Kateřina Sládková
Pokud jste v létě navštívili Litoměřice, možná jste si město prohlíželi v blízkosti hloučku filipínských turistů. Nejen v posledních letech severočeské město opakovaně navštívily i diplomatické delegace. Důvod je stále týž: v roce 1887 tam totiž zavítal José Rizal (1861–1896), dnes obecně uznávaný jako největší spisovatel a národní hrdina této země z jihovýchodní Asie. U nás jsme si ho díky třem existujícím monografiím dlouho mohli připomínat jako očního lékaře, polyglota či nacionalistu, nyní se díky překladu jeho klíčového románu Noli Me Tangere (1887, č. 2023 a 2., upr. vyd. 2025) můžeme dotknout i oblasti, ve které proslul nejvíce.
Coby vzdělanec původem z vyšší společenské vrstvy získal Rizal přístup ke studiu medicíny na evropských univerzitách a stal se prvním očním lékařem v jihovýchodní Asii. Na Filipínách mezitím sílil odpor proti španělské koloniální správě a právě v tomto kontextu vznikla jeho díla – Noli Me Tangere a El Filibusterismo (Velký filibustýr, 1891). V dedikaci prvního románu, nazvaného podle verše z Janova evangelia („Nedotýkej se mě“), Rizal hovoří o rakovině tak strašlivé, že nemocný nesnesl ani pouhý dotek. Vyjádřil tím stav své vlasti, zasažené útlakem, vykořisťováním a nespravedlností, ovšem bez možnosti o této bolesti otevřeně mluvit či hledat pomoc. Své španělsky psané knihy Rizal vydával v Evropě, obžalobu tak adresoval přímo „nepříteli“. Z krajanů se s jeho dílem seznamovala nejprve movitá inteligence studující v Evropě. Na Filipínách bylo zakázané, do země se pašovalo tajně.
Několik let předtím, než Rizal svá románová svědectví vydával, se do Litoměřic přestěhoval středoškolský profesor Ferdinand Blumentritt (1853–1913), jehož celoživotní zálibou byly právě Filipíny. Svými knihami a články si vysloužil pověst prvního znalce Filipín u nás, jeho záběr sahal od etnografických a historických témat přes slovníkářskou činnost až po překlady. Mezi ním a Rizalem vzniklo korespondenční pouto, které zanedlouho vyústilo v pozvání do Litoměřic. Nadto Blumentritt převedl některé části Noli Me Tangere do němčiny.
Není proto náhoda, že i první český překlad románu, který formoval filipínské emancipační hnutí, vznikl v Litoměřicích. Tam se dnes autorově odkazu věnuje Literární klub José Rizala, jehož předseda Dušan Šafr Ospalík (* 1962) knihu přeložil a vydal ve vlastním nakladatelství Continual Progress. Protože vyšla v nákladu nižších desítek kusů, o jejím vydání se prakticky neví. Překlad sice trpí výraznými stylistickými nedostatky, což notně snižuje jeho literární úroveň a čtenářskou srozumitelnost, ale úsilí věnované přibližování Rizalova odkazu si pozornost i tak zasluhuje.
Román vypráví příběh Ibarry, mladého muže, který se po sedmileté cestě po Evropě vrací na Filipíny. Vidí útlak, který španělská správa způsobuje místním, a pokouší se s tím něco dělat. Snaží se pomoci chudým, utlačovaným Filipíncům, až je obviněn ze spiknutí proti španělské vládě a církvi. Podaří se mu uprchnout, ale na konci románu zmizí a jeho další osudy zůstanou neznámé. V následujícím románu – ovšem to čeští čtenáři zatím nevědí – se pod novou identitou vrátí, vzdá se reformních myšlenek a místo nich plánuje revoluci.
José Rizal se do své domoviny vrátil roku 1892. Protože sám u reformních myšlenek zůstal, brzy byl donucen odejít do exilu na jeden z okrajovějších ostrovů. V roce 1896, v době počínajícího povstání proti Španělům, se vrací do Manily. Na povstání se sice přímo nepodílí, ale kvůli svému vlivu je považován za hrozbu a ještě téhož roku na základě vykonstruovaného obvinění popraven. Jeden z posledních dopisů adresuje svému litoměřickému příteli Blumentrittovi, později vychází jejich korespondence knižně. Se všemi a se vším, co mu bylo drahé, se loučí v noci před popravou básní Poslední loučení. Ta se v roce 2006 dočkala překladu tehdejšího velvyslance Jaroslava Ludvy, po letech vydaného ve filipínském čísle Plavu (5/2015). Láska k vlasti Rizala držela do poslední chvíle: „Sbohem, vlasti milovaná, krajino slunce vytouženého, / perlo východních moří, ztracený ráji náš!“