Viktor Janiš
Vzpomínám si na jiskru v Mirkově oku a vlídný úsměv. Erudici měl nepochybnou, ale ta jiskra ho definovala.
Vzpomínám si, jak mi vyprávěl, že svůj první překlad, Faráře wakefieldského, vyhrál v trojkolovém konkurzu a dal ho jako svatební dar své ženě Aleně. Překládali na přeskáčku každý jednu kapitolu, pak po sobě redigovali. Švy nepoznáte.
Vzpomínám si, jak později s Alenou překládal Dreiserovu Sestřičku Carrie, tentokrát každý jednu půlku. Kdo překládal kterou?
Vzpomínám si, že Mirek měl moc rád povídku Hydrografie z Brodeurovy sbírky Po proudu, kterou pro Odeon přeložil v sedmdesátých letech. Brodeura dnes nezná nikdo v Česku ani v USA; sic transit gloria mundi.
Vzpomínám si, jak mi Mirek vyprávěl o překládání Hellerovy Hlavy XXII. Měl zpoždění, nikoli poprvé, nikoli naposledy. V komunistickém Československu to nemuselo nic znamenat, výrobní lhůty byly i dva roky, tak se do ústecké tiskárny prostě dodala maketa rukopisu, dvě třetiny skutečného textu, zbytek podvržený. Naneštěstí tiskárna ušetřila papír na sjezdu KSČ a chtěla román vydat. V následujících týdnech podal Mirek svůj životní výkon, třeba kapitolu Věčné město o 27 stranách přeložil za den. Jan Zelenka redigoval rukopis ještě cestou do Ústí, kde se jim maketu povedlo vyměnit za skutečný rukopis.
Vzpomínám si, jak Mirek za normalizace propůjčil své jméno Karlu Kynclovi, který pak pod ním přeložil Wilderův román Devět měst. Co čert nechtěl, Odeon udělil Mirkovi za tento román – s přihlédnutím k předchozí dvacetileté činnosti – překladatelskou cenu. Ani jeden z pánů si nechtěl ty peníze nechat, tak jim nakonec redaktorka Eva Kondrysová, organizátorka celého pokrývačského spiknutí, řekla, ať se šábnou a jdou na flám. Což s radostí udělali.
Vzpomínám si na Mirkův posudek k Pánu prstenů, v němž se tento román heroicky a marně snažil prosadit k vydání. Totality bývají na alegorie háklivé a Mordor byl jaksi situovaný na východě.
Vzpomínám si, jak Mirek musel Ruarkovy Medojedky pro vydání z roku 1973 kvůli komunistické pruderii takzvaně deprdelizovat. Vzpomínám si, jak Mirek v roce 1990 pro nové vydání v nákladu 167 000 výtisků tento román s chutí znemravnil.
Vzpomínám si, jak mi Mirek vyprávěl, že překlad thrilleru Douglase Warnera Smrt v horkém větru nadiktoval své třetí ženě Zuzaně v létě z houpací sítě.
Vzpomínám si, jak nám na seminářích vštěpoval pokoru vůči originálu, důslednost při dohledávání reálií, práci s českým slovosledem, se slovesem a jeho vidy. A jak upozorňoval na výhodu češtiny oproti angličtině v kategorii zdrobnělin, na emocionálně zahlcená slůvka jako pokouřeníčko. A že v češtině by se maminky měly bavit o prstíčkách, ručičkách, rukavičkách a botičkách svých ratolestí, třebaže to originál neindikuje.
Vzpomínám si, jak jsem Mirka přizval k překládání Malamudových sebraných povídek Pták židák. Mirek začal překládat přesně v den, kdy všichni ostatní odevzdali. Jako redaktor jsem na něj rád počkal; dneska je to už jedno, zůstává jen skvělý překlad.
Vzpomínám si, jak jsem po Mirkovi redigoval pro nakladatelství Readers’ Digest Nicholův román Stinger. Kondenzky, jak se jim říkalo, tedy vykuchané bestsellery, zkrácené o 60 i více procent, vycházely vždy čtyři naráz v jedné knize, ovšem v ohromném nákladu v mezinárodním soutisku. Datum soutisku bylo svaté, zpoždění nebylo myslitelné. Musel jsem proto den co den chodit za Mirkem pro těch sedm osm stránek, které udělal přes noc (rád se popisoval jako Nachtarbeiter). Když mi ten stříbrovlasý pán s hemingwayovskou vizáží ráno otvíral s kruhy pod očima, bylo mi ho líto a bál jsem se o něj. Soutisk se stihl. Ne že by na tom dnes záleželo.
Vzpomínám si, jak jsme s Mirkem překládali povídky Margaret Atwoodové Dobré kosti. V povídce Vlčí máky – tři variace pracuje Atwoodová se slavnou básničkou Johna McCraea – kterou pokaždé rozstrká do tří povídek v podobě vytučněných slov. Jen v ní pracuje s mnohovýznamovostí angličtiny – třeba slovo fly v první povídce znamená moucha, v druhé poklopec a v třetí zase letět. Mirkovo řešení, volnou adaptaci v intencích originálu, dodnes pokládám za majstrštyk. Kritika si toho jako obvykle nevšimla.
Vzpomínám si, že Mirek se svými překlady nechlubil, ale že když už něco, tak byl docela hrdý na dialogy v Kingově Misery, které „duní“.
Vzpomínám si, že když jsem Mirka nominoval na Státní cenu za překlad, u výčtu „jeho“ autorů mi připadalo, jako bych četl dějiny americké literatury: Dreiser, Malamud, Faulkner, Updike, Capote, Heller, Vonnegut, Cunningham. Cenu však dostal za poezii milovaného Leonarda Cohena.
Vzpomínám si, jak Mirka těšilo, že jeho Hlava XXII vyšla sedmnáctkrát, Medojedky osmkrát. Jejich úhrnný náklad převýšil milión výtisků. Jen málokdo měl takovou možnost formovat svými texty moderní češtinu jako on.
Vzpomínám si, že Mirek v Hlavě XXII používal obrat mně je to mašlička.
Vzpomínám si, že Mirek přeložil velkou Browningovu báseň Já, rytíř Roland, zdravím Temnou věž, když se v nemocnici zotavoval ze čtyřnásobného bypassu.
Vzpomínám si, že když mi Mirek před deseti lety dával svůj překlad Amisova románu Konečná, doufal, že to nebude jeho překladatelská konečná.
Vzpomínám si, jak Richard Olehla zorganizoval na 28. června 2021 akci Pivo s Mirkem, na kterou se Mirek tak jako loni nedostavil, protože mu nebylo dobře.
Vzpomínám si, jak jsme si říkali, že napřesrok to ale určitě vyjde.
Vzpomínám si, že když jsem po Mirkově smrti na Databázi knih viděl oznámený jeho překlad románu Stephena Kinga Later, pokládal jsem to za povedený vtípek na rozloučenou. Překlad prostě bude… později.
Ale kdepak.
Mirek poslední stránky Kinga dodiktoval Zuzaně v pátek 23. července. Tak to vidíte, i dochvilnosti se člověk může naučit. Jen to někdy trvá celý život.