Andrea Camilleri
Z italštiny přeložila Kateřina Vinšová
Sicílie, městečko Vigàta, komisař Montalbano a blížící se silvestrovská noc. Jenže došlo ke vloupání do supermarketu a podezření padlo na Pasqualeho, syna komisařovy hospodyně, na jejíž vynikající kuchařské umění se Montalbano právě na Silvestra těší. Večeře by se však nekonala, kdyby byl Pasquale zatčen. Komisař Montalbano, známý neotřelými postupy i svým mlsným jazykem, musí něco podniknout, nechce-li si nechat ujít své oblíbené arancini…
První, kdo spustil jako kolovrátek už sedmadvacátého prosince, byl kvestor.
„Montalbano, vy jistě strávíte silvestrovskou noc se svojí Livií, viďte?“
Ne, nestráví silvestrovskou noc se svojí Livií. Příšerně se spolu porafali – taková ta nebezpečná slovní přestřelka, co začne větou „Snažme se to probrat v klidu“ a nevyhnutelně skončí špatně. A tak komisař zůstane ve Vigàtě, zatímco Livia pojede se známými z práce do Viareggia. Kvestor si všiml, že něco není v pořádku, a pospíšil si, aby Montalbanovi ušetřil rozpačitou odpověď.
„Jinak bychom vás totiž moc rádi přivítali u nás doma. Moje žena vás hrozně dlouho neviděla, pořád se na vás vyptává.“
Komisař už nabíral dech k vděčnému „ano“, když kvestor dodal:
„Přijde také doktor Lattes, paní mu musela odjet do Merana, protože její matka se necítí dobře.“
Montalbano by se zase necítil dobře v přítomnosti doktora Lattese, úlisného člověka, kterému se přezdívalo Caffes-Lattes. Určitě by se během večeře i po ní nemluvilo o ničem jiném než o „otázkách veřejného pořádku v Itálii“, jak by mohl znít titulek pro dlouhé monology doktora Lattese, šéfa kvestorovy kanceláře.
„Já se už po pravdě řečeno domluvil…“
Kvestor ho hned přerušil, moc dobře věděl, co si Montalbano o doktoru Lattesovi myslí.
„Poslyšte, když to tedy nejde, tak co kdybyste přišel na Nový rok na oběd?“
„Přijdu,“ slíbil komisař.
Pak nastoupila paní Clementina Vasile-Cozzová.
„Pokud nemáte nic lepšího, nechcete přijít ke mně? Bude tam i můj syn se ženou a dítětem.“
A co si on počne uprostřed takové pěkné rodinné sešlosti? S těžkým srdcem odmítl.
Potom přišel na řadu bývalý ředitel gymnázia Burgio. Chystali se jet s manželkou do Comitini k jedné z vnuček.
„Jsou to moc sympatičtí lidé, víte? Nechcete se přidružit?“
Můžou být klidně sympatičtí, že to dál nejde, ale jemu se nechtělo přidružit. Možná že ředitel použil špatné sloveso, kdyby řekl „připojit“, nějaká šance by byla.
A přesně ten samý kolovrátek si pak vyslechl i na komisařství.
„Nechceš jít zítra se mnou oslavit Silvestra?“ zeptal se ho Mimì Augello, který hádku s Livií vytušil.
„Kam máš namířeno?“ opáčil Montalbano v obranném postoji.
Jelikož Mimì není ženatý, určitě ho bude chtít vytáhnout někam k přátelům, kde bude pěkný šrumec, nebo do nějaké snobské restaurace otřásající se hlasy, smíchem a hudbou hrající na plné pecky.
On jí rád v tichosti, randál podobného ražení by mu zkazil chuť jakéhokoli jídla, i kdyby ho nakrásně připravil ten nejlepší kuchař na světě.
„Rezervoval jsem si stůl v Central Parku,“ odpověděl Mimì.
Jestli si přesně tohle nemyslel? Central Park! Obrovská, příšerně zařízená ratejna poblíž Fely se směšným jménem, kde by klidně mohl dostat otravu i z obyčejné kotlety a trošky vařené zeleniny.
Nic neřekl, jen na svého zástupce vrhl výmluvný pohled.
„Dobře, dobře, jako kdybych nic neřekl,“ uzavřel to Augello a vyšel z místnosti. Vzápětí ale strčil hlavu dovnitř: „Pravda je totiž taková, že ty jíš rád sám.“
Mimì se nemýlil. Jednou četl povídku, určitě byla od italského autora, ale jméno si už nevybavuje, kde se vyprávělo o zemi, v níž se veřejné konzumování potravin příčí dobrým mravům. Ovšem rozdávat si to všem na očích, to ne, to bylo naprosto v pořádku, to se smělo. Když se nad tím zamyslí, měli pravdu. Protože vychutnat si pokrm nachystaný, jak pánbůh káže, je jedním z nejrafinovanějších samotářských požitků, jaké si může člověk dopřát a o které se nemá dělit s nikým, ani s tou nejdražší bytostí na světě.
Když se vrátil domů do Marinelly, našel na kuchyňském stolku lístek od své hospodyně Adeliny.
„Že sem tak smělá, zejtra je sylvestra a voba moji synové sou zrovna na svobodě, tak chci připravit arančíny, protože je máme fšichni rádi. Tak jesli máte chuť poctít nás náfštěvou, adresu znáte.“
Adelina měla dva syny, kteří byli věčně jednou nohou v kriminále: jen souhrou šťastných náhod, stejně vzácnou jako úkaz Halleyovy komety, byli oba dva zároveň na svobodě. Takže se budou smažit arancini, aby se to náležitě oslavilo.
Kristepane, Adelininy arancini! Ochutnal je jen jednou: ale ta vzpomínka se mu zřejmě vtiskla do DNA, je jeho genetickým dědictvím.
Adelina na jejich přípravu potřebuje vždycky dva poctivé dny. Znal ten recept nazpaměť. Den předem se přichystá glazírované maso, telecí a vepřové ve stejném poměru, které se celé hodiny dusí na mírném plameni s cibulí, rajčaty, řapíkatým celerem, petrželovou natí a bazalkou. Další den se uvaří rizoto, takové, kterému se říká po milánsku (ovšem proboha bez šafránu!), vyklopí se na vál, zadělají se do něho vejce a nechá se vystydnout. Mezitím se uvaří hrášek, umíchá se bešamel, pár koleček salámu se nakrájí na kostičky a z toho všeho i s glazírovaným masem, rozsekaným nadrobno ručně pomocí kolébky (žádný mixér, pro lásku boží!), se udělá náplň. Šťáva z masa se vmíchá do rizota. Potom se vezme trochu rizota, vytvaruje se v dlani jako v misce, do toho se vloží lžíce náplně, překryje se dalším rizotem a uplácá se pěkná koule. Každá koule se obalí v mouce, potom ve vaječném bílku a pak ve strouhance. Načež se všechny tyhle arancini usmaží v rozpáleném oleji na pánvi dozlatova. Osuší se na papíře. A nakonec se s poděkováním pánubohu snědí.
Montalbanovi bylo jasné, s kým bude na Silvestra večeřet. Trápila ho jen jediná otázka, než usnul: vydrží ti dva Adelinini vejlupci na svobodě až do zítřka?
Jen co ráno jednatřicátého prosince vstoupil do kanceláře, ozval se jako kolovrátek Fazio:
„Pane doktore, jestli dneska večer nic nemáte…“
Montalbano ho přerušil, a protože byl Fazio kamarád, svěřil se mu, jak hodlá strávit silvestrovský večer. Na rozdíl od toho, co očekával, Fazio v tváři potemněl.
„Co je?“ zeptal se komisař poplašeně.
„Vaše hospodyně Adelina je příjmením Cirrinciòvá?“
„Ano.“
„A její synové mají křestní jména Giuseppe a Pasquale?“
„Jasně.“
„Počkejte okamžik,“ řekl Fazio a vyšel z místnosti.
Montalbano znervózněl.
Fazio se za chvilku vrátil.
„Pasquale Cirrinciò je v průšvihu.“
Komisař ztuhl, sbohem arancini.
„Co to znamená, že je v průšvihu?“
„Znamená to, že byl na něj vydán zatykač. Z pohotovostního oddílu v Monteluse. Za vloupání do supermarketu.“
„Vloupání, nebo to bylo loupežný přepadení?“
„Vloupání.“
„Fazio, zkus se dozvědět víc. Ovšem neoficiálně. Neznáš někoho na pohotovostním v Monteluse?“
„To se ví, že jo.“
Montalbana přešla chuť pracovat.
„Doktore, někdo podpálil auto inženýra Jacona,“ hlásil mu Gallo ode dveří.
„Běž s tím za doktorem Augellem.“
„Komisaři, v noci se vloupali do domu účetního Pirrery a vybílili to tam,“ přišel mu oznámit Galuzzo.
„Běž s tím za doktorem Augellem.“
No vida, a Mimì se může rozloučit se silvestrovskou nocí v Central Parku. Ale měl by mu být vděčný, protože ho tím zachránil před zaručenou otravou jídlem.
„Pane doktore, je to tak, jak jsem vám říkal. V noci z dvacátýho sedmýho na dvacátýho osmýho vyloupili supermarket v Monteluse a odvezli si celej náklaďák věcí. Chlapi z pohotovostního si jsou jistý, že v tom jede Pasquale Cirrinciò. Mají důkazy.“
„Jaký?“
„To mi neřekli.“
Rozhostilo se ticho a pak Fazio sebral odvahu.
„Pane doktore, já vám to teda povím na rovinu: vy byste dneska večer k Adelině chodit neměl. Ode mě se samozřejmě nikdo nic nedozví, to je jasný. Ale co když chlapy ze zásahovky napadne dojít si pro Pasqualeho k jeho mámě a tam ho najdou, jak si s vámi dává arancini? To by nebylo dobrý.“
Zazvonil telefon.
„Je to komisař Montalbano?“
„Ano.“
„Tady Pasquale.“
„Jakej Pasquale?“
„Pasquale Cirrinciò.“
„Voláš mi z mobilu?“ zeptal se Montalbano.
„Ne, takovej blbec nejsem.“
„To je Pasquale,“ oznámil komisař Faziovi s dlaní zakrývající sluchátko.
„O tom nechci nic vědět!“ Fazio vstal a odešel z místnosti.
„Tak co je, Pasquale?“
„Pane doktor, musím s váma mluvit.“
„Já s tebou taky. Kde jsi?“
„Na monteluský spojce. Volám z budky před barem Pepèho Tarantella.“
„Tak ať tě tam nikdo nezahlídne. Dorazím nejpozděj za tři čtvrtě hodiny.“
„Nastup si,“ nařídil komisař, jakmile uviděl Pasqualeho poblíž telefonní budky.
„Jedeme daleko?“
„Jo.“
„Tak já pojedu za váma svým autem.“
„Svoje auto necháš tady. To jako myslíš, že pojedeme v procesí?“
Pasquale poslechl. Byl to pěkný chlap lehce přes třicet, temný a s bystrýma očima.
„Pane doktor, já vám chci říct…“
„Až potom,“ zarazil ho Montalbano a nastartoval.
„Kam mě vezete?“
„Ke mně do Marinelly. Zkus se víc položit a dej si ruku na tvář, jako kdyby tě bolely zuby. Aby tě nikdo zvenčí nepoznal. Víš, že po tobě jdou?“
„Já vím, proto jsem vám zavolal. Dozvěděl jsem se to dneska dopoledne od jednoho kámoše, když jsem se vrátil z Palerma.“
Pasquale, usazený na verandě, před sebou láhev piva, kterou mu nabídl komisař, usoudil, že nadešel čas vyklopit, jak se věci mají.
„Já s tím případem kolem supermarketu Omnibus nemám nic společnýho. Přísahám na svou matku.“
Nikdy by nepřísahal falešně na hlavu své matky Adeliny, kterou zbožňuje, Montalbanovi bylo okamžitě jasné, že je Pasquale nevinný.
„Přísaha nestačí, potřebuju důkazy. Na pohotovostním tvrdí, že mají v ruce něco pádného.“
„Pane komisař, to si vůbec nedovedu představit, co můžou mít, když já v tom supermarketu nic nešlohnul.“
„Počkej chvilku,“ řekl komisař.
Zašel do pokoje a zavolal si. Když se vrátil na verandu, vypadal zachmuřeně.
„Co se děje?“ zeptal se napjatý Pasquale.
„Mají něco, na co tě dostanou.“
„A co?“
„Tvoji prkenici. Našla se u pokladny. Měl jsi v ní i občanku.“
Pasquale zbledl, pak vstal a bouchnul se dlaní do čela.
„Tak tam jsem ji ztratil!“
Hned se zase posadil, roztřásla se mu kolena.
„No jo, ale jak se z tohohle vylížu?“ zanaříkal.
„Pověz mi o tom všechno.“
„Večer sedmadvacátýho jsem šel do toho supermarketu. Už zavírali. Koupil jsem dvě láhve vína, jednu whisky, různý slanosti, sušenky a tak podobně. A vzal jsem to k jednomu kamarádovi.“
„Kdo je ten kamarád?“
„Peppe Nasca.“
Montalbano se ušklíbl.
„Nejspíš tam byli taky Cocò Bellìa a Tito Farruggia?“ zeptal se.
„To jo,“ připustil Pasquale.
Celá parta komplet, všichni už dříve trestaní, samí kámoši z vloupaček.
„A kvůli čemu jste se sešli?“
„Zahrát si karty.“
Montalbanovi vyletěla ruka a dopadla Pasqualemu na tvář.
„Koukej začít zpívat pořádně. Tahle byla první.“
„Promiňte,“ řekl Pasquale.
„Tak kvůli čemu jste se sešli?“
Pasquale se zničehonic rozesmál.
„Tobě to připadá legrační? Mně teda ne.“
„Ne, fakt, pane komisaři, tohle je doopravdy sranda. Víte, proč jsme se sešli u Peppeho Nascy? Chystali jsme na osmadvacátýho vloupačku.“
„Kde?“
„V jednom supermarketu,“ Pasquale se smál, až mu tekly slzy.
A Montalbano pochopil, čemu se tolik směje.
„V tom samým? V Omnibusu?“
Pasquale přikývl, smíchy se až zalykal. Komisař mu dolil pivo.
„A někdo vás předběhl?“
Další přikývnutí.
„Víš, Pasquale, stejně jsi ale v zapeklitý situaci. Kdo ti uvěří? Když jim povíš, s kým jsi ten večer byl, bez milosti tě seberou. Aby ne! Čtyři kriminálníci, jako jste vy, co si navzájem poskytujou alibi! To je přece k popukání!“
Znovu šel do domu a zase někam zavolal. Vrátil se na verandu a vrtěl hlavou.
„Víš, koho hledají kromě tebe kvůli té vykrádačce v supermarketu? Peppeho Nascu, Cocò Bellìu a Tita Farruggiu. Celou vaši partu.“
„No nazdar!“ pronesl Pasquale.
„A víš, co je na tom nejlepší? Že tvoji kámoši půjdou sedět, protože ty jsi jako pitomec musel ztratit prkenici zrovna v tom krámě. Jako kdyby ses tam podepsal. To samý jako kdybys vás naprášil.“
„Až je seberou a oni se dozvěděj proč, natrhnou mi při první příležitosti prdel.“
„Nedivil bych se,“ souhlasil Montalbano. „Připrav se na to. Fazio povídal, že Peppe Nasca je už na komisařství. Zadržel ho Galluzzo.“
Pasquale si dal hlavu do dlaní. Jak se tak Montalbano na něj díval, napadlo ho, že by možná přece jenom dokázal ty arancini k večeři zachránit. Pasquale uslyšel, jak štrachá po domě, otevírá a zavírá zásuvky.
„Pojď sem.“
Komisař ho čekal v jídelně s želízky v ruce. Pasquale na něj koukal jako tumpachový.
„Nemohl jsem si vzpomenout, kde je mám.“
„Co chcete dělat?“
„Zatknout tě, Pasquale.“
„A proč?
„Jak to, proč? Ty jsi zloděj a já komisař. Jsi hledaná osoba a já jsem ten, co tě našel. Neztěžuj mi to.“
„Pane komisař, vy přece víte moc dobře, že mně klepeta nasazovat nemusíte.“
„Tentokrát jo.“
Pasquale k němu odevzdaně přistoupil a Montalbano mu připnul jedno pouto kolem levého zápěstí. Pak ho odvedl do koupelny a druhé pouto připnul okolo splachovací trubky.
„Hned jsem zpátky,“ oznámil mu komisař. „Kdyby se ti chtělo na záchod, máš ho po ruce.“
Pasquale nebyl ani s to otevřít pusu.
„Dali jste vědět na pohotovostním, že jsme zadrželi Peppeho Nascu?“ zeptal se Montalbano, když vstoupil do kanceláře.
„Vy jste mi řekl, ať to nedělám, tak jsem to neudělal,“ odpověděl Fazio.
„Přiveďte mi ho do kanceláře.“
Peppe Nasca byl čtyřicátník s mohutným frňákem. Montalbano mu nabídl židli a cigaretu.
„Vypadá to s tebou bledě, Peppe. S tebou, Cocò Bellìou, Titem Farruggiou a Pasqualem Cirrinciòem.“
„My to neudělali.“
„Já vím.“
Po těch komisařových slovech zůstal Peppe jako opařený.
„Jenže jste vyřízený stejně. A víš proč nemohli na pohotovostním dělat nic jinýho než vydat na vaši partu zatykač? Protože Pasquale Cirrinciò ztratil v tom supermarketu prkenici.“
„Ty vole, to se mi snad zdá!“ vybuchl Peppe Nasca.
A vychrlil sérii nadávek, sprosťáren a klení. Komisař ho nechal, ať se vybouří.
„To by ale nebylo to nejhorší,“ řekl po chvíli Montalbano.
„Co může bejt ještě horšího?“
„Jen co vkročíte do basy, přivítají vás spoluvězni pískotem a bučením. Ztratili jste tvář. Jste k smíchu, jste jen velký huby. Bručíte, i když tu loupež na svědomí nemáte. Prostě pitomci, co si daj všechno líbit.“
Peppe Nasca byl inteligentní člověk. A že takový je, dokázal svou otázkou.
„To by mě ale zajímalo, jak si můžete bejt tak jistej, že jsme to neudělali my čtyři?“
Komisař neodpověděl, vytáhl levou zásuvku psacího stolu, vyndal audiokazetu a ukázal ji Peppemu.
„Vidíš tohle? To je zvukový záznam.“
„A mě se to nějak týká?“
„No jo. Bylo to nahraný u tebe doma v noci ze sedmadvacátýho na osmadvacátýho, je tam slyšet vaše čtyři hlasy. Dal jsem vás sledovat. Plánujete vyloupení supermarketu. Ale až na další noc. Jenže vás předběhli jiní, fikanější než vy.“
Vrátil kazetu do šuplíku.
„Proto vím jistě, že s tím nemáte nic společnýho.“
„Pak ale stačí, abyste tu nahrávku pustil na pohotovostním, a hned budou vědět, že jsme to nebyli my.“
Na pohotovostním by asi zírali, kdyby si tu kazetu poslechli. Byla na ní Beethovenova Symfonie číslo jedna, kterou mu Livia nahrála v Janově.
„Peppe, uvažuj. Ta kazeta vás může očistit, ale zrovna tak může představovat další důkaz proti vám.“
„Jak to myslíte?“
„Na pásce není datum, kdy se to nahrávalo. To znám jenom já. A kdyby mě náhodou napadlo tvrdit, že ten odposlech je už z šestadvacátýho, z noci před vloupačkou, budete bručet a ty chytrolíni si budou užívat prachy na svobodě.“
„A proč byste něco takovýho dělal?“
„Já neříkám, že to udělám, ale je to určitá možnost. Abych to zkrátil: stačí, když tu kazetu pustím ne na pohotovostním, ale před některým z vašich kámošů, a budou už na vás navždycky koukat spatra. Neseženete překupníka, který by od vás vzal zboží. Nenajdete nikoho, kdo by byl ochotný vám píchnout, žádnýho komplice. Se zlodějnou jste skončili. Chápeš?“
„Jo.“
„Takže nemůžeš dělat nic jinýho než to, o co tě požádám.“
„Co chcete?“
„Chci ti nabídnout jistý východisko.“
„Povídejte.“
Montalbano mu to pověděl.
Trvalo dvě hodiny, než přemluvil Peppeho Nascu, že jiné řešení není. Potom Montalbano svěřil Peppeho Faziovi.
„Pořád ještě nevolej na pohotovostní.“
Vyšel z kanceláře. Byly dvě hodiny a na ulicích bylo málo lidí. Vlezl do budky a vytočil číslo do Montelusy, nos si přištípl dvěma prsty.
„Haló? Pohotovostní oddíl? Děláte velikou chybu. Tu loupež v supermarketu provedli chlapi z Caltanisetty, co jim šéfuje Filippo Tringàli. Ne, neptejte se, kdo volá, nebo zavěsím. Jenom vám řeknu, kde ty kradený věci schovávaj, maj je totiž pořád ještě v náklaďáku. V hangáru firmy Benincasa, na okresce z Montelusy do Trapani, někde poblíž obce Melluso. Vyražte tam hned, protože v noci se to chystaj všechno odvízt jiným naklaďákem.“
Zavěsil. Aby předešel nějakému nemilému setkání s monteluskou policií, řekl si, že bude lepší nechat Pasqualeho, už bez pout, u sebe doma, dokud se nesetmí. Potom půjdou spolu k Adelině. A on si vychutná arancini nejenom pro jejich rajsky lahodnou chuť, ale i proto, že jeho policajtské svědomí bude v naprostém klidu.
Originál: Camilleri, Andrea. Gli arancini di Montalbano. Milano: Mondadori 2001. 264–274.
Andrea Camilleri
Andrea Camilleri (* 1925) je autor známý po celém světě, jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Narodil se na Sicílii, kde vyrůstal a žil do konce čtyřicátých let, kdy se přestěhoval do Říma. Působil jako divadelní režisér, scenárista, pracoval v italském rozhlase i jako pedagog na vysoké škole dramatického umění. Knihy začal psát až po padesátce, a přestože vydává i romány s historickou a jinou tematikou, nejvíce ho proslavily svérázné detektivky s komisařem Salvem Montalbanem, odehrávající se na jeho rodné Sicílii ve smyšleném městě Vigŕta a psané směsicí italštiny a sicilského dialektu, která jim dodává zvláštní půvab. První montalbanovská kniha vyšla v roce 1994 (česky 2002 pod názvem Tvar vody, 2004 pak Hliněný pes) a poté následovala dlouhá, dosud neuzavřená řada, neboť autor i ve svém pokročilém věku devadesáti let stále publikuje. Podle knih s komisařem Montalbanem bylo natočeno několik sérií celovečerních filmů, které jsou známy i českým divákům z dabingových verzí uváděných Českou televizí.
Kateřina Vinšová
Kateřina Vinšová (* 1948 v Praze) vystudovala francouzštinu a němčinu, v roce 1984 získala doktorát na katedře romanistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Je překladatelkou ve svobodném povolání, s výjimkou let 1987 až 1991, kdy pracovala jako redaktorka v nakladatelství Práce. Překládá francouzskou a italskou beletrii, především současnou prozaickou a esejistickou tvorbu. Do češtiny převedla díla Claudia Magrise, Sebastiana Vassalliho, Antonia Tabucchiho, Prima Leviho, Cesara Paveseho, Sereny Vitalové, Georgese Pereca, Alberta Camuse, Gérarda de Nerval, Michela Leirise, Borise Viana, Philippa Claudela, Fred Vargas a dalších. Získala řadu ocenění, včetně Ceny Josefa Jungmanna roku 1999 za překlad románu Georgese Pereca Život návod k použití. Roku 2012 převzala v Římě italskou Národní cenu za překlad, nedlouho na to získala Výroční cenu Albatrosu za překlad kompletní řady komiksu Tintinova dobrodružství. Věnuje se také tvorbě filmových titulků a překládá pro dabing České televize.