Sergi Pàmies

Z katalánštiny přeložil Michal Brabec

 

Píseň první

Mám svou teorii: pokud se člověk zamiluje v dešti, láska vydrží déle, než když se tak stane za hezkého počasí. Ne že bych si dělal nějaké vědecké ambice, ale posledních pár let se vyptávám všech známých, za jakých meteorologických podmínek se zamilovali. Povětšinou mi to sdělují bez zdráhání, s nostalgicky zastřeným pohledem, nebo v rozladění, které se nenamáhají skrývat. Mám sedm set patnáct chronologicky řazených odpovědí a s laickou neúprosností se odvažuji tvrdit, že déšť má na milostný cit blahodárný vliv. Z odpovědí rovněž vyvozuji, že je nám mnohem více po chuti vzpomínat, jak jsme poznali bývalou lásku, než jak jsme našli tu současnou, a že sami od sebe nepřikládáme žádný význam tomu, jestli pršelo, nebo svítilo slunce (třebaže by se mohlo zdát, že lásce nahrává, když sněží, statistika hovoří jasně: sníh je hotovou pohromou). Jsem si vědom, že tyto zdánlivě neužitečné údaje mohou navozovat představu posedlého sběratele, jenž nemá co na práci, ale ve chvílích, kdy jsem byl na rozpacích, mi pomohly při rozhodování. Před lety jsem se sbalil a usadil v městě uprostřed Atlantiku, a pokaždé, když prší, obléknu si nepromokavý plášť a vyrážím do ulic. Potkávám ženy s igelitovými taškami a s nevhodnou obuví, ženy poschovávané v podloubí na náměstí v samém středu města a pod markýzami luxusních butiků, které promokly na kost a třesou se zimou. A potkávám i jiné, ty se jdou hrdinně, nic netušíc porozhlédnout po taxíku, na nějž si jinak nikdy nemávnou. Promoklý na kůži z nich nespouštím zrak a upínám se k okamžiku, kdy se střetnou naše všeříkající pohledy, k naději, že nás jako blesk z čistého nebe zasáhne láska.

 

Píseň druhá

Muž cítí, že v sobě hromadí víc lásky, než je schopen dát. „To nebude nic hrozného,“ pomyslí si. Naštěstí pro něho raději dává, než přijímá. Proto se snaží být štědrý a dělá to tak vydatně, až to milované osoby překvapuje. Rovněž si je vědom, že nemůže soustředit všechnu lásku pouze na jednu bytost. Přijde den, kdy mu jeho milovaná žena například dá na srozuměnou, že všeho moc škodí. Starostlivý muž se tedy drží trochu stranou, ale to už mu zase žena říká, že ho nepoznává a že nastala chvíle, aby to ukončili. Smutek z odloučení si muž vynahrazuje tím, že veškerou lásku, kterou až dosud dával jediné ženě, vkládá do několika jiných, jež povětšinou milují někoho druhého. Leckoho by to mohlo frustrovat, ale jemu to vyhovuje: nelze očekávat, že by mu jeho cit jakkoli opětovaly, a sám má kam ukládat přemíru lásky, kterou dál plodí. Část těchto citů se snaží vrátit do oběhu prostřednictvím svých dětí, ačkoli rychle pochopí, že jestli je bude milovat příliš, přestanou nakonec potřebovat i jeho dosavadní lásku. Brzy dojde k narušení rovnováhy. Už nemá tolik energie jako dřív. Těžko se mu dýchá, zvlášť když běhá sem a tam a snaží se všechny bez rozdílu rozmařile podarovat láskou. Aby nabral síly, musí víc spát a upadá do spirály nočních můr. Až se jednou v noci nemůže téměř ani pohnout, cítí, že se mu ze samé lásky dělají v krvi sraženiny a že se jí doslova dusí. Na lehátku v sanitce, kterou si skomírajícím hlasem stačil přivolat, vzpomíná na doby, kdy byl, byť nevědomky, schopen milovat přirozeně. Pocit zděšení je v protikladu s klidem, jenž ho obklopuje: nehybný vzduch, na těle pyžamo, rutinní lhostejnost ze strany ošetřujícího personálu a bezprostřední přítomnost smrti. Kdyby měl ještě dost sil, rád by se smrtí vyjednával a daroval jí všechnu svou lásku, aby mohl žít o trochu déle. Klidně i bez lásky.

 

Píseň třetí

Když jsem se prohraboval knihami v poličce, našel jsem účtenku ze dne, kdy jsme šli do restaurace na večeři a ty jsi mě pustila k vodě. Byla založená mezi stránkami biografie o Luisi de Funèsovi, což mě překvapilo, protože skladování takovéhoto druhu papíru rozhodně neholduji. Pamatuji si, jak jsi trvala na tom, že platit budeš ty, nejspíš proto, že sis to celé připravila a určitě sis myslela, že by bylo pod úroveň, abych tě ještě ke všemu musel zvát. Překvapilo mě i to, že jsem si tehdy účtenku odnesl. To značí, že i přes tíživost okamžiku mi připadalo důležité si ji nechat, snad jako listinný důkaz zklamání – volba restaurace coby neutrálního území mě bolela skoro stejně jako verdikt, který jsi mi ani neřekla do očí. Při pohledu na položky naší objednávky jsem se pousmál. Ačkoli na lístečku nestojí, co si dal jeden a co druhý, je snadné si to domyslet. O prvním chodu nemůže být pochyb. Platila jsi dva saláty s rajčaty, sýrem a oregánem. A pak raviolli s langustami a pórkem (pro tebe) a grilovaný steak (pro mě). Že jsme si neobjednali víno ani zákusek, ve mně vzbuzuje podezření, že jsme drželi dietu (kdyby to šlo vrátit zpátky, víckrát už bych dietu nedržel: při partnerském rozvratu hraje jednu z nejpustošivějších rolí). Ta restaurace pořád existuje. Od té doby jsem tam nebyl, to proto, že se mi nelíbí. Je to typický podnik vzešlý z euforie olympijských her, v němž se, jak už je v Barceloně dobrým zvykem, spojuje pokrytectví zákazníků a bezskrupulóznost majitelů: jedni předstírají, že se tam velmi dobře najedí, a druzí dělají, že umějí vařit. A taky proto, že ani po tolika letech nechci riskovat, že tě tam potkám a budu tě muset pozdravit, zeptat se tě, jak se máš, a ty mi budeš muset představit manžela – rázný stisk ruky, žádná dieta na obzoru –, nebo dokonce i děti, celé po tobě, které bychom bývali měli spolu.

 

Píseň čtvrtá

Po příjezdu na terminál muž míří k informační přepážce. Ačkoli si údaje o letu už dvakrát kontroloval (po telefonu i přes internet), ověřuje si je znovu. Obsluhující dívka – černoška s fosforeskujícím úsměvem – mu sděluje, že je volný ještě jeden dřívější let, a jestli se mu to hodí, může letenku zkusit vyměnit u pultíku příslušné společnosti. Muž váhá. Do odletu zbývají čtyři hodiny a přijet domů dřív než v pozdních večerních hodinách by nebylo vůbec na škodu. Ale to by musel změnit zažité postupy – z čistě alfanumerické pověrčivosti přepečlivě zvolil sedadlo 6C –, a porušit své zvyky. Muži je odjakživa milejší nechávat si časovou rezervu, aby nemusel utíkat a strachovat se, zvlášť v neznámých městech. Žena mu tuto přílišnou nedočkavost pokaždé vyčítá, a když cestují, musejí dlouho čekat prý jenom proto, že se mu nechce spoléhat na odchylky stanovené leteckými společnostmi. Zpočátku – pak už ne – se ji snažil přesvědčit, vysvětlit jí, že čekání přece není žádná otrava. Naopak: na letištích ho baví pozorovat různorodost lidí a hemžení příletů a odletů. Když projde skupina letušek nebo usměvavá posádka – kufry na kolečkách táhnou se stejnou energičností, s jakou na věčně zářící podlaze rozeznívají podpatky –, představuje si, jak si v noci vyrazí, vlasy vysvobodí z culíků, drdolů a povinných uniforem a dají průchod překypujícímu elánu, mládí a kráse. A vždycky si je představuje, jak spolu ostošest šoustají, všichni dohromady (letušky s piloty, letušky s letuškami, pilot se stevardem), jako by je povinné formální vystupování v práci nutilo vést nezřízeně přízemní soukromý život. To, co jeho žena považuje za absurdní čekání (časem jej nahradilo přídavné jméno stupidní), pro něho představuje příležitost představovat si celé životy, fantazírovat, ptát se, jaká budoucnost čeká třeba ten manželský pár, který stojí před ním ve frontě, a jako by si byl vědom, že nemluví jen pro sebe, se ve finále vztekle hádá (manžel má pečlivě obarvené vlasy; jeho žena je v tomto ohledu zdrženlivější, ale jen natolik, aby ji netraumatizovalo, že stopy po její oslnivé kráse přece jen mizí). U dalšího pultíku mu sdělují, že vskutku mají několik volných míst, a pokud chce – a nemá-li zavazadla k odbavení –, může letenku bez příplatku změnit. Muž nemá odvahu to odmítnout. Ale když zaměstnanec – zrzek s vadným chrupem, jehož černé a bílé zuby připomínají klaviaturu piana – po předchozí domluvě přepisuje kódy a údaje, vnitřní hlas mu neutišitelně připomíná příběhy lidí, kteří na poslední chvíli změnili let a unikli katastrofě. Aby to vyvážil, uvědomuje si rovněž, že o těch, kdo z nedočkavosti či jiného puzení na poslední chvíli změní let a místo záchrany strčí hlavu do lví tlamy, se zas tak moc nemluví. S novým palubním lístkem v ruce – zcela náhodně 17B, úplná ruská ruleta – se muž smiřuje s tím, že nebude mít možnost pořádně se zabrat do obvyklého čekání, které je pokaždé jiné (turecká rodinka, pravděpodobně polygamní; ortodoxní kněz, jenž si nadzvedává sutanu, aby provětral křečové žíly; dvě dvojčata ze Sabadellu, která si s identickými výrazy vyměňují pohledy se smartphonem…). A zatímco culíkatý hlas žádá cestující, aby si připnuli bezpečnostní pás, z nejhůře ovladatelné části myšlení muži před očima vyvstává nepříjemný, rušivý obraz, který ho bude provázet po celou dobu letu: přichází domů o tři hodiny dříve, než bylo v plánu, a svou ženu přistihne, jak v posteli šoustá s ortodoxní letuškou, s knězem ze Sabadellu, s tureckým polygamním pilotem a s dvojčaty, jejichž nohy zdobí křečové žíly.

Zpět na číslo