Karolína Ryvolová
Podle záznamů, které máme k dispozici, se Romové ke svému místu ve světě vyjadřují písemně zhruba od 20. let 20. století. Spojení romská literatura, které se nabízí, je dílem protimluv, protože mezi nejvýraznější společné charakteristiky často radikálně odlišných subetnik, jež souhrnně nazýváme Romy, patří právě absence psaného dědictví. Fakt, že se Romové ve svém nikterak překotném přibližování modernitě nakonec dobrali od striktně orální tradice k písmu a tisku, jako by současně signalizoval úpadek romství jako takového. Potřeba zapisovat to, co se donedávna udržovalo při životě zcela dostačujícím ústním předáváním, se obvykle vynoří v úpadkovém režimu, kde už reálně hrozí, že si mladší generace nenajde k pokladnici rodového bohatství žádný vztah.
Skepse ale není nezbytně jediným pohledem na věc a změna může kromě konce starých pořádků předznamenávat také pokrok. Východiskem nesmírně komplexní americké židovské prózy, která tvoří jeden z pilířů amerického romanopisectví po druhé světové válce (namátkou Bernard Malamud, Saul Bellow či Philip Roth), byla podobně bohatá a tajnosnubná ústní slovesnost východoevropského štetlu. Odtud – prostřednictvím Šoloma Alejchema či bratrů Singerových, kteří ještě primárně psali v jidiš, ale po emigraci do USA už publikovali v angličtině – čerpali autoři plejádu postav, jakými jsou svatý žebrák šnorer, smolař šlemijel nebo mudrc cadik. Ty pak přetavovali do amerikanizovaných stereotypů, které už lépe reflektovaly realitu kulturní srážky evropského židovstva s progresivní Amerikou. Za všechny jmenujme frustrovaného intelektuála a moulu (Herzog ve stejnojmenném románu Saula Bellowa, ale také řada filmových postav Woodyho Allena), mladého úspěšného Žida posedlého sexem s americkými šikse (Portnoy v Portnoyově komplexu Philipa Rotha), přehnaně starostlivou, posesivní židovskou matku, která může být buď dominantní, nebo naopak ušlápnutá (Portnoyova matka, matka malého Davida v Říkej tomu spánek Henryho Rotha), či tzv. JAP, americkou židovskou princeznu, ambiciózní, průbojnou a rozmazlenou Američanku nového typu s výrazně potlačenou sexualitou, jejíž úsilí přes všechnu deklarovanou nezávislost směřuje k pohodlnému středostavovskému životu americké měšťky (Marjorie Morningstar ve stejnojmenném románu Hermana Wouka).
Existuje naděje, že se podobně promění i zavedené postavy romského folklóru, např. moudrý hlupák dilino, vědma a léčitelka phuri daj nebo z opačného konce spektra lakotný gádžovský farář rašaj. Vše romské je v české společnosti obtěžkáno stereotypy a chvíle, kdy romští autoři prostřednictvím literárních typů rozpoutají guerillovou válku s netolerantní většinou, bude vysvobozením. Přes určité náznaky metaforického vyjadřování či cílené ironie se ale romská tvorba zatím tak daleko nedostala, a to je další důvod, proč spojení romská literatura pokulhává. Většina produkce je dosud pevně ukotvena v orální tradici, pohybuje se na škále od prostého záznamu po jeho nápodobu pomocí osvědčených vzorců a na hodnotovém žebříčku romských psavců stojí stále na předním místě autentická výpověď, čili věrné reprodukování vlastní nebo cizí zkušenosti. (Jako každá generalizace je i tato ošidná a stojí na hliněných nohou, protože pilný čtenář by samozřejmě dohledal důkazy o výjimkách. Pro dnešek a v zájmu rozvinutí tohoto argumentu je však budeme ignorovat.) Proto se jako výstižnější či přinejmenším méně limitující jeví spojení romské psaní. Na vývojové lince od neliterárního (orálního) společenství ke společenství tisku je tento druh psaní nezbytným stupněm, jeho hodnota však prozatím tkví spíše v etnografickém záznamu, sdílení obecně lidských zkušeností či morálním apelu než ve sféře filosoficko-beletristické, jak jsme zvyklí od autorů jako Umberto Eco, Vladimir Nabokov či Milan Kundera.
Báťuškovo dědictví
Počátky romského písemnictví se obvykle kladou do meziválečného sovětského Ruska a Rumunska. Za zmínku stojí jména ruských romských autorů, jako byli Alexander Germano, I. I. Rom-Lebeděv či Nina Dudarovová; v Rumunsku spíše než výrazní jednotlivci působila romsky psaná periodika. Zajímavý je konec tohoto tvůrčího období, který v obou zemích spadá do roku 1938. Ve stalinském Rusku došli k názoru, že snaha získat Cikány na svou stranu prostřednictvím podpory jejich jazyka a menšinových hodnot je neefektivní; rumunský panovník Carol II. zase vyhlásil královskou diktaturu a rozpustil parlament, čímž v zemi na půl století přerušil veškeré demokratizační tendence.
Až na výjimky nastává romskému psaní období temna, a to především proto, že nejpočetnější evropské romské komunity se po druhé světové válce octly ve sféře sovětského vlivu a tudíž přestaly de iure existovat. (Příkladem za všechny budiž československá asimilační politika vyhlášená roku 1958, podle níž byli Romové „občany cikánského původu“, „z hlediska marxismu-leninismu [cikánům chyběly] základní charakteristické společenské rysy, abychom o nich mohli mluvit jako o národu,“ a tvořili „skupinu, která postupně splyne s českým a slovenským obyvatelstvem“. Citováno podle příručky Práce mezi cikánským obyvatelstvem, NPV 1959.)
Než padla železná opona a než v rámci etnoemancipačního hnutí došlo v jednotlivých postkomunistických zemích k explozivnímu rozkvětu psaní v romštině i v kontaktních jazycích, rozvíjeli romské písemnictví spíše jednotlivci nebo ojedinělá hnutí. Ve Francii už od konce 2. světové války působil Kalderaš Matéo Maximoff (česky Sudba Ursitorů, Argo 2008); ve Švédsku se proslavila Katarina Taikonová, autorka cyklu knížek pro děti, a rovněž příslušnice kalderašského rodu (česky Katici, ty to zvládneš, Ivo Železný 1999); ve Finsku tvořil dramatik a romanopisec Veijo Baltzar (jeho zásadní román Polttava tie z roku 1968 u nás prozatím nebyl přeložen); v Kanadě se mezi autory beatnické generace zapsal syn kalderašsko-romaničelských rodičů Ronald Lee (česky Mizernej cigoš, Signeta 2009); v Maďarsku zazářil Menyhert Lakatos (česky Krajina zahalená dýmem, Dauphin 2007). Všichni zmiňovaní i mnozí další psali v kontaktních jazycích. V letech 1969–1973 v Československu existoval Svaz Cikánů-Romů, během jehož krátkého trvání byly na stránkách věstníku Romano ľil položeny základy písemnictví v romštině.
Takzvaná velká díla romského psaní vycházejí i nadále především v kontaktních jazycích, protože nakladatelé z pochopitelných důvodů chtějí vyjít vstříc jazykové většině. Současně se však ustavuje praxe dvojjazyčných vydání se zrcadlovým překladem romského originálu. Dle dostupných dat se zdá, že Česká republika patří k největším zastáncům této praxe; současně rozhodně stojí na špici zemí, ve kterých narůstá původní tvorba v romštině.
Vyprávěj, co chci slyšet
Když jsme mluvili o potřebě zaužívat výraz romské psaní spíše než romská literatura, vedl nás k tomu jeden zřetel. K dnešnímu dni vévodí korpusu světové romské tvorby memoáry, např. Žijeme ve skrytu rakouské sintské autorky Ceiji Stojky (česky Argo 2009) nebo Winter Zeit Waltera Wintera, často vedené nejen vnitřní potřebou autorů, ale také společenskou poptávkou. Přímo z pera pamětníka vznikají stejně často, jako bývají výsledkem redaktorské a editorské práce zadavatelů, kteří vyprávění obvykle nahrají, přepíší a upraví. V obou případech do hry vstupuje dynamika a priori nevyrovnaného vztahu mezi vypravěčem a zadavatelem, který je vztahem mezi příslušníky minority a majority, mezi pronásledovaným a pronásledujícím, mezi tím, kdo tají, a tím, kdo je zvědavý. Ze strany vypravěče tedy zákonitě dochází k případům autocenzury nebo naplňování očekávání zadavatele za každou cenu; podobně editor nespouští ze zřetele své vlastní zájmy ani zájmy čtenářů a s materiálem nezřídka nakládá svévolně. Výsledkem je zcela specifický žánr, jehož interpretace by dozajista lépe než literární vědě slušela kulturním studiím.
Značné oblibě se tento žánr těší ve Velké Británii, kterou kromě romaničelských (rozuměj: anglických romských) skupin obývá také celá škála autochtonních travellerských skupin (viz též recenze na knihu Gypsy Boy v tomto čísle Plavu). Někteří badatelé, kupříkladu Deborah Epstein Nordová, připisují neutuchající zájem britských čtenářů o životní příběhy kočovníků touze po přiblížení se jakési pastorální, preindustriální Británii, se kterou se Britové rádi ztotožňují. Toto téma maximálně vytěžil Dominic Reeve, který mu věnoval pět epizodických, vzájemně se překrývajících titulů, přestože jeho vlastní pouto k Romaničelům je přinejmenším diskutabilní. Vzhledem k tomu, že v Británii byla v roce 1888 založena Gypsy Lore Society, první organizace svého druhu na světě, mají zde kočovnické memoáry svou tradici a stále zde žije řada Romaničelů i travellerů, kteří odkazují k některému ze zvučných jmen počátků organizace. Tuto tradici nepřestávají tenounkým praménkem přiživovat potomci, partneři či spolupracovníci Gordona Boswella, George Bramwella Evanse nebo dokonce Petulengra, postavy z určujícího románu Lavengro obdivovaného i vysmívaného George Borrowa.
Na druhou stranu se nepřestávají objevovat relativně izolovaní jedinci, kterým se podařilo najít vydavatele svépomocí a mimo pozornost hlavního proudu. Každé takové zjevení je mimořádně zajímavé, protože jednak svědčí o neutuchající potřebě vyprávět příběhy, bezesporu živené ještě nevymizevším orálním charakterem romských skupin, jednak často navede zájem badatelů do oblasti, ze které do té doby nezazníval žádný silný romský hlas. Za všechny uveďme Yvonne Sleeovou původem z Německa, která v Austrálii vlastním nákladem vydala biografii své sintské babičky Elsy Torn Away, Forever (Amber Press 2005), nebo ruského Lovara Viktora Višněvského, jenž svoji mimořádně neobvyklou životní pouť přes Čínu, Barmu a Indii až do Brazílie popsal v knize Memories of a Gypsy (Salo Press 2006). Oba jmenovaní shodou okolností knihy napsali ve svém druhém jazyce – angličtině, což se dále podepsalo na vnímání ne/literárnosti textů.
Závěrem je třeba uvést, že (auto)biografie pochopitelně nejsou jediným žánrem, který vyvěrá ze středu romských komunit. Především v Česku se velice daří povídce a ke slovu se začíná stále více dostávat i fejeton; vznikají autorské hry a nezapomínejme, že celou samostatnou kapitolu představuje poezie ve všech svých lyrických i epických formách. Současně je však životní příběh jako zdrojový materiál látkou do té míry dominantní, že před ní takřka není úniku. Samotné zpracování příběhu – doslovnost nebo nadhled vypravování, práce s jazykem a přesah do krásné literatury – už je věc jiná, která by si v budoucnu zasloužila samostatný text.