Petra Paťchová
Poslední dobou si čím dál častěji uvědomuji, že když dva čtou totéž, není to totéž. Číst stejnou knihu současně s kamarády a jen tak nezávazně o ní mluvit mi vyvolalo vzpomínky na přijímací pohovory či zkoušky z teorie literatury. Věta „Vždyť vy vůbec neumíte číst!?“ se tenkrát zdála jako ortel a dlouho jsem se nepříjemného pocitu a studu nedokázala zbavit. Dnes už jen přemítám, jak je možné, že budoucí učitelky a učitele připravoval někdo bez špetky empatie a že nám místo strohého odsuzujícího komentáře raději neukázal, jak na to.
Autoři, jména postav, kulturně-historický kontext, to všechno mě dlouho míjelo a k požitku z četby jsem žádné informace nepotřebovala. Zato si doteď vybavím odstín oblohy, vůni tlející trávy či zimu, které hlavní hrdina čelil. Hodně proto přemýšlím nad tím, o jakých autorech budu učit, které knihy zmíním a co po mladých, začínajících čtenářkách a čtenářích můžu chtít, abych jim nepřivodila stejnou újmu. Čtení je radost a přehnanými nároky v době, kdy čtenář ještě nedozrál (našemu) tématu, můžeme nadšení zadusit dřív, než stihne přijít.
Nikdy mi nevadilo číst „nudné“ knihy. Dlouhé popisy, kde hlavní hrdina chodí na nekonečné procházky, s nikým se moc nebaví a nikde se nic moc neděje, mě naplňovaly klidem a vnitřní bouře mi byla milejší než smršť akcí přicházejících jedna za druhou. Od románů, které můžeme zhltnout za dva večery, jsem záhy přešla ke knihám, které na nočním stolku trpělivě počkají i dva roky a hrdina příběhu nás i po té dlouhé době přivítá ve stejném županu a papučích, jež při hltavém čtení nejspíš ani nevnímáme. Ten hřejivý pocit jistoty, že se znovu vrátím do stejné atmosféry, kdykoliv knihu otevřu, je jedinečný a nepopsatelný; skoro jako když večer uléháte do dolíčku v polštáři, a ještě než usnete, naskakují vám obrazy a pocity ze sna předešlé noci.
Po románu současné izraelské spisovatelky Ajelet Gundar-Gošen Kde číhá vlk (2014, č. 2024), kritikou velmi kladně přijatém, jsem tedy sáhla spíš ze zvědavosti, na doporučení a v očekávání avizované besedy v rámci Štetl festu, festivalu židovské kultury, jehož čtvrtý ročník se konal na konci prázdnin v Brně. Motivována možností zeptat se přímo autorky díla jsem chroupala (omluvte mi ten výraz) příběh rodiny z vyšší třídy zasazený do Silicon Valley a překonávala nepříjemné, silně iritující pocity nelibosti. „Proč tohle čtu? Mám pokračovat?“ běhalo mi hlavou a současně jsem intenzivně přemýšlela, kam se ztratila ta naléhavost z přebalu slibujícího „dramatický příběh izraelské rodiny o střetu kultur ve vypjatém okamžiku“. Konflikt, sebeobrana, smrt, drogy, rasové napětí a antisemitská nálada… byla jsem připravená na všechno, kvůli čemu by si knihu vybral kdokoliv jiný, ale záhy jsem si uvědomila, že čtu příběh – lépe niternou zpověď – ženy, matky, manželky, která se stále i v tolika letech hledá, přizpůsobuje ostatním, pochybuje o všem, co dělá i nedělá, obhajuje se, je si sama sebou nejistá.
Autorka Gundar-Gošen, klinická psycholožka, spisovatelka a scenáristka, je totiž také matka. Na besedu nakonec nedorazila a všechny mé otázky, které jsem měla připravené, zodpověděla v momentě, kdy ve videozáznamu vysvětlovala důvod své nepřítomnosti: její děti jdou právě teď, kdy sedíme v hlavním sále vily Tugendhat, do školy. V konfliktem zmítaném Izraeli nastává první školní den.
Mužský element našeho čtecího tandemu knihu nedočetl. Důvody mohou být různé, ale ani bych se nedivila, že nedostatečnost napětí vyplývající z převahy hnidopišského nimrání se ve svých pocitech mu jednoduše nevyhovovala. To, co já si v příběhu našla jako žena a matka, on jednoduše nedokázal docenit. Na rozdíl ode mne však dokáže dlouze vykládat o geopolitických souvislostech a zná nazpaměť všechna související data. Tuším, kdo by byl u zkoušky úspěšnější.
V každém věku, s každou další zkušeností přikládáme význam něčemu jinému, fixujeme svou pozornost na jiná témata, jiné detaily, vyvozujeme jiné závěry. Jsem ráda, že nás za to (vyjma nelaskavých pedagogů) nikdo nehodnotí.