Olga Pavlova
Kombinace literární fikce s autorskými politickými a společenskými postoji má velmi dlouhou tradici. Někdy autor prohlašuje, že jeho dílo s politikou nemá nic společného, přitom čtenářská obec i recenzenti se shodují, že společenská kritika či politické odkazy z díla když ne trčí, pak přinejmenším pomrkávají. V tomto textu najdete nejen explicitní příklady politického psaní konzervativního rázu, ale i velmi stručné dějiny zmíněného světonázoru.
Poslední dvě století nejvlivnějšími politickými ideologiemi zůstávají liberalismus, konzervatismus a socialismus. Konzervatismus obvykle vnímáme a máme snahu vykládat v souvislosti s politickou aktivitou, méně často v souvislosti s filosofickým myšlením. Dnes se dokonce v některých kruzích stává módním označovat se za konzervativce – jakožto pokus o rebelii vůči liberálním hodnotám nebo sociálnímu státu. Zdá se, že podobnou pozici zaujímá například současný český spisovatel David Zábranský, který sice pochází z prostředí tzv. „pražské kavárny“, minimálně ve dvou posledních knihách Za Alpami a Logoz na sebe nicméně navléká masku konzervativce, čímž se pokouší, často neuměle, poskytnout divákovi nebo čtenáři odpovědi na složité společenské otázky nebo třeba i zareagovat na současnou krizi identity.
Konzervativní hodnoty
Jednou ze základních konzervativních hodnot je autorita. Svoboda pro konzervativce zůstává omezená. Fungování člověka ve světě bez institucí poskytuje jen domnělou svobodu, která nemá nic společného se skutečnou společenskou nebo individuální svobodou. Odtud plyne, že hodnota individuální svobody není absolutní, protože je podřazena vyšší hodnotě, tj. autoritě etablované vlády.
Podle konzervativců se občanský řád musí vyznačovat stálostí, jejímž základem je autorita. Loajalita pak potřebuje oporu ve zvycích a tradicích, které podle Rogera Scrutona nemusejí být bezpodmínečně statické. Existuje možnost přesahu statu quo, proto i konzervativec může popírat, že každé existující uspořádání si zasluhuje být uchováno.
Druhou základní kategorií konzervativního myšlení je rodina. Občanský řád není odrazem lidských práv, ale odrazem lidského já. Samotná instituce rodiny je konzervativci vnímána jako příklad úspěšné tradice. Rodina vznikla z nutnosti potřeby kontinuální společenské jednotky, která nevzniká pouze na základě volby, ale z přirozené potřeby.
Samozřejmě že žádné konzervativní krédo se neobejde bez pojmu tradice. Konzervatismus se zakládá na předpokladu, že člověk patří k trvalému a dávno již existujícímu společenskému řádu. Může se jednat o řád klubu, společnosti, třídy, církve, vojenské jednotky nebo celého národa. Veškeré změny společenského řádu musejí uchovat již existující kontinuitu. Ta je velmi důležitá, neboť společnost je vnímána jako živý organismus se svou vůlí a víceméně stálými potřebami. Samozřejmě do společnosti jako takové patří jak živí, tak už mrtví i ještě nenarození. Proto konzervativec přejímá především dědictví tradic, kultury, a dokonce i „předsudků“. Co konzervativec zahrnuje pod pojem tradice? Patří sem všechny způsoby a styly chování, obřady a podílení se na institucionálním životě. Přestože není vyžadováno slepé a tvrdohlavé lpění na tradicích, jsou velmi důležité jako jeden ze základních prostředků pro udržení kontinuity.
K předchozím třem hodnotám nelze nepřipojit významný pilíř konzervativního myšlení – náboženství. Politická aktivita pro konzervativce může být docela nezávislá na existenci Boha i na vůli Boží, není však nezávislá na víře v Boha. Stav náboženské víry se odráží ve stavu společnosti. Bůh však pro konzervativce nemusí mít mystickou nebo transcendentní povahu, je to především další významná autorita, jejíž uctívání napomáhá udržení kontinuity a řádu.
Konzervativec často pociťuje nostalgii po minulosti, ale nebude ji stavět na odiv jako ideál. Naopak může skoro pohrdat touhou po neexistující budoucnosti, kterou dokáže vnímat jako pozůstatek víry ve Zlatý věk. Proto je pro něj nostalgie po minulosti rozumnější než „nostalgie“ po budoucnosti. Zároveň je potřeba si uvědomit, že nostalgie někdy vede k nečinnosti. Tento stav lze srovnat s Dantovým Předpeklím, tj. s prostorem beznaděje. Láska k vlasti a tradici je sice do jisté míry utužování nostalgie, ale spoléhá na cosi konkrétního. Zde je rozdíl mezi konzervativcem a „konzervováním“ výše zmíněných a dalších hodnot jen z důvodu, že se všeobecně věří, že jsou kladné a společensky prospěšné.
V reakci na Francouzskou revoluci
Konzervativní životní postoj je potřeba odlišovat od filosofie, o niž se opírá, a také od politické praxe, která z něj plyne. Obecně platná konzervativní politika, stejně jako konzervativní myšlení neexistuje. Počátky konzervativního myšlení, s ním spojeného filosofického proudu i konzervativní politiky je potřeba hledat v polovině 18. století. Ještě skotský filosof David Hume považoval konzervatismus za lidskou přirozenost. Uznávaný ideový zakladatel konzervatismu Edmund Burke ve svém nejznámějším textu Úvahy o revoluci ve Francii (1790) odmítal revoluci ve prospěch reforem, neboť se domníval, že s revolucí přichází více utrpení, než způsobuje sám systém. Preferoval reformy, které podle něj zajišťují stabilitu. Stanovil základní pilíře konzervatismu: rodina, autorita a tradice. Vedle vyčlenění základních kamenů konzervatismu důrazně obhajoval náboženství jako politický nástroj, jenž je zárukou soudržnosti a patří k člověku jako nedokonalé bytosti. Burkemu šlo o politickou stabilitu, proto obhajoval mnohost konkrétních tradic proti jednotě abstraktního rozumu, politickou praxi proti metafyzické teorii, aristokratický smysl pro čest proti buržoazní ctnosti a akumulaci bohatství.
Proti tomuto typu konzervatismu stojí antiosvícenský a dogmatický konzervatismus Josepha de Maistreho, který se dovolával předmoderního a náboženského univerzalismu. Tento typ konzervatismu dobře vystihuje tradici evropské pravice 19. století, od francouzských ultraroyalistů přes první pruské konzervativce k slavjanofilům. Ruský filosof Vladimir Solovjov Maistreho považoval za francouzského učitele slavjanofilů. Také Dostojevskij přejal některé jeho názory, část z nich později zrcadlí v postavě Velkého inkvizitora. Alexandr Solženicyn z de Maistreho později přejímal klíčový pojem „přenášení hodnoty“. Pod slovem hodnota v tomto případě rozuměl vinu. Joseph de Maistre ji vnímal z hlediska starozákonního generačního prokletí. Solženicyn v tomto duchu vysvětloval hrůzu sovětizace, neboť v sovětském Rusku lidé zapomněli na Boha. Tím pádem návrat pravdy do politické řeči spočívá v obnovení smyslu pro hřích a posvátnost.
Od fenomenologie ducha k americké tradici
Konzervativní elementy můžeme najít i u Hegela, jehož filosofie mimo jiné naznačuje cestu k navrácení víry v to, co je skutečné a poznatelné. Pod pojmem rodina vnímal především vztahy, které poskytují jedinci jádro mravní identity a opory, na jejichž základě se rozvíjí společenská podstata. Jedince německý filosof vnímá jako společenský artefakt, což podle něj vede k přirozené nerovnosti a k závěru, že moc je prospěšná a donucení je nezbytnou součástí života.
Opět odlišným způsobem vnímal konzervatismus německo-americký filosof 20. století Eric Voegelin. Všechna moderní hnutí od progresivismu až k totalitním ideologiím považoval za variantu hereze gnosticismu. Byl přesvědčen, že moderní svět žije v iluzi, že svou přirozenost a přirozenost světa může donekonečna měnit. Varuje tak před nebezpečím gnosticismu, tj. touhy vytvořit „nebe na zemi“.
Neméně významnou postavou konzervativního myšlení je Američan Michael Oakeshott, který se zabýval filosofií dějin, náboženství, právem a estetikou. Jednotlivé tradice pro něj tvoří kulturní, živoucí a rostoucí celek. Přisuzoval velkou roli praxi.
Poslední zde zmíněný filosof, Russell Kirk, ve své publikaci Konzervativní smýšlení (1953) shrnul konzervativní hodnoty a zpropagoval dosud známé konzervativní myslitele. Právě na základě tohoto textu začal být Edmund Burke považován za první intelektuální autoritu konzervatismu. Russell Kirk definoval americkou tradici jako konzervativní a vyčlenil šest kritérií konzervativního myšlení:
1. víra v boží záměr ve vedení společnosti;
2. láska k tradičnímu způsobu vedení života;
3. přesvědčení, že civilizovaná společnost nemůže existovat bez tříd či jiného rozdělení;
4. názor, že vlastnictví a svoboda jsou neoddělitelně spojeny;
5. víra, že tradice a zdravý předsudek poskytují kontrolu a tolik potřebný řád;
6. stanovení rozdílu mezi změnou ve společnosti a reformou. [1]
Samozřejmě že ne každý konzervativec sdílí tyto hodnoty. Kirk při stanovení svých kritérií vycházel z toho, že člověk je omylný a nedokonalý, a proto potřebuje existenci řádu. Hlavním nositelem norem je morální představivost odvozená z literatury a mýtu. Věřil, že literatura má schopnost tyto normy předávat. Jako příklad uváděl Blithedaleskou romanci (1852) Nathaniela Hawthornea, Velký rozvod nebe a pekla (1945) Clivea Staplese Lewise nebo Marťanskou kroniku (1950) Raye Bradburyho.
Konzervativec a „konzervování“
Je vidět, že formy konzervatismu jsou rozličné, stejně jako formy společenského uspořádání. V politické praxi se konzervativní krédo může projevit jak v podobě extrémní pravice, s příznačným strachem z cizího a typickou nenávistí k němu, přílišným lpěním na často falešných tradicích, nostalgií proměněnou v touhu po návratu kdysi silné, ale již ztracené říše, tak i v podobě maloměšťácké potřeby řádu, lpění na starých, často již nesmyslných zvycích a tradicích. Obojí vede k naprostému vyprázdnění konzervativního myšlení na filosofické rovině a ke konzervování předsudků ve společnosti. Vedle krajně pravicových konzervativců nacházíme i demokratické konzervativce, kteří byli a dodnes jsou důležitou součástí mnoha současných demokratických režimů.
Jedním z ideálů konzervativce je člověk, který ví, co a jak má dělat. Podobnou osobou v české literatuře byla všem známá babička Boženy Němcové. Její rolí bylo také propojení starých a nových tradic a upevnění již existujících zvyků. Dojde-li k porušení řádu, jakého se dopustila například Viktorka, čtenář může zřetelně pozorovat důsledky, neboť rebelie proti řádu může přivolávat a často i přivolává trest. Podobná životní filosofie ve fikci vede k vytvoření idyly a životní jistoty uprostřed chaotické, rychle se vyvíjející společnosti. Vlastně právě proto se dílo významné české spisovatelky 19. století dnes často vnímá jako velmi zastaralé a pro dnešní společnost nezajímavé.
Jiné dodnes čtené dílo ze stejného období, Erbenova Kytice, dokáže vést dialog se čtenářem díky silnému odkazu k mytologické, až pohádkové tradici, která současně v žádném případě neztrácí na významu. Přesto řád a tradice u Erbena hrají podobně významnou roli, například v baladě Vodník porušení tradičního řádu – opuštění ženy mužem – vede k trestu v podobě smrti dítěte. Vlastně každou jednotlivou baladu z Kytice lze vnímat jako jistý druh konzervativního textu. Rovněž poučnou literaturu se zábavnými prvky období biedermeieru, nejen Erbena nebo Němcovou, ale především povídky a hry Josefa Kajetána Tyla, lze vnímat jako literární zpracování konzervativního myšlení, neboť i konzervatismus společně s biedermeierem vystupují proti romantickému předpokladu, že umění musí být revoltující a osvobozující silou.
Prvky konzervativního myšlení se pravidelně objevují ve všech následujících literárních obdobích. Výrazným se stává například v období první republiky především v tvorbě katolických autorů nebo ruralistů. Po roce 1948 nad konzervativním myšlením v literatuře krátkodobě zvítězilo konzervování falešných lidových tradic budovatelského románu.
Ve světové literatuře konzervatismus především na filosofické úrovni podporovali takoví velikáni jako Henry James, Joseph Conrad, William Butler Yeats, Ezra Pound, Thomas Stearns Eliot, James Joyce, Fjodor Michajlovič Dostojevskij nebo David Herbert Lawrence. Například Eliot chápal tradici jako individuální výtvor, patřit k tradici však podle něj znamenalo i tuto tradici vytvářet. Zdá se, že pro něj neexistovalo žádné skutečné moderní umění, které by se zároveň neodkazovalo k ortodoxnosti, tj. které by se nesnažilo navázat vztah s jistotami mizející kultury. Eliot věřil, že obnovit tradici také znamená přeuspořádat život, k čemuž je potřeba nejen estetická, ale i duchovní kázeň. S tím je pravděpodobně spojené jeho pozdější přijetí křesťanství v podobě liturgie anglikánské církve. Jako nejvýraznější představitel modernistické literatury mimo jiné tvrdil, že úkolem modernisty je hledat taková slova, výrazy a umělecké formy, které se znovu dostaly do kontaktu se zkušeností, jež je sjednocuje.
V současné literatuře se konzervativní myšlení projevuje mnoha způsoby, od lehké nostalgie po minulosti až po otevřenou touhu po návratu tradic a zvyků, které mizí nebo skoro zmizely s příchodem nových společenských norem. Podobně jako v politice konzervativní postoje často vedou k příklonu k extrémní pravici, i díla některých současných konzervativních spisovatelů jsou přehlcena nenávistí a strachem z cizí neznámé kultury, která potenciálně může jejich dosavadní životní styl obrátit vzhůru nohama. Do této řady by patřil ve francouzské literatuře Jean Raspail nebo v ruské literatuře Zachar Prilepin a částečně i Michail Jelizarov.
Poznámky:
1. Kirk, Russell. Konzervativní smýšlení. Přel. Jaroslav Rek a Jiří Pilucha. V českém jazyce 1. vyd. Praha: Občanský institut, 2000. [Zpět]
Použitá literatura:
Barša, Pavel. Síla a rozum: spor realismu s idealismem v moderním politickém myšlení. 1. vyd. Praha: Filosofia, 2007.
Kirk, Russell. Konzervativní smýšlení. Přel. Jaroslav Rek a Jiří Pilucha. V českém jazyce 1. vyd. Praha: Občanský institut, 2000.
Scruton, Roger. Smysl konzervatismu. Praha: Torst, 1993.
Scruton, Roger, ed. Konzervativní myslitelé: výbor esejů z britského konzervativního čtvrtletníku The Salisbury Review. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1994.
Scruton, Roger. Estetické porozumění: eseje o filozofii, umění a kultuře. Přel. Jiří Ogrocký. Brno: Barrister & Principal, 2005.