Tereza Šmejkalová

Renaud, Suzanne. Zde tvůj život… / Ta vie est là…
Z francouzského originálu (1922) přeložil Bohuslav Reynek.
2. vydání (v bilingvní podobě první). Praha: Památník národního písemnictví, 2020. 115 stran.

 

Suzanne Renaudová, francouzská manželka Bohuslava Reynka. Básnířka, překladatel a jejich seznámení právě nad touto sbírkou. Tíha evropských dějin a jejich velmi osobní důsledky. Obrysy Petrkova, ozvěny dopisů, rodinné fotografie, vzpomínky přátel…

Jak psát o této knize bez zbytečného omílání již tolikrát zmiňovaných reynkovských reálií? Je možné oddělit text od příběhu, který z něj vyklíčil? A má vůbec smysl tento zpětný pohled vědomě potlačovat, nebo už jsou všechny – skutečné či domnělé – osudové předzvěsti zkrátka nedílnou rovinou sbírky? Bilingvní formát jiné čtení vlastně ani neumožňuje: držíme v ruce vyzrálý debut mladé autorky, shrnující její osobnost a postoje; sledujeme, s jakým zaujetím a citem jej uchopil nadějný překladatel ze vzdálené země, který básnířku ani její minulost dosud neznal; a s téměř stoletým odstupem nutně vzpomínáme na jejich společnou budoucnost.

Vydání bylo možné pojmout mnoha různými způsoby. Zvolený přístup lze označit za velmi šťastný: svěží zeleno­-růžová obálka a grafiky Františka Štorma namísto zdánlivě obligátních Reynkových krajin či piet staví jednoznačně do středu pozornosti Suzanne jakožto svébytnou a zcela samostatnou tvůrčí osobnost. Bohuslavův překlad je vysázen jako rovnocenný, harmonický protějšek francouzského originálu, ale celkové ladění knihy včetně zasvěceného doslovu editorky Lucie Tučkové se po právu soustředí na osobu autorky, jež je v českém kulturním kontextu stále známa především jako manželka, popřípadě matka. Pokud se toto vnímání začalo v posledních letech posouvat, je to právě zásluhou romanistky Tučkové a její publikace Suzanne Renaud / Petrkov 13 (Paseka, 2013). Stejně jako příběh Suzannina života, i její prvotina je připravena s ohledem na moderního čtenáře: empaticky a fundovaně, ale bez větších literárněvědných okolků jej vede k přímému seznámení s básnířkou a jejím dílem.

Z básní poznáváme sečtělou a vnímavou ženu, která ve svých dvaatřiceti již zažila řadu tragických ztrát a zklamání. Hloubka prožitků i upřímnost, s níž je básnířka v sobě zpracovává, jsou umocněny souvislostmi v přírodním dění. Živý vnější svět někdy usměrňuje či odráží neodbytné myšlenky, jindy sám probouzí niterné emoce, vždy ale vyvstává v pronikavých obrazech a zásadně utváří vyznění textů. Dominantní náladou sbírky je melancholické rozjímání ve chvílích zklidnění okolního světa, jaké nastávají s podzimem či za soumraku: Le soir est doux comme un poème de VerlaineJak báseň Verlaina lne večer k zemi plaše. (22–23) Prostřednictvím těchto miroirs de silence / Où l’âme au bord des nuits se regarde longtemps — zrcadel ticha / v nichž duše zhlíží se na nocí okraji (42–43) se opakovaně vracejí ozvěny osobních chmur a traumat: od snů a vzpomínek přes přízraky, mlhu a zimní měsíc až po motivy tisů, zvadlých květů, rubášů či kostnic v pasážích jako Mon jardin solitaire est tout peuplé de tombesJest hroby zalidněn můj samotářský sad. (80–81) Cílem ovšem není opájet se negativitou; bolestná hnutí mysli jsou organicky zasazena do kontextu přírodních dějů a ústí spíše v odhodlané smíření (či smířené odhodlání).

Hudebnost veršů místy zřetelně evokuje již zmíněného Verlaina: Au fil des jours, / Si longs, si courts, / L’heure incertaine, / Sans bruit glissant, / Fuit en tissant / La vie humaine (87); lze sledovat také inspiraci Baudelairem a zcela explicitně se objevují mj. Keats či Poe. Zároveň se ale jedná o zcela svébytný básnický projev, jehož síla se nejvíce projeví právě v zachycení přírodních nálad, od křehce jemné v Le petit jour se trame / Aux doigts gris de l’hiver — Z šedivých zimy dlaní / dne prvý svit se přede (66–67), po uhrančivou: Nuit d’été, nuit d’été, chaude et sombre Circé! — Noci, letní noci, chmurná Kirké vřelá! (38–39) Přes šíři botanického repertoáru a působivost zachycení atmosférických jevů jde často spíše o jakousi esenci přírody, symbolickou zahradu a vnitřní obzory než o zpodobnění konkrétní krajiny. Čtenář obeznámený s básnířčiným domovským Grenoblem zachytí známé prostředí snad jen ve zmínce o pics désolés hroty hor (46–47) a v náznaku obrazu města s řekou, který ovšem dále pokračuje L’horizon comme la mer / Large ouvertobzor jest jak mořský lán / zotvírán (20–21), tedy perspektivou zcela vyloučenou v místě, kde (slovy místního rodáka Stendhala) „každá ulice končí horou“.

A jak je tomu tedy z perspektivy petrkovské? Bohuslav Reynek byl v době vydání originálu (1922) již překladatelsky obeznámen s některými autory, na něž básně navazují, a uvedl do českého prostředí Georga Trakla, který ho ovlivnil i ve vlastní tvorbě. Z dnešního pohledu si pochopitelně lze jen těžko představit povolanějšího překladatele a v bilingvním vydání zřetelně vyniká soustředěná péče, již textům Renaudové věnoval a která si získala i čtenáře českého vydání (1926). V některých případech možná dokonce předstihuje působivost originálu: zlověstné spřádám jasy dne, / smích, vzlykot, zdrhlé v uzel tuhý, / šíř očí s koptovými kruhy / a tanga rytmy rozryvné…À des clartés presque sinistres, / À des rires, à des sanglots, / À de grands yeux cernés de bistre, / Au rythme poignant d’un tango… (52–53) Přesto se nelze ubránit dojmu, že překlad stárne rychleji než originál, a to zejména v jazykolamných genitivních pasážích, jako je šer nevýslovný stře se pokoj; mře dne vádaLa paix du crépuscule, ineffable, s’étend (48–49) či jak bludnou Minula mhou zástup v dáli zbledáSe perdre dans la brume errante du Passé. (70–71)

Do tohoto Minula již přešli autorka, překladatel i oba jejich synové. Jejich odkaz je ovšem stále přítomný: na české i francouzské straně jej průběžně připomínají a publikačně rozvíjejí pamětníci a přátelé rodiny a tento zájem se přenáší i do dalších generací. Slepé uličky nakládání s dílem Reynkových již byly, doufejme, dostatečně prozkoumány v rámci barnumské epizody s výstavou „génia, na kterého jsme měli zapomenout“ a zdá se, že s nedávným prodejem petrkovského zámečku do rukou státu se začíná rýsovat nová éra. Památník národního písemnictví zde plánuje vybudovat živé kulturní centrum, a to pod vedením právě Lucie Tučkové. Pojme­-li je stejně svěže a zároveň citlivě jako tuto sbírku, lze zcela upřímně říci: nic lepšího Suzanne a Bohuslava, jejich dům ani nás nemohlo potkat.

Zpět na číslo