat za estetický objekt, a to právě díky již zmiňované řečové kreativitě.
EM: Je vlastně migrační literatura pro literární vědu ještě stále zajímavé téma?
IA: Samozřejmě, dokonce patří k dobrému tónu, aby o ní každý německý student literární vědy něco napsal. Je vlastně ironií osudu, že trvalo tak dlouho, než se migrační literatura na univerzitách usídlila.
Poznámky:
1. Hovorová směs turečtiny a němčiny používaná především mladými lidmi s migračním pozadím. (Pozn. překl.) [Zpět]