Rozhovor s Juanem Pablem Bertazzou vedl a ze španělštiny přeložil Tomáš Herzán
Spisovatel, překladatel a učitel španělštiny Juan Pablo Bertazza ukazuje dvojí život v pohybu mezi Buenos Aires a Prahou. Tato dvě města se zrcadlí jak v jeho psaní, tak i v životě. V rozhovoru s hispanistou Tomášem Herzánem představuje svoji tvorbu silně zakořeněnou v městské krajině, v paměti a v jazyce. Mluví o tom, proč ho fascinuje literatura jako „místo přežití“, jaké to je psát román o Buenos Aires z Prahy i proč věří, že mezi Jižní Amerikou a střední Evropou existuje překvapivě mnoho skrytých souvislostí.
Vaše tvorba je význačná zkoumáním kulturních rozdílů mezi Argentinou a Českou republikou. Jak myslíte, že tato interkulturní zkušenost ovlivnila vaši identitu coby autora?
Mám pocit, že se to objevuje spíše jako prostředek či záminka, nikoli jako výsledek nebo závěr. Více než kulturní rozdíly mezi dvěma zeměmi mě zajímají způsoby, jakými se ty odlišnosti mohou projevit ve společnosti, nebo dokonce v konkrétním jedinci. Tedy jaké konkrétní možnosti existují pro pochopení toho, co se nás v jistém smyslu netýká a co nám připadá cizí. Tato otázka provází velkou část mé tvorby, od doktorské práce až po román Pražský syndrom, vycházející z odvážného kroku hlavního hrdiny. Ten se po příjezdu do Prahy okamžitě stává turistickým průvodcem ve městě, které vůbec nezná.
Objevuje se to i v mé básnické sbírce věnované ulici Lavalle v Buenos Aires. Slavná pěší zóna v centru města kdysi představovala okno do světa – od mezinárodních filmů promítaných ve spoustě kin, dneska už neexistujících, až po exotické chutě, které začaly do země pronikat na počátku devadesátých let, například shawarma.
Daná otázka je přítomná i v trilogii básnických sbírek, jež jsem vydal o třech pokojných revolucích, kde sehrál kulturní aspekt klíčovou roli. Jde o tichou revoluci ve frankofonní části Kanady, sametovou revoluci u vás a karafiátovou revoluci v Portugalsku. Nezabývám se však jejich historickým kontextem, ale spíše univerzální rezonancí, jež si každá z nich získala. Věnuji pozornost jejich heslům, důležitým místům, atmosféře, dojmům. Všemu, co si o nich může představit ten, kdo je osobně neprožil. Všemu, co z revoluce zůstává, když přejde její revoluční moment. Revoluce jako stav a evokace něčeho mimořádného uprostřed každodennosti.
Myslíte, že vaše díla odrážejí kombinaci české a argentinské kultury, nebo spíše naopak podtrhují kontrasty mezi nimi? Přece jen žít a psát v Buenos Aires a Praze je rozdílné a tento dualismus má předpoklad k tomu, aby se v nějakém aspektu promítl.
Domnívám se, že literární texty jsou kombinací mnoha faktorů, a zdá se mi, že v mé tvorbě se objevují jak kulturní rozdíly, tak zároveň synkretismus mezi oběma světy jako hnací síla samotného psaní a možná i jako osud mých postav. Vždy budu tomuto městu vděčný, protože když jsem v roce 2017 vyhrál stipendium „Praha – město literatury UNESCO“ k napsání Pražského syndromu, neměl jsem dokončený žádný román. Přestože jsem jich několik začal a už jsem měl za sebou pár vydaných básnických sbírek. Jedinou podmínkou stipendia bylo, aby téma nějak souviselo s Prahou, což pro mě bylo požehnání. Nejen protože jsem tehdy měl velkou chuť psát o Praze, ale také protože kompaktní povaha tohoto města, kde navzdory středně velké rozloze člověk neustále objevuje něco nového, mi umožnila zvládnout a usměrnit chaotické, ale zároveň krásné přetížení, které ve mně může vyvolat metropole jako Buenos Aires. Ve zkratce, díky Praze jsem napsal nejen svůj první román, ale konečně také dílo o Buenos Aires s názvem Vysoko v nebi. Myslím, že kdybych tehdy žil v Argentině, nikdy bych ho nedokázal napsat.
Jak se projevuje argentinská identita? Vidíte ve svém díle nějaký rys „argentinské duše“?
Je to pro mě tak určující, že to asi sám nevidím úplně jasně, ale tuším, že by to mohlo být patrné v rytmu textu, v tónu nebo možná ve způsobu, jakým přistupuji k hledání témat. Nejlepší způsob, jak na tuto otázku odpovědět, je anekdota. Když jsem se chystal vydat v Argentině Pražský syndrom, měl jsem velké pochybnosti, jestli někoho bude zajímat román, který se celý odehrává v tak vzdáleném městě, jako je Praha. Ukázalo se však, že to tak není. Ta kniha mi přinesla jeden z největších darů – reakci Beatriz Sarlo, prestižní literární kritičky a profesorky, jež nedávno zemřela. V několika televizních pořadech řekla, že takový příběh, ve kterém někdo neznalý města začne pracovat jako turistický průvodce, mohl napsat jedině Argentinec. Její věta pro mě vše definovala. Na druhou stranu letos v Argentině vyjde můj třetí román jménem Memoria de la madera. Ačkoliv v něm nechybí jisté argentinské nuance, je zcela český. Odehrává se v malé vesnici, obklopené lesy, asi třicet kilometrů od Prahy, jménem Zahořany a všechny postavy jsou Češi. Musím přiznat, že znovu cítím nejistotu, jakou jsem zažíval u Pražského syndromu.
Vaše dílo bylo přeloženo do několika jazyků. Jak zahraniční čtenáři, jako Češi, vnímají Argentinu prostřednictvím vašich děl? Myslíte, že se vaše pojetí „národa“ změnilo zkušeností emigrace?
Vždy jsem měl podezření, že pojem národa je mnohem dynamičtější, proměnlivější a méně uchopitelný, než se tvrdí. Zároveň to asi souvisí s některými specifickými rysy Argentiny. Život v zahraničí mi umožňuje vidět tuto problematiku z většího odstupu. Dokážu díky tomu jasněji vnímat její přednosti a nedostatky. A na to, jak Češi vnímají Argentinu v mých knihách, pokud vůbec nějací čeští čtenáři existují, by měli odpovědět spíše oni.
Jak vaše dílo interaguje s českou literární tradicí a vnímáte ji jako součást literární identity?
To je velmi dobrá otázka. Stále mám problém vnímat sám sebe ve vztahu k české literární tradici, ale připadá mi velmi zajímavá. Na druhou stranu mě některá česká díla, včetně dvou, která jsem přeložil do španělštiny, ovlivnila více, než bych si možná přál. Například jemná drsnost Spalovače mrtvol od Ladislava Fukse, něco z humoru Švejka, poetická sounáležitost Bohumila Hrabala a představa literárního díla jako živého organismu u Radky Denemarkové, zvláště v knize Čokoládová krev.
V románu Pražský syndrom se objevuje reflexe vztahu jednotlivce k městu. Jakou roli hraje město jako zrcadlo identity hlavního hrdiny a jakým způsobem to ovlivňuje vás jako spisovatele pohybujícího se mezi dvěma kulturami?
Toto důležité téma se objevuje nejen v mé tvorbě a ovlivňuje především existenciální cestu Rodriga v Pražském syndromu a Katky ve Vysoko v nebi, ale objevuje se také v literatuře, která mě nejvíce zajímá. Například pro argentinskou literaturu velmi zásadní dílo Nebe, peklo, ráj od Julia Cortázara v některých aspektech zestárlo, zejména v konstrukci postavy La Magy a v pohledu na ženu. Zároveň má něco aktuálního a živého, a to právě vztah postav k městu. Možná jsem silně ovlivněn tím, že obě města, v nichž jsem žil, navzdory rozdílům mají silnou přítomnost. V prožívání města se dnes projevuje mnoho charakteristik, které definují emocionální, občanský, politický, a dokonce intelektuální a kulturní život člověka. Od zcela konkrétních věcí, jako jsou dopravní prostředky nebo místa, kudy obvykle procházíme, až po abstraktnější věci, jako jsou vzpomínky a citové vazby k místům, kde žil někdo blízký, kde jsme se zamilovali, kde jsme se rozhodli o svém osudu, kde jsme byli šťastní nebo naopak zažili nějaké trauma. Nemám tedy problém říct, že ve dvojí roli autora a novináře jsou mé procházky Prahou neustálým a doufám, že i nevyčerpatelným zdrojem inspirace.
Kombinujete literární reference z různých tradic. Kteří spisovatelé, literární skupiny či tradice měli na vás největší vliv?
Přitahují mě zvláště autoři jakýmsi způsobem „obojživelní“. Tedy ti, již se dokázali pohybovat mezi různými oblastmi, teritorii, kontexty, zeměmi a tradicemi. Mnozí z nich cestovali, nebo dokonce žili v jiné zemi. To ale neznamená, že neexistují spisovatelé s velmi otevřenou myslí, kteří možná nikdy neopustili své rodné čtvrti. Autoři, již mě nějakým způsobem oslovují, by mohli tvořit genealogii procházející různými národy: Apollinaire, Mary Shelley, Gustav Meyrink, Witold Gombrowicz, Albert Camus, Ricardo Piglia nebo Radka Denemarková, mezi mnoha dalšími.
Jak vidíte současnou argentinskou literaturu v globálním kontextu?
Dle mého názoru má silnou tradici, uznávanou i mezinárodně. Zároveň má dostatečnou tvůrčí svobodu, aby se neustále přetvářela a hledala nové směry, které nemusí nutně sledovat tuto tradici. Právě v tomto zaměření mezi utvrzením a konfrontací spočívá něco velmi zdravého v rámci naší literatury a jejích autorů.
Myslíte, že vaše dílo přispívá do globální literatury, nebo zůstává více lokální s mezinárodními prvky?
Nevím, jestli přispívá ke globalizaci literatury, ale v každém případě mě zajímá spíše transverzalita nebo „obojživelnost“, již vidím i u mnoha dříve zmíněných autorů. A když mluvím o transverzalitě, mám na mysli, aby čtenáři vyhledávali určitou knihu ne proto, že ji napsal autor z Latinské Ameriky, který se přestěhoval do Evropy, a je tedy schopen srovnávat život na obou místech. Ale spíše s nadějí, že v ní najdou postavy, zápletky a určitý styl psaní, jež dokážou propojit prostředí, obavy, zkušenosti, a dokonce i předsudky, které bývají mnohem provázanější, než se na první pohled zdá.
Pokud globalizace v určitém bodě znamená odstranění rozdílů ve snaze dosáhnout komerčního úspěchu, pak mě zajímá spíše hledání podobností nebo symetrií. Ty se vyjevují teprve poté, co člověk rozpozná rozdíly, které nás utvářejí.
Jaké literární průsečíky argentinské a české literatury, pokud nějaké jsou, považujete za klíčové?
Jasným příkladem je jeden ze závěrů, k nimž jsem dospěl v doktorské práci o argentinské literatuře týkající se Prahy a českého prostředí. Zaujalo mě, že jak Argentinci, tak Češi mají jakousi vnitřní rozpolcenost. V případě Argentinců je to proto, že jsme národ, jehož původní obyvatelstvo bylo téměř úplně zničeno a v důsledku politiky našich vůdců, kteří chtěli zemi osídlit evropskými přistěhovalci, nám byl vnucen cizí jazyk a kultura. Jak vysvětluje Piglia ve svých knihách, tento proces dostal smrtelnou ránu během poslední vojenské diktatury, jež přinesla kombinaci násilného mizení lidí a zavedení zničujícího neoliberálního ekonomického systému. Tato argentinská neurčitost – jednou nohou v Evropě a druhou v Latinské Americe – je stále zdrojem konfliktů, krizí a nedorozumění, jak se ukázalo třeba v roce 2021. Bývalý prezident Alberto Fernández ve svém projevu řekl, že „Argentinci pocházejí z lodí“, což je nepřesné z řady různých důvodů. V případě Čechů, ačkoliv samozřejmě v úplně jiném kontextu, mám dojem, že existuje jakási vnitřní rozpolcenost mezi silným zakotvením v evropské kulturní tradici a rusifikací, ke které byli nuceni během dlouhých let komunismu. Myslím, že právě tento aspekt máme společný a že se literatury obou zemí různým způsobem a v různé míře tímto tématem také zabývají.
Vzhledem k vašim zkušenostem v České republice, jak myslíte, že mohou argentinští spisovatelé přispět ke konverzaci o identitě a literatuře?
Argentinští spisovatelé mohou přispět k jakékoliv diskusi, protože jsme obecně velice komunikativní. Ale téma identity je pro nás klíčové, a to platí i pro Čechy. Mám totiž pocit, že oba národy milují možnost poznávat jiné kultury, seznamovat se s nimi a poté na ně mít vlastní názor. Zároveň chtějí vědět, jak je ostatní vnímají.
Je něco konkrétního, co byste chtěl, aby mezinárodní čtenáři lépe pochopili ohledně argentinské literatury?
Mohu říct dvě věci: jedna je méně literární, ale stále má literární dopad, a druhá se týká přímo literatury. První se nabízí perónismus, ve skutečnosti jde totiž o mnohem složitější fenomén, než jak se na první pohled může v Evropě jevit.
A zadruhé, největší předností argentinské literatury nejsou její nejslavnější autoři, dnes známí po celém světě, například Borges, Cortázar či Sábato, aniž bych tím chtěl snižovat hodnotu jejich děl, jež považuji za skutečně geniální. Spíše jde o kvalitu méně známých autorů. Tato vlastnost argentinské literatury se táhne celou její historií a je přítomná i dnes. Někdo by mohl namítnout, že to platí pro všechny kultury na světě, a je to možná pravda, ale v Argentině je to mnohem výraznější. Důkazem je, že znám několik českých odborníků, kteří jsou často ohromeni, když objeví nějakého argentinského autora v Česku prakticky neznámého. Ohromí je natolik, že ho nakonec přeloží. To je případ třeba Víta Kazmara, který přeložil Juana Filloye, což je velmi zajímavý autor. Rád bych tímto způsobem uvedl několik spisovatelů z různých žánrů a období, kteří by možná mohli v budoucnu vyvolat nové nadšení českých čtenářů: Emilia Bertolé, Olga Orozco, Marco Denevi, Rodolfo Rabanal, Daniel Chirom, Griselda Gambaro, Arturo Cancela, Gustavo Ferreyra, Claudio Zeiger, Esther Cross, María Negroni či Leandro Alva.
Jak myslíte, že se mění přijetí díla při překladu? Přece jen v textech zachycujete nuance kultury. Je důležitá věrnost zprostředkování těchto prvků v cizojazyčných verzích?
Myslím, že překlady jsou jako argentinské nebo latinskoamerické restaurace, které někdo otevře v jakémkoli evropském městě, například v Praze. Vždy nevyhnutelně něco ze své podstaty obětují, aby se přizpůsobily aktuálnímu prostředí. Tato změna se může projevit v použitých ingrediencích, ve způsobu přípravy pokrmů nebo třeba v atmosféře, hudbě a duchu místa. Každý překlad je určitá forma synkretismu, vždy se něco ztratí a něco se získá. A obvykle tím ziskem je, že obyvatelé města jako Praha mají přístup k argentinskému jídlu, ačkoliv k trochu jinému, než jaké by bylo v Buenos Aires.
Jak důležitý je pro vás překlad všeobecně? Jak může ovlivnit vnímání literární identity autora?
Překladů si cením. Nemám úplně jasno v tom, zda se literární identita autora mění, když se jeho díla překládají do jiných jazyků, kromě symbolických a ekonomických výhod, které to může přinést. Ale jedno vím jistě, čtení v jiném jazyce, nebo alespoň čtení dobrého překladu nám pomáhá osvobodit se od představ, jež si každá kultura vytváří sama o sobě. To je podle mě jedna z hlavních hodnot literatury.
Juan Pablo Bertazza (* 1983) zakončil doktorát z románských literatur na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci výzkumem věnovaným argentinské literatuře o Praze a českému kulturnímu prostoru. Mezi jeho básnické sbírky patří Calle Lavalle (Ulice Lavalle, 2015) nebo En el umbral del Praga (2017, č. Na prahu Prahy, 2017), vydal romány Síndrome Praga (2019, č. Pražský syndrom, 2019) a Alto en el cielo (2021, č. Vysoko v nebi, 2023). Napsal také eseje La furtiva dinamita (Tajný dynamit, 2014) o kontroverzích kolem Nobelovy ceny za literaturu a Himnos al sol en la oscuridad: Un viaje al Gales de Dylan Thomas (Hymny slunci v temnotě: Cesta do Walesu Dylana Thomase, 2021). Je redaktorem Radia Praha International a od roku 2019 žije v Praze.
Tomáš Herzán (* 2000) vystudoval hispanistiku na Masarykově univerzitě v Brně a didaktiku jazyků na Universitat Oberta de Catalunya v Barceloně. Specializuje se především na zobrazení trans osob v literatuře a audiovizuálních médiích hispanofonního světa nebo na rozdíly v přístupu ke queer komunitě v moderně-historickém kontextu v Česku a ve Španělsku. Je autorem textů publikovaných v popularizačních i odborných médiích v češtině, španělštině i angličtině, a to v časopisech jako Host, A2, La Vanguardia či v odborném periodiku LGBTQI+ studií Univerzity Complutense v Madridu. V roce 2023 získal čestné uznání Iberoamerické ceny za odborný esej.