Michal Špína

Špůrek, Milan. Přečtený život.
Jazyková redakce Markéta Hofmeisterová.
1. vydání. Praha: Dybbuk, 2014. 414 stran.
 

Přestože jsem byl zprvu v pokušení sestavit tuto recenzi výhradně z citátů, brzy jsem se toho nápadu vzdal a zkusím tedy pojednat o Špůrkově Přečteném životě způsobem zcela konvenčním. Na úvod si dovolím pouze jeden citát o citátech: Citujeme-li druhé, citujeme tím zároveň sami sebe, napsal kdesi Julio Cortázar (jehož vypravěči i postavy ostatně citují s velkou chutí). Jakkoli to zní banálně, těžko hledat knihu, která by tato slova naplňovala lépe než Přečtený život.

Myslím si – i když jde jen o dohad –, že napsat knihu ze samých citátů, knihu, v níž by každou z vět už dříve napsal někdo jiný, je mezi spisovateli poměrně rozšířeným snem. Jen málo autorů se však do takového podniku hodného Borgesových hrdinů pustí, a ještě méně jich je schopno ho dokončit. Jedním z nejoriginálnějších pokusů tohoto druhu dodneška zůstává Das Passagen-Werk (Pasáže) Waltera Benjamina, který vršil fragmenty (a své krátké komentáře k nim) od roku 1927 až do své smrti v roce 1940. Našli se však i autoři, kteří prozaickou knihu sestavenou výhradně z citátů druhých autorů dokázali dokončit – jedním z nich je německý spisovatel Ulrich Holbein, který v roce 2000 vydal svůj „román“ Isis entschleiert (Odhalená Isis).

Špůrkova kniha, která vznikala přes čtyřicet let, se ovšem liší v tom ohledu, že citáty neklade vedle sebe jako mozaiku, ale řetězí je v celých odstavcích, místy dokonce s narativními ambicemi, což znamená, že mezi nimi musí hledat návaznost nejen tematickou, ale i gramatickou. Autor si přitom tento úkol nijak neusnadňuje, protože odmítá lepit svou koláž z ledajakých knih: jeho výběr je sice rozsáhlý, ale zároveň velmi vyhraněný.

Celkově autor cituje více než tisíc knih. Po každém citátu následuje indexované číslo, které odkazuje na konkrétní položku bibliografie. Současně tato čtyřsetstránková kniha neobsahuje žádnou formu rejstříku, takže citáty jednotlivých autorů a jejich textů není možné dohledat jinak než postupným čtením, nebo šťastnou náhodou.

Začněme tím, že svět se staví (11), píše Špůrek (pardon, Teilhard de Chardin) hned ve druhém odstavci knihy. Co všechno mu slouží jako materiál? Jsou tu surrealisté a jejich následovníci francouzští i čeští; velká jména české poezie jako Holan, Orten a Diviš; průkopníci absurdna Ionesco a Beckett; nejrůznější spisy avantgardistů od Teigeho po Artauda a Tzaru; dekadenti a prokletí básníci Lautréamont nebo Rimbaud; deníky malířů, například Gauguina, Kleeho nebo Filly; biografie umělců jako Rollandův Beethoven, Schulzův Kámen a bolest nebo Tyňanovův Puškin; z Rusů zejména symbolisté nebo svérázní myslitelé typu Rozanova, i když občas se objeví i Majakovskij; několik indických a japonských autorů; solitéři jako Edward Stachura nebo René Daumal; Chesterton vedle Ginsberga; Louis-Ferdinand Céline vedle Octavia Paze; Camus vedle Goetha; Franz Kafka vedle Ladislava Klímy. Z novějších českých autorů mají velké slovo Věra Linhartová a Lubomír Martínek; objevují se také pozapomenutí autoři, například Josef Jedlička se svou prózou Kde život náš je v půli se svou poutí. Dodejme, že všechna díla napsaná v cizím jazyce, kterých je zde ostatně zastoupeno více než těch českých, cituje Špůrek v publikovaných českých překladech – a že jde tedy svým způsobem také o poctu českému překladatelství.

V tomto částečném výčtu materiálu je vedle frankofilní orientace patrné cosi, co bychom poněkud pateticky mohli nazvat vírou v (moderní) umění. Špůrek cituje téměř výhradně takzvanou krásnou literaturu – především prózu, ale i poezii a okrajově také drama – k tomu navíc eseje, úvahy, biografie a autobiografie umělců, zejména výtvarných, ale také hudebníků a divadelníků; těžiště přitom spočívá v období mezi fin de siècle a 60. lety 20. století. Takřka vůbec tu nejsou obsaženy filosofické a náboženské spisy; příslušná tematika je přitom v knize velmi silně přítomná, nicméně Špůrek ji vnáší především skrze osobní prožívání umělců. Současně vidíme, že i v tak rozsáhlém výčtu autorů zůstávají mnohá jména nepřítomná. Je velmi těžké definovat, co mají Špůrkovy prameny společného, velmi přibližně však zkusme říci, že se jedná o autory, kteří tím či oním způsobem hledají jiné – tím se vysvětluje například téměř úplná absence popisného realistického románu.

S románem ostatně nemá onen tvar, který Špůrek ze zlomků těchto knih vystavěl, mnoho společného. Přečtený život sice obsahuje narativní pasáže, střídá se v nich první, druhá i třetí osoba, ale nejsou tu zřetelné (lidské) postavy: Hlavní postavou je jazyk, a na tom je cosi hluboce pravdivého (12), říká autor prostřednictvím Michela Butora. To se zračí v názvech dvaadvaceti kapitol, nazvaných Předmluva, Mluva, Promluva, Mimomluva, až po závěrečnou Číslomluvu. Jednotlivé kapitoly tematizují z různých úhlů pohledu vztah života a umění, jakkoli školsky to může znít, a nejčastěji pak reflektují samotné psaní, respektive psaní právě této knihy a s ním související obtíže a troskotání.

Krátký doslov Jana Šulce navrhuje dvojí možnost čtení: vedle „studia“ knihy citát od citátu podle něj můžeme také zcela pominout bibliografické odkazy a číst Špůrkovu knihu prostě jako novou českou prózu. (412) Domnívám se nicméně, že ani při vší snaze druhý způsob četby možný není – což ovšem neznamená, že by kvůli tomu kniha byla horší nebo lepší. Nejde jen o to, že „švy“ mezi citáty jednotlivých autorů by v mnoha případech byly patrné, i kdyby nebyly pokaždé doplněny číslem odkazujícím na citovanou knihu. S vysokou pravděpodobností by tyto přechody šly zahladit a znenápadnit, následkem čehož by se možná kniha lépe četla „prostě jako nová česká próza“, zároveň by však byla o něco ochuzena: právě to, že z ní citátovost do určité míry ční a že se kvůli tomu čte poměrně těžce, vede čtenáře k přemýšlivější četbě.

Vedle pasáží, kde na sebe věty navazují takřka harmonicky, narazíme totiž také na kapitoly, kde určité citáty vystupují se značnou ostrostí. Tak je tomu například v „milostném dopisu“ v kapitole Hořkomluva, kde jsou do prozaického textu vkládány verše šansonu Lásko prokletá, který zpívala Hana Hegerová na melodii Brelovy písně Ne me quitte pas. Podobně v mnohých kapitolách nebo určitých pasážích vystupují jacísi „průvodci“, jejichž výrazný rukopis na sebe strhává pozornost, někdy až příliš. Tak se tomu má s Henrym Millerem v explicitních odstavcích o sexu nebo s Vladimírem Boudníkem v kapitole věnované nemožnosti soustředit se na tvorbu: Mám množství myšlenek, ale málo času.842 Stále jsem roztříštěný a schází mi pevná opora v podobě cíle.842 Křeč znovu a znovu totéž Stále stejné opakování, jemuž se odevzdáváme, sníce vždycky o něčem jiném Jídlo, chůze, spánek, škytavka, pláč, soulož1067 Mám stále rýmu a v hlavě jak nasráno. Necítím životní naplnění.842 Svinský čas. Bláto, Špína, Inkoust. Nic sladkého. Nic hezkého.1071 (321)

V každém případě míří Špůrek i skrze takovéto pasáže velmi vysoko – per aspera ad astra, abychom se dopustili ještě jednoho citátu. Skutečnost, že má Přečtený život právě dvaadvacet kapitol, lze považovat za nahodilý fakt; jenže dvaadvacet znaků má také hebrejská abeceda, která zapisuje pouze konsonanty. Židovská tradice, jak známo, připisuje jednotlivým písmenům číselné hodnoty: v této souvislosti pak dostává nový význam také název poslední, dvacáté druhé kapitoly: Číslomluva. A kromě toho dvaadvacet hebrejských písmen označuje dvaadvacet vztahů, které v kabalistickém stromu života propojují deset sefirot, deset aspektů božství.

I Špůrkův pokus má co do činění s mystikou: není koneckonců ničím jiným než napodobováním Božího díla skrze mikrokosmos textu – ovšem s tím rozdílem, že zde se nejedná o creatio ex nihilo, stvoření z ničeho, nýbrž ex aliquo, z něčeho – z fragmentů již existujících textů, tedy vlastně z trosek, neboť citáty nejsou než troskami někdejších diskursů. A z těchto trosek slepuje autor dohromady život/svět v jeho (dvaadvaceti) různých aspektech. Jako bohyně Isis, která hledá po celém egyptském království jednotlivé kusy těla, na něž byl rozřezán její zesnulý choť Osiris, aby jej opět sestavila.

Ostatně autoři, které jsme jmenovali v souvislosti se sestavováním knih ze samých citátů – Borges, Benjamin nebo Holbein – jsou všichni, stejně jako Špůrek, znalci hermetických nauk. Návodné pasáže v tomto ohledu přináší dvacátá kapitola, kde opakovaně dostává slovo Borges: Měl hluboké znalosti z astronomie i astrologie, byl neúnavným vykladačem kanonických knih, byl šachistou, proslaveným básníkem a kaligrafem. To všechno opustil proto, aby mohl napsat knihu a zkonstruovat bludiště. (362) Nebo: Tradice zachovala devadesát devět jmen Božích. Hebraisté přisuzují tento počet magickému strachu ze sudých čísel. Příslušníci sekty Chasídů zastávají názor, že mezera naznačuje sté jméno – jméno Absolutní. (361)

Počet kapitol Přečteného života mimochodem je i není sudý, protože dvaadvacátá kapitola Číslomluva vlastně zastupuje bibliografii s krátkým úvodem. A zatímco kapitola jedenadvacátá začíná hrdými slovy Konečně je to dílo dopsáno (371), převzatými z Rollandova Beethovena, následující Číslomluva ji v tomto ohledu koriguje a vede nás zpátky k představě neuzavřenosti, prozatímnosti, k tomu, že „přečtený život“ je vlastně ještě nedočtený. Citátem je totiž i poslední věta, která uvozuje číslovaný seznam publikací: Běží prozatím o tyto knihy. (383) Skutečnost, že je původním autorem této zdánlivě nicotné věty další hermetik, totiž Fernando Pessoa, který svou osobnost podrobil řízenému rozštěpu mezi několik fiktivních autorů různých jmen, dokládá, že Přečtený život Milana Špůrka je přinejmenším jedním z nejdůmyslnějších děl, jaká se v české literatuře objevila.

 

Zpět na číslo